Žák Ladislav: Svět je opravdu, ale opravdu jinde…

Praha 6. srpna 2023

Měl jsem možnost, jak je teď módní říkat, být součástí příprav a průběhu Mistrovství světa v paralukostřelbě, které hostila v červenci Plzeň. Šlo zároveň o důležitý kvalifikační závod pro účast na Paralympijských hrách 2024 v Paříži. Tedy sportovní i společenská událost skutečně velkého formátu. Pokud jde o paralukostřelbu, pak nepochybně formátu globálního.

Byl jsem za své, jistě nahraditelné, přispění k úspěchu celé akce odměněn tím, že jsem měl ve svém mírně pokročilejším věku tu možnost si znovu připomenout, jak je svět nádherně různorodý a pestrý. Do Plzně přijeli účastníci z více než padesáti zemí, ze všech pěti kontinentů. Ty země měly každá trochu jiný společenský, sociální i sportovní systém, ale všechny dokázaly do naší země dostat své sportovce navzdory obtížím, které jejich nejrůznější zdravotní handicapy pro jejich pouť nepochybně představovaly. Celý týden bojovali na střelnicích se svými soupeři, svými znevýhodněními i s nikoliv vždy příznivými klimatickými podmínkami. Na finálové střelnici na plzeňském náměstí Republiky, kde hlavní kulisu tvořil chrám svatého Bartoloměje, pak zůstali mezi poraženými ti, na které zůstalo čtvrté místo, přestože pro některé z nich to byl životní úspěch.

S určitým odstupem jsem si uvědomil, jak moc se obraz světa, který zavítal na deset dní do Plzně, liší od obrazu světa, který nám poskytuje česká společnost a ta současná zvlášť. V Plzni jsem viděl nejen už zmíněnou různorodost a pestrost, ale i otevřenost a vstřícnost. Bylo to neustálé hledání toho vzájemně podobného a společného, jakkoliv si byli lidé, kterých se to týkalo, od sebe v mnohých ohledech vzdáleni. Jsem si vědom toho, že šlo o významnou sportovní akci, která předpokládá určitou úroveň komunikace, chování i jednání, která je nutně odlišná od úrovně komunikace, chování a jednání v obecných společenstvích. Přesto mi to přineslo velice příjemný prožitek něčeho, s čím se setkávám kolem sebe bohužel čím dál tím méně, a to i tam, kde by to mělo být stejnou samozřejmostí jako na vrcholné sportovní akci.

Obraz, který poskytuje v tomto smyslu současná česká společnost je velice odpudivý. Jeho podstatou je neustálé hledání rozdílů a na jejich základech rozdmýchávání žabomyších válek, ze kterých se dělá pupek světa. To vede k přesvědčení části společnosti, že český diskurs někoho ve světe zajímá, nebo dokonce, že na něm něco záleží. To posiluje všeobecnou sebestřednost a s ním spojené další přesvědčení, že vším neblahým v našich životech jsou vinni cizáci, ať již přímo, nebo tím, že nedají rozkvést čecháčkovskému národnímu géniu, nad něhož není rovného ve světě širém…

Nedávno jsem se jedno sobotní dopoledne brodil s manželkou a přáteli Melantrichovou ulicí směrem ke Staroměstskému náměstí směsí návěje vajglů, rozbitých a pohozených lahví, vše proloženo zvratky všech barev. To je obraz pestrosti českého světa. Dav turistů se tím vším umně proplétal a bylo vidět, že je mu to šumafuk. Úklid široko daleko veškerý žádný. Tak nějak mi to zapadlo do chmurného obrazu naší společnosti a doplnilo ho to v tom smyslu, že za pár drobných utracených v nočním baru si necháme poblít a rozbít kde co. Možná sami očekáváme podobnou toleranci bližních, až se i nám udělá akosi blbo nebo se nám zachce převrátit popelnici nebo něco ve veřejném prostoru jednoduše rozbít.

Nedávné spory mezi Romy a Ukrajinci upozornily na jednu podstatnou črtu či valér obrazu naší společnosti. Většinová neláska k Romům má jistě své viny a zdroje na jejich straně, ale jde především o spravedlivé rozhořčení většinové společnosti, že nás Romové překonávají v dovednosti se někde přiživit nebo něco odklonit ze společného. Teď někteří Romové propadli děsu, že by jim mohli jejich pozice mistrů oboru ohrozit Ukrajinci, kteří, jak víme z povídky Šímka a Grossmanna, remizy ně znajut. To si podstatná část Romů nemůže nechat líbit a vydala se upozornit většinovou společnost na svůj domnělý monopol, na jí dosažený až zázračný poměr důchod/práce, který ovšem je jenom sotva viditelnou špičkou ledovce celkového parazitismu v naší společnosti. Jahůdkou na dortu vlastní zmatenosti byla adorace Putina. Nepochopili ani to, že je to především většinový systémový antirusismus a nikoliv ukrajinismus většinové společnosti, který jim z jejich pohledu chléb vezdejší ujídá. Ukrajinská válečná nebo snad speciálně operační migrace tak přinesla i velké poznání o nás samotných. Jak bývá pravidlem, je to poznání toho dobrého, toho horšího i toho špatného. To vše je v nás a jako vždy bude záležet na tom, kterého vlka budeme v sobě krmit.

Dnes v naší společnosti, bohužel, masově krmíme vlka sebestřednosti, ublíženosti, okázalé zaostalosti, vandalismu a nárokové přiživy. Naši bližní, kteří se to všechno snaží svou prací a inovacemi uživit, jsou terčem posměchu, pokládáme je za podivíny a blbce, které je třeba vyhnat, protože nastavují naší lenosti, neschopnosti a parazitismu zrcadlo, a to my, opravdoví vlastenci s fangličkou, přece nemáme zapotřebí. Vyzdvihujeme na piedestal takové činy našich předků, včetně vandalských a proti lidskosti, které v konečném důsledku poškodily naši zemi i její lid, ale tvářily se jako ve své době jako akt spravedlivého hněvu lidu proti cizákům, odpadlíkům a zrádcům. Zapomínáme na truchlivý obraz různých dob z našich dějin i současnosti, když se vláda našich věcí k nám navrátila. Naneštěstí teď zase podobnou samovládnou křeč prožíváme. Říkáme tomu vlastenectví a já mám takový pocit, že jestli někdy po sobě něco zanechám na chodníku, bude to kvůli tomu, že je mi z toho naozaj akosi blbo.

Ale jak známo, to přejde, nic netrvá věčně a naděje umírá poslední. Vždyť i v úvodu zmíněné Plzni byly součástí mistrovství světa stovky našinců, bez kterých by se nikdy tak nepovedlo…