Pražský komorní orchestr uvede 6. října 2026 první podzimní abonentní koncert své jubilejní sezóny
Praha 28.září 2026
Dramaturgie večera staví do kontrastu mladistvý elán, hlubokou lyrickou meditaci a živelný folklór střední Evropy.
Program zahájí Smyčcová symfonie č. 9 C dur Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, známá také jako „Švýcarská“. Je to jeho brilantní rané dílo, které složil v roce 1823 v pouhých 14 letech. Patří do souboru dvanácti symfonií pro smyčcový orchestr, které mladý génius vytvořil pro soukromé koncerty v domě svých rodičů. Svůj podtitul skladba získala díky třetí větě, jejíž střední část je přímo inspirována švýcarskou lidovou melodií. Mendelssohn ji napsal krátce po rodinné dovolené ve Švýcarsku a vyjádřil v ní své dojmy z tamní alpské krajiny.
Zcela jiný pohled na smyčcové nástroje nabídnou Rumunské tance maďarského skladatele Bély Bartóka. Bartók, jakožto vášnivý etnomuzikolog, v této suitě geniálně zpracoval autentické melodie, které osobně nasbíral na sedmihradském venkově. Suita vznikla v roce 1915 původně pro sólový klavír, ale autor ji později sám upravil pro malý orchestr. Dílo se skládá ze šesti krátkých částí a vyniká živelným rytmem, podmanivou melodikou a věrně zachycuje nespoutanou energii a exotický kolorit rumunského folklóru.
Nokturno H dur, op. 40 Antonína Dvořáka je půvabná, hluboce meditativní skladba pro smyčcový orchestr, která má velmi neobvyklou tvůrčí historii. Skladba vznikla jako pomalá věta Andante religioso z raného Smyčcového kvartetu e moll roku 1870.
Dvořák tuto větu později použil také jako druhou větu v původní verzi Smyčcového kvintetu G dur. Úplně samostatný život vdechl skladbě na začátku roku 1892, kdy ji upravil do dnešní podoby pro smyčcový orchestr a vydal jako opus 40. Navzdory proměnám, kterými si Nokturno H dur prošlo v rámci komorní tvorby, zní v orchestrálním aranžmá pro smyčce mimořádně křehce a zpěvně, což z něj činí jednu z nejoblíbenějších Dvořákových kratších orchestrálních skladeb.
Závěr večera bude patřit Suitě pro smyčce skladatele Leoše Janáčka. Jde o jedno z raných děl moravského mistra, ve kterém je sice ještě patrné tehdejší okouzlení romantickou tvorbou jeho staršího přítele Antonína Dvořáka, ale zároveň v něm již prosvítá Janáčkův originální dramatický rukopis a inspirace moravským folklórem. Šestivětá suita je oslavou zpěvnosti, rytmu a náladové pestrosti.