Žák Ladislav: Aktuální otázky lidského kapitálu
Žák Ladislav: Aktuální otázky lidského kapitálu
Praha 31. května 2026
Nabízím čtenářům text své přednášky pro studentky a studenty Fakulty mezinárodních vztahů Finanční univerzity v Moskvě, 29. května 2026
Vážené studentky, vážení studenti, dámy a pánové…
Moje přednáška se věnuje aktuálním otázkám lidského kapitálu. Pojem „lidský kapitál“ se dnes hojně užívá v ekonomii, sociologii, politice, vzdělávání i managementu. Nepochybně patří i do diskusí o mezinárodních vztazích. Stále častěji zaznívá i v každodenním veřejném hovoru.
Právě časté užívání jakéhokoli pojmu však někdy zakrývá jeho skutečnou hloubku. Slovo, které zní všude, postupně ztrácí svůj smysl – stává se mrtvým šumem, nikoli živou myšlenkou.
Položme si proto otázku: co je to vlastně lidský kapitál, v čem spočívá jeho podstata a jaká je jeho funkce…?!?
Podstatu lidského kapitálu lze jen těžko pochopit, aniž bychom si nejprve ujasnili pojem „kapitál“ a nepokusili se vhodným způsobem popsat pojem „člověk“. Všichni víme, kolik knihoven by se dalo zaplnit díly o kapitálu. A ještě mnohem rozsáhlejší sály si lze představit zaplněné knihami o člověku. Vám, mladým lidem, jsou možná bližší terrabyty dat než nekonečné tuny papíru, hliněných tabulek, papyru a pergamenu, na nichž se po staletí zástupy autorů zamýšlely nad tím, co člověk je. A přesto, navzdory tomuto kolosálnímu objemu slov, zůstává otázka člověka a lidské existence otevřená. To samo o sobě vypovídá o mnohém.
Ale to ještě není vše. Zní-li naše téma jako „Aktuální otázky lidského kapitálu“, musíme se pokusit pochopit nejen to, co je to „lidský kapitál“. Musíme také porozumět tomu, co znamená slovo „aktuální“ a co znamená slovo „otázka“ – a tedy i to, co vlastně představuje „aktuální otázka“. Samotný název přednášky tak tvoří její osnovu. Analýza pojmů „aktuální“, „otázka“, „člověk“ a „kapitál“ a jejich následná syntéza; to obsah toho, o čem zde bude řeč.
Samozřejmě se nemohu věnovat podrobnému rozboru každého z těchto pojmů. Vyberu taková hlediska a aspekty, které při určité reprezentaci a interpretaci nabývají smyslu a dohromady tvoří něco jako sjednocující symbol.
Takovými přístupy se zabývá věda zvaná sémiotika, která se zrodila na přelomu 19. a 20. století. Sémiotika otevírá zajímavé možnosti pohledu na svět a naše okolí. Pro zajímavost uvedu, že si s její pomocí můžeme například dovolit tvrdit, že „život je sémiotický systém s dějinami“. Člověk jako živá bytost – my všichni dohromady – je ze své podstaty nucen vypořádávat se se symboly a znaky, které nelze předem definovat a které závisí na jejich interpretacích, reprezentacích a vzájemných vztazích.
Vážení studenti, mějte prosím na paměti, že na svět lze nahlížet i prizmatem sémiotiky. Hlubší výklad by nás odvedl od tématu, ale malá zmínka o existenci tohoto přístupu rozhodně neuškodí. Kdo má zájem, najde ve veřejně dostupných zdrojích dostatek materiálu, aby pro sebe objevil fascinující svět symbolů, jejich reprezentací a interpretací. A možná zjistí, že dívat se na svět z tohoto úhlu znamená vidět ho o něco hlouběji, než nám to obvykle umožňuje prostý zdravý rozum.
Možná je na to ještě příliš brzy, ale hned na začátku vás prosím, abyste si jednu věc dobře zapamatovali. Ti, u nichž biologická paměť nefunguje zcela spolehlivě, si mohou udělat malou poznámku, ať už klávesnicí do digitální křemíkové paměti nebo tužkou na papír. Půjde o pojem „otázka“.
Zapamatujte si prosím: dobrá otázka je mnohem víc než dobrá odpověď. Vždy musíme dbát na to, abychom je nezaměňovali – nebo dokonce jednu nenahrazovali druhou. Ve všech starých kulturách neustále nacházíme poučení, že nemáme zaměňovat dobrou otázku za dobrou odpověď. Dnes máme dojem, že slyšíme a vidíme spoustu odpovědí, aniž bychom věděli, s jakou otázkou souvisejí. Dobrá otázka – slovy Hamleta – je to, v čem je podstata věci.
Kvalita poznání začíná, slovy Sokrata, kvalitou otázky. Poznání je tedy funkcí tázání. Není to jen hezká fráze – je to praktický princip. Tam, kde není dobrá otázka, není ani skutečné poznání. Je tam jen hromada informací, která bez správné otázky zůstává němá…
Rád bych zdůraznil klíčový význam dobrých otázek v kontextu rozvoje umělé inteligence a jejího vlivu na ekonomiku, politiku a společnost. Je to důležité právě pro vás, mladé lidi, jejichž údělem je, že váš přirozený intelekt bude existovat společně nebo přinejmenším vedle intelektu umělého.
Právě na dobrých otázkách bude záviset, jak budeme schopni umělou inteligenci využít ve svůj prospěch. Člověk nebude soutěžit s umělou inteligencí v objemu znalostí, ale ve schopnosti klást otázky, formulovat problémy a interpretovat odpovědi. Celá oblast promptového inženýrství je ve své podstatě motivována úkolem vytvořit novou dovednost… Technologii formování dobrých a produktivních otázek pro umělou inteligenci.
Dovolte mi v této souvislosti upozornit na matematickou metodologii OPM (Object Process Methodology), vyvinutou v Izraeli, která je do značné míry schopna zvládat výstřednosti a halucinace jazykových modelů – tedy LLM (Large Language Models). Kdo má zájem, podrobnosti o OPM snadno dohledá, ať již s pomocí umělé inteligence nebo i bez ní.
