Veronika Pavlová: Jak žije Kyjev
Kyjev 21. října 2002
2. Takový normální den
Ozval se budík. Je přesně 8.00. I když byl v noci vzdušný poplach pouze třikrát, nedokážu se vzbudit. Ale jsem statečná, na Ukrajině jsme všichni stateční a statečné a nakonec vstanu. A zase: vzdušný poplach. Nestíhám sprchu, zuby, kafé. Obléknu si něco, co jsem našla v rychlosti na zemi, a běžím do úkrytu. Dům, ve kterém žiji, nemá sklep. Musím do metra, cestou potkávám již známé tváře. Mám dojem, že pravidelně běhám ranní jogging do metra minimálně poslední měsíc. Předtím jsem v metru žila pořád, ostřelování Kyjeva bylo tak silné, že jsme z metra ani nevycházeli.
Ranní siréna skončila a můžu domů dokončit ranní hygienu.
Konečně si uvařím kafé a již v čistém oblečení se vydávám na první schůzku s ředitelem nadačního fondu pro přesídlence. Je to vlastně nové slovo, které vzniklo začátkem invaze. Obyvatelé východní Ukrajiny se z okupovaných území místo exodu do ciziny přesídlují na území vlastní země, které je bezpečnější. Opustili své domovy, své manžele, otce a s minimálním majetkem ( spíše žádným ) se stěhují do jiného bezpečnějšího města. Záměrně používám slovo bezpečnější, protože slovo bezpečné tady neexistuje. Na Ukrajině nejste od začátku invaze nikde v bezpečí. Ruska armáda útočí na civilní infrastrukturu a na obyvatelstvo všude a každý den.
Abych se vrátila k nadačnímu fondu pro přesídlence, je to nádherná pomoc lidí lidem. Dobrovolníci plní připravené tašky potřebnými věcmi pro matky s dětmi, pro staré lidi. Přidávám pomocnou ruku a zůstávám další čtyři hodiny. Nakonec se objímám s paní, která je mladší než já, ale za posledních osm měsíců zažila toho hodně. Hodně zlého. Přiznávám, že bych neměnila. Přistihnu se, ze pláči.
Zjišťuji, že jsem dnes kromě snídaně nic jiného nejedla. Zajdu si na oběd spojený s večeří do svého oblíbeného Tapas baru na Jaroslaviv Val. Tato ulice se ve zkratce nazývá Jar Val a pro Kyjevčany je to nejoblíbenější ulice. Objednávám si jenom něco malého na zub – tapas, které místní šéfkuchař umí dokonale. Prohodím pár slov s lidmi ze zahraničních humanitárních organizací a kávu si již beru Take- away. Na dnes toho mám dost. Další den, který začal klasicky a skončil taky tak. Ale během dne jsem poznala spoustu statečných a chytrých lidi.
Vzdušný poplach byl spuštěn minimálně ještě pětkrát. Naštěstí nebyly žádné bomby, ale pocit je to zvláštní. Je to pocit, že teď to mů že být pro mne naposled.
Večer se dobelhám k posteli a chci si lehnout. Bohužel zase další poplach, oblékám si v rychlosti špinavé oblečení z dnešního dne a běžím do metra…
Cestou opět potkávám známé tváře. A takhle to v mém milovaném Kyjevě chodí každý den již osm měsíců …
Veronika Pavlová – na Ukrajině žiji střídavě od roku 1987. V roku 2004 spolu s manželem zakládala vydavatelství Ekonomika. Od začátku ruské invaze na Ukrajinu zde působím s nadačním fondem Děti Ukrajiny, kterého jsem zakladatelka a ředitelka.