Jak vypadal lázeňský den v Karlových Varech před sto lety
Karlovy Vary/Praha 7. července 2026
Vstávat ještě před svítáním, vypít několik koflíků minerálky nalačno, dodržovat přísnou dietu a odpoledne vyrazit na koncert nebo do divadla. Lázeňský pobyt v Karlových Varech na přelomu 19. a 20. století měl svá pevná pravidla, ale rozhodně nebyl nudný. Dobové průvodce zpřístupněné díky spolupráci Mattoni 1873 a Národní knihovny České republiky přibližují, jak vypadal každodenní život v Karlových Varech před více než sto lety. Vybrali jsme několik zajímavostí, které ukazují, že některé lázeňské tradice přetrvaly dodnes, zatímco jiné by dnešní návštěvníky nejspíš pořádně překvapily.
Vycházíme ze dvou publikací z fondu Národní knihovny ČR: Adolf Čtvrtečka, Průvodce po Karlových Varech a okolí Karlovarském (1878), věcný a didaktický průvodce psaný k poučení lázeňských hostí, a Eugen Miroslav Rutte, Průvodce po Karlových Varech a okolí (1900), psaný odlehčenějším tónem. Obě publikace jsou součástí fondu Národní knihovny ČR a jsou volně dostupné v digitální knihovně Kramerius.
Koflík jako neodmyslitelný lázeňský doplněk
Lázeňský pohárek na pití vřídelní vody, zvaný koflík, byl „internacionálním karlovarským odznakem.“ Host jej měl zavěšený na řemínku přes rameno a nosil ho s sebou všude, i na výlety do okolních lesů, kde po něm sahal „jako po dalekohledu“. Bohatší hosté měli koflíky stříbrné nebo zlaté, většina se ale spokojila s porcelánem s nápisem „Karlovy Vary“.
Zdroj: E. M. Rutte, Průvodce po Karlových Varech a okolí (1900), str. 24–25
Před pramenem jsou si všichni rovni
Lázeňský den začínal brzy. První hosté se u vřídel scházeli už ve čtyři až pět hodin ráno a pili předepsanou vodu na hladový žaludek, postupně tři až dvanáct „koflíků“ denně, podle předpisu lékaře, v přestávkách alespoň čtvrt hodiny mezi jednotlivými dávkami. Mezi koflíky se nesmělo nic jíst a povolena byla jen krátká procházka kolonádou.
Koupele se braly dopoledne, dvě hodiny po snídani, a nikdy se žaludkem plným. Voda měla mít teplotu 24 až 28 stupňů a v lázni se nesmělo zůstat déle než půl hodiny. Hlava se přitom nikdy nesměla ponořit. Po koupeli následovalo půl hodiny klidu na lůžku, usnout se ale nesmělo.
U vřídla mizely společenské rozdíly. Šlechtic i poštovní úředník stáli v jedné řadě, protože „před Bohem a před vřídlem jsou si všichni rovni“. Jediné, co lidi v Karlových Varech tehdy skutečně odlišovalo, byla nemoc, se kterou přijeli.
Zdroj: E. M. Rutte, Průvodce po Karlových Varech a okolí (1900), str. 21–23 · A. Čtvrtečka, Průvodce po Karlových Varech a okolí Karlovarském (1878), str. 21, 23
Jídelníček předepisoval lékař, ne kuchař
V Karlových Varech neexistovalo společné „table d’hôte“ jako v jiných lázních. Co si host směl objednat, určoval lékař podle diagnózy, ne kuchař podle chuti. Na černé listině byly tučné, slané a uzené pokrmy, luštěniny, čerstvé ovoce, ocet a olej na salát i kořeněná jídla. Povoleny byly libové maso, pstruh, špenát, brambory a k snídani jeden až dva šálky kávy s mlékem. Spotřeba jídla v lázních byla obrovská. Jen v sezóně 1898 se v Karlových Varech spotřebovalo přes 200 000 kuřat a zhruba 7 milionů vajec.
Přísná dieta nicméně mela i své výjimky. K obědu byla dovolena sklenice piva nebo půl žejdlíku vína. Některé zákazy hosté nicméně obcházeli po svém, třeba tak, že si ze dvou povolených doutníků udělali čtyři tenčí.