Chci zdůraznit, že snaha vědců najít způsoby, jak umělou inteligenci dát v maximální míře do služeb lidstva, nepřestává ani na jediný den. Je také zřejmé, že k tomu nedojde bez zásadních proměn našeho světa, našeho prostředí i našeho života v nich. Zrcadlo umělé inteligence nám poskytuje zcela nový obraz – odlišný od obrazů, které nám dlouhodobě nabízelo zrcadlo vědy nebo zrcadlo obecného kulturního narativu.
Dobrá otázka svědčí o skutečném porozumění situaci a problémům, které s sebou nese. Dobrá otázka vytváří inspirativní atmosféru a naznačuje možný rozsah i rozmanitost odpovědí. Odpovědi se lze naučit i bez hlubokého porozumění, ale k dobré otázce bez hlubokého porozumění se pravděpodobně nedostaneme. Proto dobrý učitel nehodnotí žáky a studenty podle odpovědí, ale podle schopnosti klást otázky.
Vážení studenti, važte si učitelů, kteří vás učí klást dobré otázky a kteří při zkouškách hodnotí především to, jak jste schopni formulovat správné otázky k dané problematice. Takoví učitelé jsou vzácností. A právě proto jsou neocenitelní.
Věnujeme příliš mnoho pozornosti kvalitě svých odpovědí, ale málo přemýšlíme o kvalitě otázek, z nichž tyto odpovědi vyrůstají. Otázky – v podobě nejrůznějších strategií, požadavků a úkolů – tvoří základ řízení organizací obecně, včetně státu. Tvoří základ toho, čemu se říká „good governance“. Současný stav řízení mnoha projektů a společností nám jednoznačně ukazuje nejen to, že dobrých otázek je opravdu málo, ale – a to je ještě horší – že mnohým „pseudovůdcům“ je to zcela lhostejné. Lhostejnost ke kvalitě otázek je přitom v podstatě lhostejností ke kvalitě budoucnosti.
V souvislosti s tématem otázek a odpovědí si dovolím malou vzpomínku z let mého mládí. Tehdy jsme říkali, že vodka a jiné alkoholické nápoje nám sice nepřinesou odpovědi na otázky, které před nás klade strana, společnost a sám život, ale spolehlivě nám pomohou na tyto otázky zapomenout. Dnes roli vodky úspěšně převzaly sociální sítě. Mechanismus je stejný – jen kocovina je jiná.
Dovolím si pokračovat pokusem formulovat pro účely tohoto vystoupení pohled na člověka. Již zaznělo, a to je velmi důležité, že člověk je jedním z mnoha živých tvorů, které zformovala evoluce. Tito „živáčci“ sdílejí biosféru naší planety v obecném toku času plynoucího od okamžiku vzniku života na Zemi. Zároveň ovšem sdílejí „časoplochu“ jejíž časová vzdálenost od počátku života je totožná. Když dnes mluvíme o bližních, znamená to v konečném důsledku mluvit o současnících. Jejich počet je obrovský a není v našich silách plnit roli bližního vůči všem. Pokusy o to, ačkoli jsou z filozofického a politického hlediska pro určité skupiny ve společnosti lákavé, jsou zcela nereálné.
Zaměřme se proto výhradně na živou bytost druhu Homo sapiens sapiens, tedy na Člověka rozumného rozumného. Dnes nás je lidí na Zemi kolem osmi miliard, zatímco v době mého narození nás bylo něco málo přes dvě miliardy. Svět je tedy poněkud přeplněný, a proto řešení, která byla navrhována nebo dokonce fungovala v době, kdy nás bylo opravdu málo, dnes pro velká společenství, včetně globálního, již nefungují, a dokonce ani fungovat nemohou. Je to podobné, jako kdybyste chtěli vařit ve studentské menze podle receptů z restaurace oceněné michelinskou hvězdou. Chemici nás učí, že dosáhnout výsledku v laboratoři je něco zcela jiného než vyrábět tutéž látku se stejným vzorcem v poloprovozu nebo dokonce v průmyslovém měřítku. Měřítko mění vše. A lidská společnost není výjimkou…
Vraťme se však k rozumné bytosti. Žijeme v omylu, že jsme rozumní, a proto se cítíme pány stvoření, na což nemáme žádné právo, tím spíše ve světle stále rozšířeného křesťanského dogmatu, že „Bůh stvořil pouze člověka k obrazu svému“.
Ale již starý dobrý Aristoteles – dlouho před vznikem monoteismu – přisoudil člověku hned tři duše: vegetativní, smyslovou a rozumovou, zatímco zvířatům ponechal pouze vegetativní a smyslovou a rostlinám pouze vegetativní.
Aristotelovo učení ve formě dogmat bylo po staletí povinným základem vzdělávání v křesťanských klášterních školách. Jen pro zajímavost: v Moskvě to byly takzvané Spasské školy v klášteře Zaikonospasském na Nikolské ulici. V první polovině 18. století z nich vzešli první ruští akademici – Michail Lomonosov a Stěpan Krašeninnikov. Jejich spolužákem byl také Dmitrij Vinogradov – vynikající podnikatel a zakladatel výroby porcelánu v Ruském impériu. Jak vidno, nadaný a svobodný duch nezničí ani memorování dogmat. To dává určitou naději a je dobré si ji připomínat pokaždé, když se nám systém jeví jako příliš tuhý a svazující.
Nyní vás znovu prosím o pozornost a zapamatování nebo rovnou o poznámku. Velkou chybou a mylným předpokladem je představa, že člověk je myslící, rozumná bytost, která se občas poddává emocím. Je to přesně naopak: člověk je bytost zmítaná emocemi, která občas přemýšlí. S malou nadsázkou lze říci, že někteří z nás začnou přemýšlet teprve tehdy, když jim opravdu nic jiného nezbývá – a tehdy často zjistí, že přemýšlet neumějí, protože je to nikdo nenaučil.
