Milan Syruček: Američan, který zbohatl na Sibiři a měnil dějiny XX. století

Praha 30. června 2021

Autor literatury faktu Milan Syruček právě vydává v nakladatelství Česká citadela knihu Záhadné taje Sibiře, české a slovenské stopy v tajze a tundře. Ta byla podnětem k našemu rozhovoru  pro České novinky o této části světa, na níž by se rozlohou vešlo 166 našich republik, ale má jen dvouapůlnásobek našich obyvatel.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

ČN: Píšeš o Sibiři, zmiňuješ se sice o našich legiích a dalších Češích a Slovácích, kteří dobrovolně či z donucení žili na Sibiři a také o ruských a dalších, ale téměř polovinu knížky věnuješ Američanovi Armandu Hammerovi, kterého u nás téměř nikdo nezná.

MS: Právě proto. Byl to nejneobyčejnější člověk, s jakým jsem se kdy setkal. Američan s ruskými kořeny, který se stal 11. nejbohatším mužem světa. A právě první své miliony dolarů vydělal na sibiřském bohatství – kožešinách, surovinách a kaviáru, které nakoupil při své první cestě na Sibiř. Za ně prostřednictvím svého bratra Viktora dovezl loď s potravinami za milion dolarů, jimiž zachránil mnohé od smrti hladem, protože oni sami nevěděli, jak toto bohatství prakticky využít.

ĆN. Jak se vůbec na Sibiř dostal?

MS: Jako třiadvacetiletý budoucí ordinář jedné americké nemocnice měl po skončení vysoké školy nastoupit za devět měsíců do svého prvního zaměstnání. Protože si už jako student vydělal první milion tím, že otcův krachující pharmaceutický podnik změnil v prosperující, rozhodl se, že své peníze využije k tomu, aby se podíval do země svých předků. Záminkou k tomu bylo, že tam jede vymáhat dluh asi 150 000 dolarů ze léky, které dosud ruští lékárníci Hammerovi staršímu nezaplatili. Jako dar vezl sebou plně vybavenou polní nemocnici. Ale protože úředník, který měl Hammerovy záležitosti vyřídit, byl měsíc mimo Moskvy, z ministerstva mu nabídli, zda se nechce vypravit společně se skupinou západních podnikatelů na Sibiř. Chtěli jim ukázat, kde by mohli úspěšně investovat. Tak se Armand ocitl na Sibiři a tam uskutečnil svůj první obchod, o němž jsem se už zmínil. Zprávu o tom vydala tisková agentura, přečetl si ji i Lenin a okamžitě vyzval mladého amerického podnikatele, aby ho navštívil. Tak začal s Leninovou pomocí podnikat v tehdejším sovětském Rusku. Začalo to nákupem chátrajících azbestových dolů, z nichž učinil vysoce výnosný podnik a relativně končilo za Chruščovovy éry stavbou velkého objektu na umělá hnojiva za dvacet miliard dolarů. Ale také třeba tím, že v Moskvě postavil tužkárnu, protože do té doby Rusové nakupovali tužky v Německu, třebaže měli svůj grafit i dřevo, ale vznikem SSSR tento obchod skončil a zejména žáci ve školách neměli čím psát. Ve třicátých letech přivedl do Ruska americké podnikatele – nejdříve Forda přesvědčil, aby tam dodal své traktory a poté postavil traktorový závod. Jeho příkladu následovaly čtyři desítky jiných amerických podnikatelů, kteří zejména v době ekonomické krize využili příležitosti a vlastně tak napomohli prudké industrializaci tehdy tak chudé sovětské zemi.

ČN: Ty ale uvádíš, kromě jeho prvních obchodů se sudy ze sibiřského dubu, které později prodával naplněné whisky a mnoha dalšími podstatně rozsáhlejšími obchody a výrobami, že měnil XX. století. V čem?

