Bedřich Smetana-LIBUŠE
Brno 29. srpna 2018
Janáčkova opera NdB zahájí sezonu slavnostní premiérou Smetanovy Libuše na BVV!
Tématem operní sezony 2018/19 jsou Sny! I Janáčkova opera NdB slaví 100leté výročí české státnosti a proto je prvním Sen o budoucnosti českého národa v nové inscenaci Smetanovy Libuše. Kdy jindy než teď bychom si měli připomenout ty, kteří věnovali své celoživotní úsilí samostatnosti českého národa a stali se zakladateli našeho státu, a především si připomenout jejich mravní hodnoty.
Po velmi úspěšné inscenaci Gounodova Fausta a Markéty se soubor Janáčkovy opery NdB se svou první premiérou sezony znovu vrací do prostor největšího výstavního pavilonu P na Brněnském výstavišti, aby zde uvedl jedinečné dílo Bedřicha Smetany operu Libuše v režii uměleckého šéfa opery Jiřího Heřmana a hudebním nastudování dirigenta Roberta Kružíka. Smetanova Libuše je stejně jako sama mytická kněžna často zahalena v mlhách interpretační tradice, přesto právě tak významný čas v existenci našeho národa je jedinečnou příležitostí pro umělce, aby v ní našli to, co rezonuje v jejich generaci. Jako inscenační tým i sólistické obsazení tvoří mladá pěvecká generace – hlavních rolí se zhostí manželská dvojice Lucie a Jiří Hájkovi jako Libuše a Přemysl. Spolu s nimi účinkují sólisté Janáčkovy opery NdB Václava Krejčí Housková, Jan Šťáva, Roman Hoza i naši stálí hosté Alžběta Poláčková, Pavol Remenár a Dušan Růžička, pro nějž to bude debut v našem souboru.
Areál Brněnských veletrhů a výstaviště letos slaví 90 let od svého založení a je místem, které v historii města Brna hraje nezastupitelnou roli. Za svou existenci a rozvoj vděčí právě vzniku samostatné republiky. Jeho otevřením v květnu 1928 Výstavou soudobé kultury u příležitosti 10. výročí Československé republiky pod patronátem prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka získalo Brno jeden z nejvýznamnějších funkcionalistických stavebních komplexů své doby.
Díky rekonstrukci Janáčkova divadla jsme objevili fascinující prostor na Brněnském výstavišti, kde jsme již v minulé sezoně odehráli úspěšnou inscenaci Fausta a Markéty, Toscy nebo Turandot. Naše inscenace Libuše také výborně zapadá do tohoto prostoru. V roce 1928 se zde konala výstava soudobé kultury Československa, kterou navštívil i náš první prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Protože slavíme založení Československé republiky, naše inscenace začíná zde, v roce 1918, kdy Národní divadlo odehrálo 22. 12. slavnostní představení Libuše pro Tomáše Garrigua Masaryka v hlavní roli s Emou Destinnovou. Když slyšíte slavnostní fanfáry této opery, představíte si okamžitě příchod pana prezidenta, mně evokují naší minulost, přítomnost a budoucnost. Prostor výstaviště je velice inspirativní, slyšet v něm Smetanovu geniální hudbu bude výjimečnou příležitostí, kterou by si neměl nikdo nechat ujít.
Jiří Heřman
Každý národ potřebuje symbol, jenž vyjadřuje jeho touhy, naději do budoucna a je oporou v dobách zlých. Jestliže umělci vždy stáli v čele s těmi, kteří se snažili o dosažení rovnoprávného postavení českého národa a práva na samostatný stát, pak není divu, že českým národním symbolem je právě opera. Smetanova Libuše vznikala ve chvíli, kdy Čechům zasvitla byť na krátko naděje na rovné postavení v habsburské monarchii, a vždy bude spojena s dalším z našich nenahraditelných symbolů – Národním divadlem, kde zazněla při jeho otevření roku 1881. Ke snu o samostatnosti českého národa směřovaly snahy českých vlastenců a politiků po celé 19. století a podzim roku 1918 se stal jejich naplněním a začátkem nové éry našeho národa. Stejně jako se naplnila touha po samostatném státu, vyplnilo se i přání Smetanovo, aby se jeho vyobrazení počátků českého národa a bájné kněžny Libuše stalo dílem pro slavnostní příležitosti. Nejvyššího naplnění se Smetanovu přání bezpochyby dostalo, když právě fanfáry z Libuše vítaly roku 1918 Tomáše Garrigue Masaryka jako prvního prezidenta našeho samostatného státu.