Schopnost přemýšlet, ba přímo umění přemýšlet, není vrozená. K této dovednosti vede složitý celoživotní proces. Opírá se o obecné základy, například o kritické myšlení, ale ty je nutné soustavně rozvíjet a uplatňovat v neustále se měnícím prostředí. To znamená především změn v nás samotných. Kdo neumí přemýšlet o sobě, nebude schopen přemýšlet ani o světě.
Proto vás prosím: buďte si vědomi tohoto sklonu k emocionálnímu chování a jednání, kdykoli budete hodnotit události kolem sebe i ty, které se odehrávají uvnitř vás. Nehledejme složité racionální a logické konstrukce tam, kde šlo prostě o emoce.
Příčinná souvislost není jediným způsobem, jak se dostat k jádru události. Existují například jungovské synchronicity, tak důležité pro pochopení východního myšlení. Jsme posedlí hledáním příčin – a tím pádem i viníků. V dobách totality jsme říkali, že za organizačním nadšením následuje rezignace při realizaci, po níž přichází hledání viníka, trestání nevinných a odměňování těch, kteří s tím nemají nic společného. Nazývali jsme to etapami budování socialismu. Jsem si jist, že se mnou budete souhlasit, že dnes je vše úplně jinak.
Opět vás prosím, zapamatujte si nebo si poznamenejte… Hon na viníky je krajně neefektivní a brání nám žít skutečný život. Nutí nás žít včerejškem. A to platí i tehdy, kdy viníci nejsou vymyšlené přízraky, ale skutečně existující osoby. Dokud je to alespoň v nejmenší míře možné, stojí za to mít na paměti: „mýlit se je lidské, odpouštět je božské“. Odpuštění není slabost. Je to strategie člověka, který chce žít dopředu, a ne pozpátku.
Tím plynule přecházíme k pojmu „aktuální“. Aktuální, současné, dnešní… Rozhlédneme-li se kolem sebe na to, čemu se vznešeně říká společenský diskurz, lze s trochou nadsázky říci: dnešnímu, aktuálnímu se vyhýbáme jako čert kříži.
Vidíme mnoho slov, a dokonce i myšlenek na téma „co by bylo, kdyby“, vidíme hlubokomyslné úvahy o minulosti a zaručené prognózy do budoucnosti. Ty všechny tvoří jakýsi mlhavý obal kolem skutečných každodenních problémů. Tento obal rychle praskne, položíme-li si dobrou otázku, co to všechno znamená pro dnešek – nebo řekněme pro zítřek.
Otázka zní: co všechna tato slova a myšlenky znamenají pro „tady a teď“…?!? Jde o analogii s legendárním „Tady je Rhodos, tady skákej…“ Upozorňuji na to především proto, že my sami často podléháme pokušení vyhnout se pohledu na naši aktuální situaci a utéct někam do minulosti, která je jasnější a jednodušší, nebo do budoucnosti, která nám mnoho odpustí – právě proto, že je příliš nejistá.
Nezapomínejte, vážení studenti, na prostý fakt: žijeme výhradně dnes, tady a teď. Není dne důležitějšího než toho dnešního. I medvídek Pú říká, že „dnes je můj nejoblíbenější den.“ Proto nejsou žádné otázky důležitější než ty aktuální – ty, které se dotýkají samotného živého života. Buďme velmi opatrní vůči těm, kdož se nám snaží ukrást náš dnešek a nahradit ho tlacháním o čemkoli jiném. Jejich metodou je držet nás v pasti „normální, dobré a důvěryhodné minulosti“ nebo v ospalém stavu polosnění ohledně „světlé budoucnosti“.
V časopise Krokodil se v době perestrojky pravidelně objevovaly karikatury, na nichž politici nebo byrokraté křičeli do mikrofonu: „Máme velkou minulost…!!! Budeme mít velkou budoucnost…!!! A tak tomu bude navždy…!!!“ Dnes je samozřejmě vše úplně jinak. Časopis Krokodil už více než čtvrt století prostě neexistuje. Ale ta metoda, bohužel, nikam nezmizela.
Dnešní den má mimořádný význam pro naplňování jednoho ze tří základních lidských práv, „práva na sledování osobního štěstí“. Každému, kdo je schopen myslet, je zřejmé, že za svým štěstím lze jít právě jenom „tady a teď“, prostřednictvím vlastních skutečných malých kroků. Malé kroky jsou důležité. Těm, kdo by si o nich chtěli přečíst něco krásného, doporučuji „Modlitbu“ Antoina de Saint-Exupéryho. Začíná i končí slovy: „Nauč mě, Pane, umění malých kroků…“ Není to výzva ke skromnosti. Je to výzva k realismu, výzva k tomu, abychom nečekali na ideální okamžik, ale jednali v tom, který právě je.
Ani dvě zbývající základní a nezcizitelná práva, tedy právo na život a právo na svobodu, nelze naplňovat, nežijeme-li vědomě „tady a teď“. Právo na život lze realizovat pouze dnes. A svoboda spočívá právě v tom, že mohu činit rozhodnutí o svém životě právě „tady a teď“.
Úvahy o dnešku možná nejsou tak lákavé jako malování grandiózních obrazů světlé budoucnosti nebo vyzdvihování minulých událostí jako důkazů vlastní výjimečnosti, ale právě ony tvoří část poznání a utváření našich životů.
Naše životaschopnost závisí právě na schopnosti přemýšlet o dnešku. Proto jsou aktuální otázky tak důležité – a nemůžeme si dovolit je odkládat, protože to, co vymyslíme dnes, se zítra stane včerejškem. A nový dnešek potřebuje nové aktuální otázky. Život nečeká. To není hrozba… Je to výzva.
Quintilianus, velký římský rétor, řekl: „Zatímco přemýšlíme, kde začít, často ztrácíme čas, který bychom mohli věnovat samotné věci.“
Zbývá nám promluvit o kapitálu. Slyšíme-li slovo „kapitál“, obvykle si představíme peníze, majetek, investice, výrobu nebo finanční zdroje. V hlubším smyslu však kapitál znamená především potenciál – souhrn možností, které nám nabízí naše okolí a které lze využít k vytváření nových hodnot.