MS: Hammer si uvědomoval, že k výhodnému obchodování je dobré mít patřičné známosti v politické sféře. Tak finančně podporoval volební kampaně amerických prezidentů bez ohledu na to, zda byli republikány či demokraty a za to k nim měl vždy volný přístup. S výjimkou Stalina měl rovněž vždy otevřené dveře i do Kremlu ke generálním tajemníkům komunistické strany – Leninovi, Chruščovovi, Černěnkovi, Brežněvovi, Gorbačovovi. S nimi se dohadoval nejen o svých obchodech, ale především o politických otázkách, které se týkaly tehdejší situace. Například Rooseveltovi poradil, jak by mohl pomoci Velké Británii, která za války trpěla útoky německých ponorek na britské lodě, dovážející z USA potraviny a zbraně tím, že dojednal s Rooseveltem pronájem padesáti torpedoborců, které chránily britské konvoje. Už v roce 1942 navrhl, že by poválečný svět měla řídit účinnější organizace než byla Společnost národů s účinnějšími nástroji, jimiž se stala Rada bezpečnosti. Koncem roku 1960 chtěla ve Floridě zakotvit jeho luxusní jachta, ale narazila přitom na jinou, která patřila právě zvolenému prezidentu Kennedymu. Toho poté pozval na svou jachtu a pohostil jeho nejoblíbenějším nápojem Rudou Mary (vodka s rajským protlakem). Když se ho Kennedy kvůli jeho zkušenostem se Sověty zeptal, zda by mu mohl tedy domluvit schůzku s Chruščovem, souhlasil. K Chruščovovi se dostal tak, že v londýnském antikvariátu koupil ručně psané Leninovy poznámky, které byly pro sovětské komunisty vzácnou relikvií. I jeho zásluhou se uskutečnilo nejen první setkání Kennedyho s Chruščovem ve Vídni, ale i Chruščovova návštěva USA a začala jednání o omezení jaderných zbraní. Prakticky každá Hammerova návštěva v Kremlu a Bílém domě byla poznamenána nějakou Hammerovou iniciativou, včetně třeba série summitů v letech 1985 až 1989. Právě on snad nejvíce přesvědčil jak Reagana, tak Gorbačova, že by se měli sejít ve dvou a mnohé si osobně vyjasnit. Za to se stal při jejich recepcích čestným hostem, jediným, kdo nebyl členem delegací. Ale takových okamžiků bylo mnohem více, nechce se mi převyprávět celou knihu.

ČN: Ty se však v knize zmiňuješ o mnoha jiných, nejen politických iniciativách.

MS: Hammer věnoval stovky tisíc dolarů na boj proti rakovině a slíbil tomu, kdo jej první objeví,  celý milion. Když jsem o tom tehdy napsal, ozval se mi čtenář, že on se vyzdravil a tak zná lék, ale poskytne ho, až se jeho fotka objeví ve všech světových médiích – o ten milion nemá ani tak zájem jako o tuto popularitu. Hammer byl rovněž vášnivým sběratelem starého umění, obrazy vyzdobil nejen svůj byt, ale především založil galerii a připravil výstavu, která putovala světem – v roce 1986 byla rovněž v Československu. Když se v dubnu 1986 odehrála černobylská katastrofa, byl to právě Hammer, kdo zorganizoval první pomoc a zaplatil americký tým, který v Moskvě prováděl operace kostní dřeně postiženým. Jeho letadlo plnilo všechna přání záchranářů – aby za doktorem Galem přiletěla jeho manželka, aby Američané měli v Moskvě americké pivo, ale zejména další léky celkem z patnácti zemí. Opět to je jen několik příkladů z mnoha, kdy se ukázal i jako velký mecenáš, například v pomoci Arménii po zemětřesení,  které ji postihlo.

ČN: Jak jsi se s Hammerem vůbec osobně seznámil?

MS: V Moskvě jsem se jako novinář zúčastnil tiskové konference k summitu a sedl jsem si vedle jednoho staříka, který mi připadal jako důchodce, který si náhodou sem odskočil, aby se zahřál. Jenže pak vyvolali jeho jméno a on vyhlásil svůj záměr postavit v Moskvě první golfové hřiště – do té doby Rusové tuto hru neznali. Bude-li tě zajímat, proč právě hřiště pro oblíbenou americkou hru, příčina spočívala v tom, co předvídal – jako mnoho jiného: že Američané opět najdou cestu do Moskvy, podobně jako ve třicátých let. A skutečně, za Jelcinovy vlády jich byly pozvány stovky. Ale moje osobní známost s ním? Okamžitě mě zaujal a požádal jsem ho o schůzku. Nabídl mi, abych se domluvil ve čtrnáctém poschodí mezinárodního obchodního centra, v němž jsme seděli a které bylo postaveno americkými a sovětskými inženýry právě z Hammerovy iniciativy a tehdy jako vůbec nejmodernější stavba v Moskvě. Učinil jsem a tak jsme se setkali vícekrát – nejen v této kanceláři, ale také na palubě jeho osobního boeningu, v němž trávil možná ještě více času než ve své kanceláři v losangeleském mrakodrapu, který nechal postavit.

ČN : Když byl tak významný, proč se o něm neví?

MS: Jedním z důvodů je, že akcionáři jeho hlavní společnosti OXY ho doslova nenáviděli – vždyť jim svými dary a milodary zkracoval jejich dividendy. I já jsem měl s rukopisem problémy. První verzi jsem napsal v roce 1988, ale nikde mi ji nepřijali, protože bylo nemožné oslavovat amerického miliardáře. Po roce 1989 bylo zase důvodem, že se dvakrát setkal s Leninem, byl přítelem sovětských komunistů a zejména jejich generálních tajemníků. Nakonec se mi ho podařilo zásluhou nakladatelství uplatnit až v této knize – po třiatřiceti Kristových letech.

Děkuji za rozhovor