Bratrství v deseti plakátech

Praha 10. srpna 2026

Jmenuji se Artur Vakarav a jsem jedním z milionů Bělorusů, kteří se stále snaží vymanit z ruského bratrství. Dodnes trpíme stejně jako váš národ před čtyřiceti lety. Můj projekt je příspěvkem sociálního grafického designu, jehož cílem je připomínat historickou pravdu a upozorňovat na stále přítomnou hrozbu. Toto téma je velmi široké a nabízí mnoho možností výtvarného zpracování. Představuji zde pouze několik paradoxů bratrství, několik národů, které se staly jeho oběťmi, a několik stop, které po sobě Rusko zanechalo.

Bratrství! Jaké asociace ve vás toto slovo vyvolává? Pro mě znamená čestnost, otevřenost, rovnost, dobrou vůli, empatii, solidaritu a vzájemný respekt… Paradoxně má však ruské bratrství zcela opačný význam.

Rusko se v průběhu dějin opakovaně odvolávalo na myšlenku bratrství, aby ospravedlnilo své nepřátelské kroky v zahraniční politice. Rusko má mnoho bratrů: slovanské bratry, pravoslavné bratry, bratry v socialismu, a dokonce i pokrevní bratry. Bratrský litevský národ, velmi bratrští Bělorusové, ukrajinští bratři, srbští bratři… Polovina světa jsou bratři! A dokonce i v Africe má Rusko spoustu statečných revolučních bratrů.

Překvapivě se však tyto bratrské národy neustále snaží vtíravé ruské bratrství odmítnout. Pro sebevědomí velkého bratra je to velmi urážlivé. Rusové však mají pro podobné situace strategii prověřenou staletími: vymyslí nepřítele, který bratry údajně ohrožuje, a vydají se proti němu bojovat. Přitom zabíjejí „nesprávné“ bratry. Ti, kteří přežijí, přijdou o nezávislost, svobodu, lidská práva, pokrok i prosperitu. Na oplátku však získají mnoho jiného: loutkové diktatury, věznice a pracovní tábory, chudobu, stagnaci a cenzuru.

Zdá se, že je to všem jasné. Stačí znát alespoň trochu historie nebo kriticky vnímat dnešní dění ve světě. Ale není tomu tak. Ruská propaganda si neustále nachází nové bratry. Bílá se mění v černou, černá v bílou, pravda mizí, nastupují primitivní historické manipulace a agresivní propaganda. A jakmile se objeví noví bratři, je rozhodnuto – ruské bratrství už je nepustí bez krveprolití.

Bělorusko

„Kat“ Michail Muravjov-Vilenskij (1796–1866)

Ruský generální gubernátor vyslaný z Petrohradu ke správě okupovaných běloruských a litevských provincií (Severozápadního kraje). Šibenice umístěné na hlavních náměstích Vilniusu, Hrodna a Minsku se staly symbolem jeho moci. Současníci jeho politiku označovali za „krvavý terorismus“. Ruská společnost však Muravjova považovala za „zachránce“.

Československo

V srpnu 1968 vstoupilo do Československa půl milionu vojáků varšavské smlouvy vyzbrojených těžkou technikou, aby poskytli „internacionální pomoc bratrskému národu“. Ve skutečnosti přišli potlačit reformní hnutí známé jako Pražské jaro. Tímto „bratrským národem“ byli zcela neozbrojení lidé, kteří chtěli pouze normální evropský život s lidskými právy, svobodnými médii a ekonomickými reformami.

SSSR tvrdil, že vojska vstoupila na žádost „zdravých sil“, aby chránila mír a stabilitu v Evropě. Tito obránci míru zabili 137 československých civilistů.

Výsledky bratrské pomoci byly jako obvykle stejné: represe, chudoba, cenzura a diktatura v Československu na mnoho dalších let.

Estonsko

Od ruské okupace v roce 1940 (provedené pod tradičním heslem „osvobození bratrského estonského lidu“) až do roku 1953 byly desítky tisíc estonských obyvatel zatčeny, deportovány a vězněny v táborech a zvláštních osadách. Jen během dvou největších deportací (1941 a 1949) bylo odvlečeno více než 30 000 lidí, tedy přibližně 4 % tehdejší populace.

Další desítky tisíc „osvobozených“ estonských bratrů byly násilně mobilizovány do Rudé armády, především do nelidských pracovních praporů. Významná část deportovaných i mobilizovaných zahynula v táborech, v místech vyhnanství nebo v sovětské armádě. Šlo především o kulturní a hospodářskou elitu nezávislého Estonska před ruským „osvobozením“.