Dovolte mi, abyste si zapamatovali ještě jednu věc. Kapitál je ve své podstatě příležitost. Lidský kapitál jsou všechny možné příležitosti, které se nám, lidem, otevírají v našem okolí. Vše závisí na tom, jak tyto možnosti dokážeme využít. A – což je neméně důležité – zda je vůbec budeme chtít využít.
O významu možností a jejich využití svědčí mimo jiné i skutečnost, že možnost volby se stala leitmotivem nejrozšířenějšího textu na naší planetě. V Bibli se hovoří o možnosti volby. Doporučuji seznámit se s textem o tragédii zabití Ábela Kainem, kde se ve starověkém původním textu objevuje slovo „timšel“.
Existují lidé, věřící i nevěřící, kteří považují výklad slova „timšel“ za jeden z nejobtížnějších úkolů, které před nás studium Bible klade. Zároveň za klíčovou křižovatku, za níž lze Bibli chápat buď jako dogma, nebo jako knihu hlásající „umírněný pokrok v mezích zákona, anebo jako knihu o klíčové roli svobodné vůle při utváření tohoto světa a jeho možností. To nás stále více vede k důležitému uvědomění… Ve svých životech nakonec kráčíme v rámci možností daných naší životaschopností po cestách, které jsme si sami zvolili a nikoliv těch, které nám byly určeny.
Zkusme si tyto možnosti trochu uspořádat.
Možnosti lze rozdělit především podle toho, zda jde o naše možnosti, nebo o možnosti druhých. Dále na ty, které známe, a na ty, které neznáme. A zatřetí na ty, které se nám nabízejí k využití – nazvěme je aktivními –, a na ty, které pro své využití vyžadují naše úsilí, vložení zvláštní energie – nazvěme je pasivními.
Tímto způsobem získáme osm segmentů: naše možnosti známé a aktivní, naše možnosti známé a pasivní, naše možnosti neznámé a aktivní a naše možnosti neznámé a pasivní. Tatáž čtveřice pro možnosti druhých. Toto rozdělení podle škály časoprostorových, kognitivních a energetických vlastností je poměrně univerzální a lze je použít při analýze a popisu celé řady objektů, jevů a událostí.
Opakuji… jde o to, jak umíme využívat možnosti ve svém prostředí. A když mluvíme o svém prostředí, mluvíme samozřejmě i o sobě samých. Proto zní první otázka takto: využíváme možnosti, které se nám nabízejí? Využíváme možnosti, do nichž musíme vložit kousek sebe? Hledáme nové příležitosti, které zatím neznáme?
Druhá trojice otázek ve stejném duchu se týká toho, jak se stavíme k příležitostem ostatních. Využíváme je, nebo je přenecháváme druhým, protože jejich příležitosti nejsou naše věc…?!? Využíváme příležitosti, které mají ostatní – ať už jednotlivci, nebo skupiny…?!? Je důležité si to uvědomovat a čas od času si v tom ujasnit myšlenky. Můžeme tomu říkat sebereflexe nebo zamyšlení – ale ať už tomu říkáme jakkoli, je to opravdu důležité.
Ale to není jediná otázka, i když pro některé z nás ta jedna zcela stačí. Neméně důležité jsou otázky o tom, pro koho využíváme možnosti, které jsou nám poskytovány. Využíváme je výhradně pro sebe, nebo také pro ostatní či dokonce pro blaho společenství, komunity, společnosti…?!?
Existuje samozřejmě i symetrická otázka: kdo z druhých, jak a v čí prospěch využívá naše možnosti…?!? Jsme pouze oběťmi druhých, nebo nás alespoň utěšuje, že naše možnosti, využívané jinými, slouží nějaké dobré věci…?!? Tyto otázky nemají jedinou správnou odpověď. Ale sám fakt, že si je klademe, je již určitou známkou naší zralosti.
Nyní mi dovolte poznámku o tom, proč navrhuji uvažovat o otázkách právě v trojicích. Jedna, dvě, mnoho… Ano, příroda počítá jen do tří. Ale nejen příroda. V jazycích existuje číslo jednotné, podvojné a množné. V kategorickém kontextu hovoříme o jedinečnosti, dvojnosti a mnohosti. Ve světě informací jde o informace emocionální, lineární a nelineární – a analogicky o jednotnost, linearitu a nelinearitu v kontextu matematickém.
Zvláště důležitá je podvojnost. Žijeme ve světě, jehož uspořádání ve třech rozměrech předpokládá, že sítě vztahů v něm sestávají z párů. To je nesmírně důležité pro pochopení sítí mezilidských vztahů jako základu společnosti. Každý vztah – každý prvek sociálního kapitálu je tvořen právě dvěma lidskými kapitály.
Dovolte mi položit ještě jednu otázku. Co je to společnost bez člověka…?!? Nebo naopak – co je to člověk bez společnosti…?!? Nebo ještě přesněji – co je to společnost bez mezilidských vztahů…?!? Podíváme-li se na síť společenských vztahů pozorněji, uvidíme, že se skládá z dvojic – a pouze z dvojic. Máme výhradně duální vztahy. Měli bychom více přemýšlet o tom, do jaké míry nás formují naše současné vztahy, do jaké míry jsme formováni evolučním dědictvím v historické posloupnosti a do jaké míry promlouvá do tradičních i aktuálních schémat umělá inteligence…?!? Odpověď na tuto otázku je mapou a obrazem naší svobody.
Vážení studenti, otázek týkajících se lidských možností, lidského kapitálu a jeho využití je skutečně velmi mnoho. Existuje nespočet variant a kombinací těchto základních otázek a není možné je zde všechny vyjmenovat. Kdo má zájem, ať si vytvoří takový systém otázek, takové zrcadlo, jaké mu vyhovuje. Klíčem je však odvaha si podobné otázky vůbec klást – a skrze ně poznávat sám sebe.