Dlouho jsem nabídku zvažoval, jelikož uvedení Libuše bylo dříve svěřováno starším a zkušenějším dirigentům. Nakonec jsem však dospěl k názoru, že pohled na hudbu je velmi subjektivní a že bych mohl tomuto nastudování ve svém věku vtisknout nádech mladosti a zároveň obrovské radosti z víry v budoucnost.
Robert Kružík
Patricie Částková,
dramaturg Janáčkovy opery NdB
Libuše
Opera o 3 dějstvích
Hudba Bedřich Smetana
Libreto Josef Wenzig
Hudební nastudování Robert Kružík
Režie Jiří Heřman
Scéna Tomáš Rusín
Kostýmy Zuzana Štefunková-Rusínová
Světelný design Daniel Tesař
Pohybová spolupráce Kateřina Nováčková
Dramaturgie Patricie Částková
Sbormistr Pavel Koňárek
Osoby a obsazení
Libuše Lucie Hájková
Přemysl ze Stadic Jiří Hájek
Chrudoš od Otavy Pavoľ Remenár
Šťáhlav na Radbuze Dušan Růžička
Lutobor Jan Šťáva
Radovan Roman Hoza
Krasava Alžběta Poláčková
Radmila Václava Krejčí Housková
- žnec Andrea Široká
- žnec Daniela Straková-Šedrlová
- žnec Jitka Klečanská
- žnec Petr Levíček
- G. Masaryk Marek Pospíchal
Sbor a orchestr Janáčkovy opery NdB
Premiéra 7. září 2018, BVV, pavilon P
Reprízy: 9. a 11. 9., 26.10,
- 10. – slavnostní představení k 100. výročí založení Československé republiky
- 11. – představení v rámci festivalu Janáček Brno 2018
Inscenační tým
Robert Kružík (1990) patří k nejmladší generaci našich dirigentů. Přestože mu ještě nebylo třicet, už dva roky je stálým dirigentem Janáčkovy opery Národního divadla Brno (od ledna 2016) a zároveň Národního divadla moravskoslezského v Ostravě (od září 2016). Od sezóny 2018/2019 je stálým hostujícím dirigentem Filharmonie Brno. S Janáčkovou operou spolupracuje už od roku 2014 jako asistent dirigenta na inscenacích oper Maria di Rohan Gaetana Donizettiho, dále na operách Carmen, Hubička, Hry o Marii, Čert a Káča ad. Loni nastudoval a řídil Rossiniho operu Hrabě Ory a Čajkovského Pikovou dámu. V ostravské opeře dirigoval Martinů Tři přání aneb Vrtkavosti života, Smetanovo Tajemství a Prodanou nevěstu, Mozartovu operu La clemenza di Tito, Verdiho Otella, Prokofjevův balet Popelka nebo Verdiho La traviata, kterou sám nastudoval. Mimo operní jeviště spolupracuje s mnoha českými orchestry, jako jsou Filharmonie Brno, PKF – Prague Philharmonia, Janáčkova filharmonie Ostrava, Pražský komorní orchestr, Moravská filharmonie Olomouc, Jihočeská komorní filharmonie, Czech Virtuosi a Ensemble Opera Diversa a od sezóny 2018/2019 to bude i Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín. Spolupracoval s předními sólisty jako houslisté Esther Yoo, Václav Hudeček, cellisté Tomáš Jamník, Raphael Wallfisch, pěvci Roman Janál, Jiří Sulženko, legendární Soňa Červená ad. Jako dirigent vystoupil např. na festivalu Mladá Praha, na Svatováclavském hudebním festivalu v Ostravě a ve významných koncertních sálech a divadlech naší země. Tento brněnský rodák začínal jako violoncellista. Absolvoval Konzervatoř Brno, kde se kromě hry na violoncello (u Miroslava Zichy) věnoval rovněž oboru dirigování (u Stanislava Kummera). Ve studiu pokračoval na pražské AMU, kde jeho pedagogy byli Leoš Svárovský, Charles Olivieri‑Munroe a Lubomír Mátl v dirigování a Miroslav Petráš ve hře na violoncello. V akademickém roce 2012/2013 byl na studijní stáži na Zürcher Hochschule der Künste ve Švýcarsku, kde se zaměřil na oba obory. S úspěchem se zúčastnil řady violoncellových soutěží, jako je Pražské jaro, Soutěž Nadace Bohuslava Martinů, Mezinárodní soutěž Leoše Janáčka v Brně aj. Svoje znalosti a zkušenosti rozšiřoval na mistrovských kurzech, ve hře na violoncello to bylo u Jiřího Bárty, Michaely Fukačové a Raphaela Wallfische, v dirigování u Norberta Baxy, Johannesa Schlaefliho a Davida Zinmana.