Zdroj: A. Čtvrtečka, Průvodce po Karlových Varech a okolí Karlovarském (1878), str. 27–28 · E. M. Rutte, Průvodce po Karlových Varech a okolí (1900), str. 28, 41
Po lázeňské kúře nuda nehrozila
Odpoledne patřilo zábavě – divadlu, plesům, koncertům lázeňské kapely u vřídla i kuželkám a střelbě na terč. Kdo dal přednost klidu, mohl zajít do lázeňské čítárny, kde bylo k dispozici přes 160 časopisů v němčině, francouzštině, angličtině i ruštině. Předplatné na měsíc vyšlo na 4 koruny.
Ke každodennímu životu v lázních patřily také dívky obsluhující u pramenů a v kavárnách. Mladá dívka prodávající oplatky se mohla stát „vodní nymfou“ u vřídla, později „kávovou dívkou“ v kavárně, a v lepším případě skončila jako obsluha v lázních, v horším jako zametačka kolonád.
Zdroj: E. M. Rutte, Průvodce po Karlových Varech a okolí (1900), str. 33–36, 205 · A. Čtvrtečka, Průvodce po Karlových Varech a okolí Karlovarském (1878), str. 41–43
Bohatí platili za pobyt desetkrát víc
Host, který se v Karlových Varech zdržel déle než osm dní, platil lázeňskou a hudební taxu podle společenského postavení. Podle ceníku z roku 1900 platili hosté „I. třídy“ (bohatí) 20 korun, „II. třídy“ (zámožní) 12 korun, „III. třídy“ 8 korun a děti do 14 let či služebnictvo jen 2 koruny. Osvobozeni byli lékaři, důstojníci a chudí hosté, kteří se prokázali potvrzením o nemajetnosti.
Podrobný byl i ceník samotných procedur. Salonní koupel v knížecí koupelně v Císařských lázních vyšla na 16 korun, slatinná koupel s obsluhou od 4,30 do 6,60 korun podle denní doby, elektrická vodní lázeň s lékařským honorářem na 6,30 korun. Návštěva švédského léčebného tělocviku (takzvaného Zanderova ústavu) stála 6 korun, týdenní předplatné na sedm návštěv 20 korun a předplatné na 20 návštěv 50 korun.
Vedle poplatků a procedur byl výnosný i export vody samotné. Právo na zasílání karlovarské minerální vody do světa měli postupně různí nájemci už od 40. let 19. století. První nájemce v roce 1844 platil městu 500 zlatých ročně a hned v prvním roce rozeslal 100 000 lahví. V letech 1857 až 1866 měli nájem společně Friedrich Knoll a Heinrich Mattoni za 6 050 zlatých ročně, od roku 1867 do 1876 pak samotný Heinrich Mattoni za 14 000 zlatých ročně. Do světa se v té době rozesílalo už přes dva miliony lahví karlovarské minerální vody ročně, vždy v originálních litrových lahvích a pod dozorem zdravotních úřadů.
Zdroj: M. Rutte, Průvodce po Karlových Varech a okolí (1900), str. 126, 197, 205–206
Cenu pokoje určovala poptávka
V hlavní sezóně se v Karlových Varech pohybovalo přes 10 000 hostů a o volné pokoje proto byla nouze. Pokud hotelier neměl pro nově příchozího hosta hned místo, ubytoval ho na pár dní provizorně v jiném pokoji. Tomuto zvyku se říkalo „dáti kurgasta k ledu“. Mezi nejvyhledávanější karlovarské hotely patřily Etablissement Pupp na Goethovu náměstí, Goldener Schild, Hotel Continental na Tržišti nebo Hotel Kaiserbad na Mariánskolázeňské třídě.
V hlavní sezóně ceny pokojů prudce rostly, jakmile ale sezóna skončila, situace se obrátila. Ceny klesaly náhle o 30 až 50 procent a na domech se objevovaly cedule s nápisem „Logis“, tedy „byt k pronajmutí“. Návštěvníci tomuto slovu prý zpočátku nerozuměli a mysleli si, že jde o jméno majitele. Jeden host si tak údajně posteskl: „Ale pane Bože, ten pan Logis musí být bohatý, když tu má v každé ulici hned několik domů.“
Zdroj: M. Rutte, Průvodce po Karlových Varech a okolí (1900), str. 17, 19–20
Foto: pexels