Dovolte mi malou vzpomínku – jednu větu, která mi zní v uších už čtyřicet let. Tato věta byla součástí udání stranickým orgánům. Její smysl spočíval v tom, že někteří mladí lidé „kladou zkušeným, starším a zasloužilým soudruhům otevřeně a veřejně otázky, které se oni sami bojí položit doma, v soukromí.“
Zní to jako naprostý nesmysl – ale v takových časech jsme v mládí žili. Neodvažuji se hodnotit situaci v ruské společnosti, nemám k tomu dostatek informací. Mohu vám však upřímně říci, že do naší společnosti se strach z otázek pomalu, ale jistě vrací. A to je podle mého názoru velmi smutné. Protože společnost, která se bojí otázek, dříve či později přestane rozumět sama sobě.
Vy, jako vzdělaní lidé, jistě víte, že nad vchodem do legendárního delfského věštírna byl nápis „Gnóthi seauton“ – „poznej sám sebe.“ Sebepoznání není jen „prvním krokem k nápravě“, jak říká moje milá a vážená manželka, ale především důležitou součástí procesu sebepřijetí a přijetí světa, ve kterém žijeme. Bez přijetí se nenaučíme svět chápat a uvědomovat si ho. Bez toho na něj nemůžeme alespoň trochu působit.
A konečně, sebepoznání nám dává možnost najít své místo v tomto světě a smysl naší existence v něm. Odvaha klást otázky o tom, jak využít naše možnosti, je základem naší životaschopnosti v konkrétním, aktuálním časoprostoru. V prostoru a čase „tady a teď“. V prostoru a čase, ve kterém skutečně existujeme a musíme činit rozhodnutí. To je znak skutečné lidské zralosti, znak kvality lidského kapitálu.
Chci vám připomenout, že již před čtvrt tisíciletím si velký Kant povzdechl: „Jak sladké je nikdy nedospět…“ Měl pravdu. Ale dospět je přesto nutné. Protože pouze zralý člověk je schopen nést odpovědnost – za sebe, za druhé, za svět.
Omlouvám se, že to neustále opakuji… Ale jak se říká, opakování je matkou moudrosti.
Dovolím si malou poznámku k tématu rozhodování v aktuální situaci. Existuje nespočet metod, o nichž publikace opět zaplňují knihovny a knihkupectví, nemluvě o internetu.
Rád bych upozornil na dva pojmy ze světa systémového myšlení, které jsou mimo jiné spojeny s ruskou vědou.
Tektologie je věda, která se stala základem systémového myšlení minulého století a je stále častěji citována v pracích z nejrůznějších vědeckých oborů, včetně kvantové teorie. Je součástí myšlenkového odkazu Alexandra Bogdanova. Jeho podstata spočívá v neustálém spojování a sbližování stále nových a nových komponent do komplexního systému, který tvoří kontext systémového myšlení – a tedy i kontext uvažování o vytváření diskrétních technologií a jejich všestranné interakci s okolním prostředím. Finanční univerzita pravidelně pořádá významné mezinárodní konference věnované odkazu Alexandra Bogdanova. Velké poděkování patří profesorům Světlaně Ščepetové a Georgiji Kleinerovi, jehož významné výročí si v těchto dnech připomínáme.
Bogdanovovo dědictví rozvíjí například italský vědec Carlo Rovelli. Jeho knihu Helgoland, věnovanou myšlenkám Alexandra Bogdanova a Wernera Heisenberga, vám vřele doporučuji – už jen proto, že je poměrně tenká.
Navzdory své tenkosti upozorňuje na jednu podstatnou myšlenku: náš svět lze chápat jako prostor vztahů. Carlo Rovelli, jako jeden z nejvlivnějších současných teoretických fyziků, podporuje již tři desetiletí relační interpretaci kvantové mechaniky – a jeho pohledy se stále více posouvají směrem k našemu makrosvětu.
Jde o to, že svět je stále nahlížen skrze objekty, které mezi sebou mají vztahy, ale přehlíží se jiný úhel pohledu: svět se skládá především ze vztahů, které objekty vytvářejí. Tato myšlenka není nová – prostě jen poněkud odporuje našemu egocentrickému či antropocentrickému pohledu na svět.
Vzpomeňme na starověkého myslitele Archimeda ze Syrakus a jeho výrok: „Dejte mi pevný bod a pohnu Zemí.“ Věci a jevy neexistují samy o sobě… Jsou spíše výsledkem svých vzájemných vztahů než samostatnými entitami. To vyplývá mimo jiné z děl buddhistického filozofa Nágárdžuny. I on je v Rovelliho Helgolandu připomínán…
To nás vede k myšlence, že i lidský kapitál představuje vztah nebo spíše souhrn vztahů. Jak již bylo řečeno, dva lidské kapitály dohromady tvoří základ sítě sociálního kapitálu. A zároveň platí, že právě sociální kapitál formuje kapitál lidský.
Vy, studenti fakulty mezinárodních vztahů, se budete zabývat budováním mezilidských vztahů a jejich souhrnem – úrovní důvěry v mezinárodních vztazích. To bylo důležité vždy. Ale nyní, v době, kdy důvěra mezi národy a státy dosáhla jednoho z historických minim, je to důležité dvojnásob. Právě vy budete těmi, kdo tuto důvěru budou obnovovat. Nebo neobnovovat. Volba je na vás.
Mezi pojmy, které se v postmoderní éře objevují ve vědeckém diskurzu, patří například evergetika. Původně, v antice, měly evergetické organizace podobu kolegia, nadace nebo dobrovolného sdružení občanů. Jejich smyslem bylo přispívat ke kultuře komunity a poskytovat solidární pomoc chudým a nemocným. Šlo o první praktické pokusy čelit „tragédii obecní pastviny“, dobře známé již v antice, mimo jiné díky Aristotelovi. Mimochodem, řecké slovo „evergétés“ znamená patron nebo dobrodinec.