Jiří Heřman vystudoval zpěv na konzervatoři v Plzni a operní režii na pražské AMU. Renomé si získal jak komorními projekty v netradičních prostorech, tak inscenacemi na velkých operních jevištích. K těm prvním patří např. Lamenti (2004), původní scénická meditace na text F. Micieliho a hudbu Michala Nejtka, uvedená v Universálním prostoru NoD, v divadle Schlachthaustheater ve švýcarském Bernu a na festivalu Riocenacontemporanea v brazilském Rio de Janeiro, nebo česká premiéra duchovní hry B. Brittena Curlew River (2005) v bývalém kostele Sv. Máří Magdalény na Malé Straně (České muzeum hudby) v rámci festivalu Struny podzimu. Na velkém jevišti se představil v plzeňském Divadle J. K. Tyla Saint‑Saënsovým Samsonem a Dalilou (2002), Wagnerovým Bludným Holanďanem (2004), který získal Cenu Sazky a Divadelních novin, a Gounodovým Faustem (2013). V letech 2007–2012 byl uměleckým šéfem opery Národního divadla. Nastudoval zde šest inscenací, které získaly mimořádný ohlas publika i kritiky – Monteverdiho Orfea, Dvořákovy opery Rusalka a Jakobín, Hry o Marii B. Martinů, Wagnerova Parsifala a Brittenovu Glorianu. K jeho dalším uměleckým počinům patří originální scénické zpracování Schubertovy Zimní cesty (2013) v prostoru filmového ateliéru č. 4 na pražském Barrandově a v roce 2014 činoherní Lorcova Yerma v Jihočeském divadle, Rusalka v Otáčivém hledišti v Českém Krumlově, Fibichova opera Pád Arkuna v Národním divadle v Praze (2014), Pucciniho Tosca v Janáčkově opeře NdB (2015), Řecké pašije B. Martinů v Aalto Musiktheater v Essenu (2015), Pucciniho Madama Butterfly v pražském Národním divadle (2016), dvojvečer Epos o Gilgamešovi B. Martinů a Dido a Aeneas H. Purcella v Janáčkově opeře NdB, který získal cenu Divadelních novin za Hudební inscenaci roku 2016. Z nedávných inscenací to jsou Dvořákův Čert a Káča (2016) a česká premiéra opery Láska na dálku K. Saariaho (2017), která získala cenu Divadelních novin za Hudební inscenaci roku 2017, v Janáčkově opeře NdB, mimořádný projekt s operním souborem Gounodův Faust a Markéta určený pro BVV (2017). V současnosti s brněnským operním souborem připravuje inscenace Smetanovy Libuše ke stoletému výročí republiky a Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky, které zahájí festival Janáček Brno 2018. V rámci Pražského Quadrienále 2015 působil jako komisař pro sekci hudba a prostor. Od ledna 2015 je uměleckým šéfem Janáčkovy opery NdB.
Tomáš Rusín po absolvování brněnské fakulty architektury Vysokého učení technického a praxi u prof. Holzbauera ve Vídni založil spolu s Ivanem Wahlou ateliér RAW. V oblasti architektury obdržel několik cen, například Grand prix Obce architektů za interiér (1995) a za rekonstrukci (1998), hlavní cenu Interiér roku Design centra ČR (2000), Grand prix za architekturu (2013) a Českou cenu za architekturu (2016). V roce 2010 se habilitoval na brněnské fakultě architektury a získal zde docenturu, V letech 1990–1992 vyučoval na katedře scénografie brněnské JAMU. V oblasti scénografie spolupracuje s mnoha režiséry, např. J. A. Pitínským, Hanou Burešovou, Romanem Polákem, Arnoštem Goldflamem, Jurajem Nvotou, Břetislavem Rychlíkem, Vladimírem Morávkem a Jiřím Heřmanem. Představení Jób brněnského HaDivadla obdrželo v roce 1996 cenu Alfréda Radoka jako představení roku, za scénografii k představení Dido a Aeneas v Městském divadle v Plzni obdržel v roce 1998 cenu Alfréda Radoka a představení Top Dogs obdrželo v roce 2003 cenu MAX. V roce 2005 získal cenu Dosky za nejlepší scénografii sezóny na Slovensku za představení Ignorant a šialenec v Slovenském národním divadle. V roce 2007 obdrželo představení Smrt Pavla I., realizované v Městském divadle Brno, Cenu Alfréda Radoka. Z posledních realizací v oblasti scénografie se jedná například o balet Pták Ohnivák v Národním divadle Brno, Konec masopustu v Národním divadle v Praze, Divá Bára a Mrtvé duše v Městském divadle Brno, Maryša, Mnoho povyku pre nič, Zem úsmevou a Zmierenie v Slovenském národním divadle, Pád Antikrista v Moravském divadle Olomouc a Otvírání studánek Alfréda Radoka v Národním divadle Brno. Pro Janáčkovu operu NdB vytvořil scénografii k inscenaci Lásky na dálku (2017).
