Petr Mrázek: Odhalení pamětní desky k srpnu 68 před Univerzitou obrany v Brně

Praha/Brno 9. září 2022

Vážená paní rektorko, vážení zástupci státní správy a samosprávy, vážení přátelé!

Především mi dovolte, abych jménem všech důstojníků, praporčíků a občanských zaměstnanců vojenské správy, vyhozených z armády v letech 1948 – 1989 jak pro své politické postoje, tak pro své morální kvality poděkoval a to naprosto upřímně a skutečně z hloubi duše paní rektorce Univerzity obrany v Brně, paní gen. Mgr. Zuzaně Kočové. Je jen a jen její zásluhou, že se tato nenápadná deska ocitá na budově, v jejíchž zdech se připravuje naše budoucí vojenská elita. A skutečnou elitou společnosti a národa jsou ti, kteří nejenže ovládají perfektně svou práci, ovládají virtuózně své nástroje, ale především ti, kteří vědí proč tak činí. Protože vážení přátelé, vedle vědomí máme i svědomí. A je přímo symbolické, že pamětní deska je právě zde. Z tehdejší Vojenské akademie bylo po srpnu 68 vyhozeno celkem 594 osob, především pedagogů. Je samozřejmé, že největší čistky v armádě byly cíleny právě na ty, kteří měli v rukách budoucnost armády.

Po listopadu 89 došlo k rehabilitacím a vojáků bylo rehabilitováno celkem 9 130. Jen pro srovnání uvádím, že ve všech ostatních resortech od vnitra po kulturu bylo rehabilitováno – pokud je mi známo – něco málo přes 2 000 osob. Je smutnou pravdou, že žádnému z těchto lidí se nedostalo skutečné a úplné satisfakce. Proto a právě proto je umístění pamětní desky zcela zásadním aktem celospolečenského významu a je pro nás všechny ctí, že alespoň posledních pár set žijících rehabilitovaných vidí, že jejich skutky nejsou a nebudou zapomenuty.

Musíme si ovšem uvědomit, že čistky v armádě po roce 68 jsou jen jednou, byť mimořádně významnou kapitolou celého příběhu. Okamžitě po únoru 48 bylo z armády vyhozeno neuvěřitelné množství důstojníků, praporčíků a občanských zaměstnanců. Některé prameny uvádějí jednu třetinu, jiné více než polovinu stávajícího velitelského sboru na všech stupních velení. Mimořádně významné je, že v politických procesech, kdy bylo zavražděno 247 osob, jich nejméně 29 byli opět vojáci. To je přes 12 %. Vedle selského stavu, který byl zničen úplně, nebyla žádná jiná profese po celé období vlády komunistů tak postihována.

Po listopadu 89 byly provedeny tzv. rehabilitace. Ze všech takto perzekuovaných vojáků jich tehdy žilo asi 13 – 14 tisíc, kteří se k rehabilitacím přihlásili a jak jsem uvedl, rehabilitováno jich bylo 9 130. Po listopadu 89 ale v armádě „pracovalo“ více než 5000 politruků a řídících pracovníků VKR (vojenská pobočka StB). A to nehovořím o všech členech tzv. prověrkových komisí, kterých nutně bylo násobné množství. Tehdy, po listopadu 89, jich z armády dobrovolně a se všemi poctami a náležitostmi odešlo celkem 191 osob a později i několik desítek dalších. Tento krátký výčet suchých čísel ovšem podává velmi barvitý portrét stavu armády po roce 89 a především vztah armády k rehabilitovaným vojákům. Dovolím si říci, že armáda se doposud nijak nevyrovnala se skutky, které v ní od roku 1948 v personální oblasti probíhaly. Chápu, že díky běhu času nelze rehabilitaci, tedy uvedení v předchozí stav, zabezpečit. Co však lze, to je věcný a racionální pokus o vyrovnání. Proto si dnešního dne velmi považuji, protože je pro nás příslibem, že by tento proces mohl konečně skutečně začít. Je to poprvé, pokud si vzpomínám, že by pamětní deska na počest obětí minulého režimu v armádě, byla odhalována právě takto čelnými představiteli armády. Je to pro mne znamení úsvitu. Tady je nutno si uvědomit co přesně říká zákon o mimosoudních rehabilitacích – Za neplatný se pro účely tohoto zákona považuje právní úkon, jímž došlo v rozhodném období ke skončení pracovního nebo služebního poměru nebo členského poměru k družstvu (dále jen „pracovní vztah“) z důvodu politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.

To – přeloženo z právnického jazyka – znamená, že armáda tyhle lidi vypudila ze svých řad způsobem, který byl v rozporu s právem a to tedy i s právem tehdy platným. Je tedy jen a jen věcí armády, jak se s touto skutečností vypořádá či zda se s ní vůbec vypořádat chce. Tuto povinnost z ní nikdo nesejme.

A k tomu ještě jedna drobná poznámka – o rehabilitovaných vojácích často hovoříme jako o obětech. Není tomu tak. Obětí je někdo, koho postihla nenadálá a nepředvídatelná pohroma jako povodeň, požár či zemětřesení. Rehabilitovaní byli postihováni za své postoje, postoje veřejně projevené. Nebyli – a podotýkám ani nejsou – pasivními obětmi, ale aktivními účastníky dění. A to nebudu hodnotit dopady na jejich manželky, děti, celé rodiny, to byla a je ostuda.

Poslední slovo bych rád věnoval posluchačům této skvělé školy. Jste mladí lidé a naprosto samozřejmě hledíte do budoucnosti a plánujete svou budoucnost, svůj život. Jste vojáci a víte tedy, že plánujete-li si nějakou trasu, pak musíte znát nejméně dva body na této cestě – odkud vycházíte a kam chcete dojít. Ten výchozí bod – to je vaše rodiště, vaše vlast, vaši předci a vaše historie. To jsou tedy i ti, jejichž jména jsou skryta za touto pamětní deskou. Je dobré vědět, čím byli naši dědové a pradědové. Všichni to byli lidé, kteří tuhle zem obdělávali a vzdělávali do dnešní skvělé a krásné podoby.

Vaším úkolem je a bude toto bohatství chránit a bránit pro vaše děti a vnuky. Protože tahle zem je vaše a nikoho jiného. A proto vás žádám – tuhle pamětní desku si uložte do paměti a její význam do svých srdcí. Pokud vy tak učiníte, pak my jsme neprožili své složité osudy zbytečně.

 Foto:  Viktor Sliva