Dnes je evergetika považována za kybernetiku třetího řádu, a dokonce za základ „společnosti 5.0″. Předpokládá harmonické soužití a vzájemnou provázanost autonomních systémů umělé inteligence – tedy špičkových technologií – s lidmi. V tom se situace dnešních i budoucích tvůrců nejrůznějších plánů liší od minulosti. Tehdy se plány skládaly pouze z vlivu vlastních schopností a dovedností spolu s příznivým či nepříznivým působením společenských pravidel, zákonů a ducha doby.
V koncepci evergetiky, spojující spolupráci umělé a přirozené inteligence, je člověk zároveň subjektem vybaveným metodami a možnostmi rozhodování i objektem učení a sociální komunikace s ostatními lidmi – včetně komunikace s umělou inteligencí.
Je důležité poznamenat, že i neustále diskutovaná umělá inteligence musí být vnímána jako technologie – jako prostředek k dosažení určitých cílů nebo k získání určitých výsledků.
Evergetika je naopak technologií uvažování o našem okolí, vycházející z maximálního sblížení přirozené a umělé inteligence. To v žádném případě neznamená vzdání se lidské odpovědnosti za stanovení cílů, kterých je třeba dosáhnout. Technologie odpovídá na otázku „jak“. Člověk odpovídá na otázku „proč“. A tuto otázku nelze delegovat na žádný algoritmus. Evergetika přesto nezbytně vytváří novou kvalitu, možná lze říci nový druh lidského kapitálu. Druh komplementární. Velmi důležitý druh…
Osobnostmi ruské vědy, které významně přispěly k rozvoji evergetiky, jsou profesoři Vladimir Vittich, bohužel již zesnulý, a Petr Skobelev.
Lidský kapitál není jen vzdělání, odborné dovednosti nebo pracovní zkušenosti. Je to také schopnost člověka učit se, rozumět světu, přijímat rozhodnutí, spolupracovat, nést odpovědnost, posilovat důvěru, tedy sociální kapitál, a nacházet smysl vlastního života. Jinak řečeno: lidský kapitál není jen to, co člověk umí. Je to především to, kým se člověk může stát. A právě zde začíná jeden z nejdůležitějších problémů současného světa. Problém přechodu od možnosti k činu…
Několik slov o tom, odkud se vlastně pojem „lidský kapitál“ vzal. Vznikl před několika desetiletími, když se vydělil z pojmu „lidské zdroje“. Dovolím si s trochou nadsázky nabídnout analogii. Přístup k lidským zdrojům lze chápat jako těžbu uhlí, zatímco přístup k lidskému kapitálu spíše jako těžbu diamantů – a především jejich následné broušení v brilianty. Základem uhlí i diamantu je uhlík. Vše závisí na přístupu. Tentýž člověk se může, v závislosti na tom, jak s ním zacházíme, obrazně řečeno, stát uhlím nebo briliantem. Je to volba těch, kdo budují organizace, instituce a státy.
Rozdíl mezi řízením lidských zdrojů a řízením lidského kapitálu tedy spočívá v tom, že řízení lidských zdrojů se soustředí na procesy, zatímco řízení lidského kapitálu – na člověka. Nic však není černobílé: aby bylo řízení lidského kapitálu dobře zavedeno, musí mít organizace silnou infrastrukturu v oblasti řízení lidských zdrojů. Tam, kde se však zabývají pouze standardním řízením lidských zdrojů, dříve či později přijdou o své nejlepší lidi.
Lidský kapitál se stává rozhodující konkurenční výhodou. Technologie mohou být prakticky na stejné úrovni – je to jen otázka ochoty investovat v potřebném rozsahu. Rozdíl spočívá v tom, jak budou lidé s těmito technologiemi pracovat a jakou optimální produktivitu z nich vytěží.
Lidské zdroje jsou základem, bez nějž nelze s lidským kapitálem pracovat. Sun-c‘, čínský vojevůdce, který žil před více než 2 500 lety ve stejné době jako Konfucius, učil, že k vytvoření armády budou generálové potřebovat statisíce vojáků. Z jeho dalších výroků však v přenesení do naší doby vyplývá: „Chovejte se ke svým lidem dobře a soustavně je rozvíjejte. Úspěch organizace je postaven na individuálním úspěchu jejích členů.“
Dlouho před Komunistickým manifestem formuloval Sun-c‘ analogii jeho klíčové myšlenky: svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech. Tato myšlenka neztratila nic ze své aktuálnosti. Stala se pouze ještě aktuálnější.
Hovoříme-li o lidském kapitálu a o využití příležitostí, které se nám otevírají, nebyl by rozhovor úplný bez zmínky o tom, co znamená lhostejnost vůči těmto příležitostem.
Ruská kultura 19. století darovala světové civilizaci jeden pozoruhodně hluboký pojem – „zbytečný člověk“. Objevuje se v dílech takových vynikajících autorů a jejich hrdinů, jako jsou Puškin s Oněginem, Lermontov s Pečorinem, Turgeněv s Rudinem nebo Dostojevskij s jeho bezejmenným hrdinou.
Dovolte mi zaměřit se na dílo Ivana Gončarova, na román Oblomov.
Oblomov není hloupý ani zlý člověk. Je vzdělaný, citlivý a schopný porozumět světu. Postupně však přestává jednat. Jeho možnosti zůstávají nerealizované. Stává se symbolem člověka, jehož potenciál se neproměňuje v čin. Právě proto má obraz „zbytečného člověka“ obrovský význam pro téma lidského kapitálu.
Pro mě osobně je jedním z nejsilnějších momentů románu ten, kdy Gončarov popisuje vratké schody na verandě starého domu. Tam zazní zdánlivě náhodná replika. Někdo si všimne, že schodiště se kývalo už tehdy, když ho stavěli. A Oblomov odpoví:
„No a co, že se kývalo…?!? Vždyť za šestnáct let bez opravy se nerozpadlo… Luka tehdy odvedl skvělou práci…“
Oblomov není jen líný statkář 19. století. Je skutečným otrokem své setrvačnosti. Otrokem pohodlí, které už dávno přestalo být pohodlím a stalo se vězením.