Zuzana Štefunková Rusínová se narodila v Martině roku 1970. Absolvovala SUPŠ Uherské Hradiště obor užitá malba a DAMU‑Praha, obor alternativní a loutková scénografie. 1991 studijní stáž – Filmhuset ve Stockholmu. Spolupracuje s řadou českých i slovenských režisérů – P. Gábor, J. Pokorný, A. Petrželková, V. Čermáková, D. Drábek, M. Porubjak, Jakub Nvota, V. Morávek. Nejvíce inscenací vytvořila s režisérkou H. Burešovou (např. Pavel I. pro Městské divadlo Brno, které získalo Cenu A. Radoka jako nejlepší představení roku), s režisérem Jurajem Nvotou (Zázrak v černém domě, Divadlo na zábradlí; Mnoho kriku pre nič, SND; Zmierenie alebo dobrodružstvo pri obžinkoch, SND; Zem úsmevov, SND). Ve spolupráci s J. A. Pitínskym vytvořila přes dvacet inscenací. Mnohé z nich byly oceněny jako nejlepší představení roku (Sestra úzkost, Dejvické divadlo; Jób, HaDivadlo; Dido a Aeneas, Plzeň). Za představení Thomase Bernhardta Ignorant a šialenec obdržela cenu DOSKY za nejlepší kostým roku 2005. Pro Janáčkovu operu NdB vytvořila kostýmy k inscenaci Lásky na dálku (2017).
Daniel Tesař, původním povoláním dělník. Od roku 1999 působí jako světelný designér a spolumajitel obchodní společnosti v tomto oboru. V minulých letech spolupracoval s choreografem Janem Kodetem na světelném designu k choreografiím Gates (2000), Danse Macabre (2001), Cala Estreta (2002), Lola and Mr. Talk (2003), Zlatovláska (2006), (e)MOTION PURE (2007) a Camoufl‑AGE (2009). Dlouhodobě spolupracoval také s choreografkou Věrkou Ondrašíkovou, např. na inscenacích Aigues Mortes (2004), Unique (2006) a IN FINITO (2007). S režisérem Michalem Langem v letech 2004–07 spoluinscenoval řadu her ve Švandově divadle. Pro taneční soubor DOT 504 vytvořil světelný design k představením Hidden Landscape (2008) a 100 Wounded Tears (2009). Od roku 2004 se podílí na vizuální stránce operních inscenací režiséra Jiřího Heřmana – Wagnerův Bludný Holanďan (2004) pro Divadlo J. K. Tyla v Plzni, původní projekt Lamenti pro sdružení in spe (2004), Brittenova duchovní opera Curlew River inscenovaná v prostoru Českého muzea hudby v Praze (2005), scénické provedení Schubertovy Zimní cesty v barrandovském filmovém ateliéru (2013) či Monteverdiho Orfeo (2007), Dvořákova Rusalka, Hry o Marii Bohuslava Martinů (obě 2009), Wagnerův Parsifal, Dvořákův Jakobín (obě 2011), Brittenova Gloriana (2012), Fibichův Pád Arkuna (2014) a Madama Butterfly (2016) pro pražské Národní divadlo, Pucciniho Tosca (2015) a dvojvečer Epos o Gilgamešovi a Dido a Aeneas (2016), Dvořákův Čert a Káču (2016), Faust a Markéta (2017) pro NdB. S Baletem ND spolupracoval na inscenacích Šípková Růženka, Amerikana III a Louskáček a Myšák Plyšák. V letech 2013–16 vytvořil světelný design pro inscenace Verdiho Síly osudu (Divadlo F. X. Šaldy v Liberci), Martinů Vojáka a tanečnice (Divadlo J. K. Tyla v Plzni) a Bizetovy Carmen (NdB) v režii Tomáše Pilaře. Spolupracuje také jako technický produkční s festivaly 4 + 4 dny v pohybu, Tanec Praha a Divadelná Nitra a na workshopech Institutu světelného designu.
Tomáš Urbič