Oblomovština – to je stav, při kterém člověk ztrácí schopnost přejít od možností k činům. Mezi potenciálem a činem vyrůstá měkká, téměř nepostřehnutelná zeď pohodlí, zvyků, rituálů a vnitřní únavy.
Není náhodou, že v Gončarovově románu je tak důležitá slavná epizoda s verandou a schodištěm. Dům se už rozpadá, veranda se houpá „jako kolébka“, ale vše pokračuje v existenci díky setrvačnosti minulosti. Nikdo nic neopravuje, protože „ona se houpala už dřív.“ Nejde jen o popis starého domu. Je to popis společnosti, člověka a dokonce civilizace, které přežívají díky zbytkům dřívější pevnosti a odolnosti, aniž by chápaly, že tato pevnost a odolnost nejsou věčné.
Rozhlédneme-li se kolem sebe, a především na sebe samé, možná zjistíme, že dnes opět žijeme v éře vratkých schůdků. Mnohé instituce, systémy a hodnoty přetrvávají jen proto, že byly kdysi dobře vybudovány a fungovaly. Ale schopnost je udržovat, obnovovat a převzít za ně odpovědnost postupně slábne.
Moji drazí studenti, prosím vás… Kdykoli uvidíte vedle sebe schody, které se už dlouho kývají, nebuďte lhostejní. Nechvalte „mistry minulosti“, kteří tento problém způsobili. Vaší povinností je se s tím vypořádat. Nebýt lhostejný – to je povinnost mládí a jeho nastupující společenské odpovědnosti. Lhostejnost není neutralita. Je to volba ve prospěch rozpadu.
Proto se jedním z nejdůležitějších prvků lidského kapitálu stává schopnost vymanit se ze setrvačnosti, schopnost vzdát se pohodlného sebeklamu, schopnost opustit psychologický úkryt minulosti, schopnost riskovat vlastní zralost. Nést vlastní kůži na trh je schopnost, která může být jedním z největších možných vítězství našeho života.
Svobodný člověk se nevyznačuje tím, že může dělat vše, co chce. Lidská svoboda spočívá v tom, že nemusíme dělat to, co nechceme, a nesnažíme se dělat vše, co můžeme. Svobodný člověk se vyznačuje tím, že je schopen vzdát se vlastního pohodlí ve prospěch smyslu, odpovědnosti a budoucnosti.
Jinak řečeno: svobodný člověk se nemůže stát zbytečným člověkem své doby. Nestává se ani zbytečným, ani otrokem jiných lidí, ani otrokem své doby.
Již bylo řečeno, že jde o to, do jaké míry je člověk schopen realizovat své vlastní možnosti. Dnes se však tato otázka stává ještě složitější.
Současná společnost vytváří nový typ „zbytečného člověka“. Klasický zbytečný člověk 19. století často trpěl sociální zbytečností nebo vnitřní pasivitou. Dnešní člověk může být neustále aktivní – pracovat, komunikovat, publikovat, reagovat, konzumovat informace, vytvářet digitální stopu. A přitom může stále méně patřit sám sobě. Bohužel není svobodný. Je zaneprázdněn – ale nežije.
Je to smutné, ale faktem je, že naše moderní společnost produkuje zbytečné lidi v mnohem větším měřítku než éra Oblomova. Část z nich je navíc vnímána přímo jako odpad. Jako odpad lidského kapitálu. A co je ještě horší: pořádáme konference o technologickém rozvoji, ekologii a zpracování odpadů všeho druhu, ale málo přemýšlíme o tom, jak vrátit do společnosti lidi, které jsme z ní sami vytlačili. Naopak – někdy nás naplňuje neuvěřitelně krutá víra v to, že si za to mohou sami, že takový je jejich osud a že si nic jiného nezaslouží. Někdy jsme dokonce rádi, že existují lidé druhé a třetí třídy, kteří nemají stejné možnosti ucházet se o společenské statky a zdroje.
Prosím vás, milí mladí lidé, mějte to na paměti, až budete budovat grandiózní vědecké teorie a plány na vytvoření nové, lepší společnosti.
Zamysleme se nad všemi těmi „zbytečnými“ lidmi kolem nás a zeptejme se sami sebe: kolik z nich je skutečně k ničemu? Pro kolik z nich je to životní postoj? A kolik z nich jsme sami donutili hrát tuto smutnou roli?
Zeptejme se sami sebe: nejsme snad i my sami zbytečnými lidmi?
Buďme alespoň trochu moudří.
Lidský kapitál přestává být pouhou ekonomickou kategorií. Stává se otázkou kultury, charakteru a vnitřní zralosti člověka. Není to jen obyčejná scéna z každodenního života – je to téměř filozofická metafora.
Protože hlavní otázka lidského kapitálu nespočívá jen v tom, kolik toho člověk ví, kolik vyprodukuje nebo jak je efektivní.
Dalo by se dokonce říci: Oblomov naší doby už neleží na gauči. Sedí před obrazovkou se sluchátky na uších. A možná právě v tuto chvíli je přesvědčen, že žije plnohodnotný život.
Na závěr mi dovolte několik myšlenek o tom, jak emoce ovlivňují současný lidský kapitál. Emoce vlastní nebo organizované zvenčí. Právě organizované emoce jsou nejlepším nosičem informací, a tudíž vynikajícím nástrojem manipulace. Lid nebo jeho části se mění v dav, který lze prakticky libovolně udržet na místě nebo uvést do pohybu.
Prosím vás: na to ve svém životě nikdy nezapomínejte.
Jedinečnost člověka jako biologického druhu spočívá v tom, že je schopen vynakládat stále větší množství materiálních a energetických zdrojů – i času svého života – na činnosti, které mu prakticky k ničemu nejsou. Emocionální projevy lidstva se přitom stále více vzdalují od řešení úkolů sebezáchovy, reprodukce a rozvoje. Na prakticky jakýkoli podnět, ať již jde o epidemii, horkou, studenou nebo kulturní válku, revoluce, přírodní nebo antropogenní katastrofu, lidé reagují silným, koncentrovaným výbojem emocionální energie. Nic nám nebrání v tom, abychom všechny tyto kataklyzmata, včetně dnešních uměle rozkolísaných trhů, považovali za spouštěcí mechanismy produkce emocionální energie lidstvem.
Původně živé emoce přitom stále častěji nahrazují emoce vyvolané sociálními sítěmi, drogami, fanatickými davy příznivců čehokoli na světě a nekompromisními politickými frakcemi. To vše vede ke stejnému výsledku jako dřívější války nebo mor – k nárůstu emocionální energie. Umělá inteligence je přitom zároveň katalyzátorem i spoluautorem tohoto procesu.
Pokud jde o emoce a jejich vliv na možnosti řízení lidí a společnosti, doporučuji všem přečíst si román Alexeje Tolstého Společnost pěti, vydaný v roce 1925, před více než sto lety. Jeho druhý název zní: Sedm dní, během nichž byl oloupen svět. Při dnešním čtení je těžké zbavit se pocitu, že není napsán o minulosti, ale o přítomnosti.
Lidé vytvářejí vlny emocí na základě jevů a událostí, jejichž skutečný význam je pro ně objektivně zanedbatelný. Soustřeďují svou emocionální energii na to, co nemá ani nejmenší vztah k řešení jejich životních problémů. Rozsah uvolňování emocionální energie v procesech, které účastníkům nepřinášejí žádný skutečný užitek, však ukazuje, že produkce bezobsažných emocí se pro lidstvo stává stále významnější přidanou hodnotou.
Je zřejmé, že podíl „emocí pro emoce“ v procesu lidské evoluce roste. Z toho lze vyvodit závěr: je-li naše emocionální energie někým spotřebovávána, je spotřebiteli zcela lhostejné, jakými způsoby lidstvo tuto produkci zajišťuje. A to je snad jediný argument, který dnes svědčí ve prospěch toho, že existenci spotřebitele lidských emocí nelze vyloučit.
Vždyť sentimentální city jsou právě přírodě a evoluci cizí.
Dámy a pánové, drazí studenti a studentky,
na samém konci naší dnešní úvahy o lidském kapitálu bych se chtěl ještě jednou vrátit k tomu nejdůležitějšímu. Ne proto, abych shrnul závěry – ty si každý dělá sám. Ale proto, abych vám zanechal několik myšlenek, které vás možná budou provázet déle než tato přednáška.
Lidský kapitál – to nejsou jen znalosti, diplomy, technologie nebo ekonomické ukazatele. To vše jsou pouze nástroje. Skutečný lidský kapitál, to je schopnost člověka proměnit své možnosti ve smysluplný život, ve smysluplné činy a ve schopnost nést odpovědnost za svět, ve kterém žije. Nástroje bez člověka jsou mrtvé. Člověk bez smyslu rovněž…
Každá generace dostává do rukou určitý prostor možností. Některé jsou zřejmé, jiné skryté. Některé přicházejí samy, jiné je třeba s námahou hledat. A každá generace zároveň sama o sobě rozhoduje, zda se stane tvůrcem své doby, nebo jen jejím pasažérem. Historie si pasažéry nepamatuje. Pamatuje si ty, kteří převzali kormidlo.
Vaše generace bude pravděpodobně první v historii, která bude muset žít v neustálé koexistenci s umělou inteligencí. Budete obklopeni technologiemi schopnými analyzovat, předpovídat, dávat doporučení a možná jednou dokonce přijímat rozhodnutí rychleji než člověk. O to důležitější bude to, co žádná technologie sama o sobě vytvořit nedokáže: lidská zralost, schopnost rozlišit podstatné od nepodstatného, schopnost nést důsledky vlastních rozhodnutí a schopnost klást správné otázky.
Možná právě schopnost klást otázky se jednou stane nejdůležitější složkou lidského kapitálu 21. století. Ne proto, že jsou otázky v módě. Ale proto, že otázka je jedinou formou myšlení, která zůstává živá. Odpověď zavírá dveře. Otázka dveře otevírá…
Člověk, který přestane klást otázky, postupně přestává být subjektem vlastního života. Stává se pouze objektem procesů, emocí, algoritmů a cizích zájmů. Přestává být autorem a stává se, v tom nejlepším případě, postavou v cizím textu.
A právě zde se rozhoduje o budoucnosti společnosti. Ne v množství informací. Ne v rychlosti technologií. Ale v kvalitě člověka.
V tom, zda člověk dokáže překonat vlastní pohodlí, vlastní strach, vlastní setrvačnost a proměnit své možnosti v činy.
Oblomov naší doby možná, jak již bylo řečeno, neleží na gauči. Sedí před obrazovkou, obklopen nekonečným proudem informací, emocí a zábavy. Reaguje, lajkuje, komentuje, konzumuje. Ale před ním stojí táž otázka jako před lidmi před stovkami let. Táž otázka, která stála před Oblomovem, před Oněginem, před každým člověkem, který se ocitl na křižovatce mezi pohodlím a smyslem…
Dokáže vstát?
Dokáže převzít odpovědnost za svůj život, za své okolí a za svět, jehož se stane spolutvůrcem?
Dokáže dělat věci správně, i když se nikdo nedívá?
Na tuto otázku neodpoví umělá inteligence.
Na tuto otázku neodpoví žádná teorie, žádná konference, žádná přednáška – včetně této.
Na tuto otázku si každý člověk odpoví sám. Svými rozhodnutími. Svými činy. Svým životem.
A možná právě v tom spočívá skutečný smysl lidského kapitálu. Ne v tom, co máme. Ne v tom, co víme. Ale v tom, kým můžeme být a kým se rozhodneme být…
Děkuji vám za pozornost. A za vaše otázky – ty, které možná položíte právě teď, ale hlavně za ty, které vás budou provázet ještě dlouhá léta. Pokud v základech těchto vašich otázek bude ležet alespoň malý příspěvek z mé přednášky, jdu správnou cestou za svým štěstím.
Moji drazí, přeji vám dlouhá úspěšná léta a mnoho dobrých otázek.
Vše nejlepší.