Gruzie

Až do 19. století existovala Gruzínská pravoslavná církev jako samostatná církev se svým vlastním katolikosem-patriarchou. Po anexi východní Gruzie v roce 1801 začaly ruské úřady přetvářet církevní správu podle imperiálního modelu. Roku 1811 byla autokefalie definitivně zrušena a patriarchát nahrazen Gruzínským exarchátem Ruské pravoslavné církve.

Rusko nahradilo gruzínské církevní představitele ruskými, kteří neměli vazbu na gruzínský národ ani jeho tradice, zakázalo používání gruzínštiny při správě církve a odvezlo do Ruska značnou část gruzínských rukopisů i církevních kulturních pokladů.

Pro gruzínskou národní elitu nebyla církev pouze náboženskou institucí, ale také klíčovým nositelem národní identity. Její podřízení ruskému synodu proto bylo vnímáno jako součást širší kulturní anexe.

Lotyšsko

Během sovětské okupace nebyla každodenní zkušenost milionů zotročených lidí spojena s divadly či kulturou, ale především s armádou, továrnami a ubytovnami, kde byly vulgarismy běžnou součástí každodenní ruštiny.

Mnozí lotyšští lingvisté dnes upozorňují, že ruské nadávky částečně pronikly i do hovorové lotyštiny. Používají je dokonce lidé s omezenou znalostí ruštiny, protože je vnímají spíše jako emocionální citoslovce než jako součást skutečné ruské řeči. Ruský kulturní vliv je dnes stále častěji spojován nikoli s Puškinovou poezií nebo Jeseninovou lyrikou, ale s primitivním vulgárním jazykem společenské periferie.

Litva

Migrační krize

Od roku 2021 prudce vzrostl počet migrantů, kteří se pokoušejí nelegálně překročit hranice států Evropské unie sousedících s Ruskem a Běloruskem, zejména Litvy a Polska. Jsou to chudí afričtí bratři, které ruské a běloruské bezpečnostní služby vysílají k útokům na hranice jejich západních bratrů.

Některé členské státy EU tvrdí, že tato migrační krize je koordinovanou politikou Ruska (často prostřednictvím Lukašenkova Běloruska), která využívá migrační proudy jako zbraň nebo prostředek politického nátlaku.

Evropská unie to považuje za součást širší strategie hybridních hrozeb, tedy zneužívání migrace jako politického nástroje. Nejde o běžnou pašeráckou síť. Jde o státem organizovaný systém, v němž úřady vydávají víza, umožňují cestovním kancelářím získávat migranty, zajišťují jejich dopravu a následně vojensky řídí jejich přesun k hranicím Evropské unie.

Moldavsko

Nový jazyk!

Moldavsko je právem považováno za jednu ze zemí nejvíce zasažených ruskou kulturní expanzí. Zároveň jde o jeden z nejabsurdnějších případů nucené rusifikace.

Po okupaci na počátku 19. století byla úřední rumunština zakázána ve státní správě i ve školách. Ve 20. století sovětské Rusko zašlo ještě dál a vytvořilo samostatný moldavský jazyk, nápadně podobný rumunštině, avšak zapisovaný cyrilicí. K latince se Moldavsko vrátilo až v roce 1989.

Vedle jazykového barbarství Rusko zaútočilo také na společnou kulturu Moldavska a Rumunska, přepisovalo historii, tradičně deportovalo moldavskou kulturní elitu a vnucovalo ruskou kulturu namísto rumunské. Již od dob Ruského impéria, a ještě intenzivněji během sovětské okupace, byla rumunská literatura ničena a zakazována, zatímco ruská literatura byla povinně prosazována.

Polsko

Deportace Poláků (1939–1941)

Na základě tajné dohody mezi SSSR a nacistickým Německem bylo Polsko rozděleno a okupováno. Sovětská vojska vstoupila do východního Polska, čímž začala vlna represí, včetně deportací statisíců Poláků na Sibiř a do Kazachstánu.

Podle různých odhadů zemřela více než polovina deportovaných v důsledku hladu, nemocí, podchlazení a nucených prací.

Ukrajina

Holodomor – uměle vyvolaný hladomor v sovětské Ukrajině (1932–1933)

Příslušníci Rudé armády násilně zabavovali ukrajinskému venkovskému obyvatelstvu potraviny, což vedlo k bezprecedentnímu hladomoru. Podle různých odhadů zemřelo v letech 1932–1933 hladem tři až sedm milionů Ukrajinců.

V roce 1932 přitom Sovětský svaz vyvezl do zahraničí přibližně 1,7 milionu tun ukrajinského obilí navzdory masovému hladomoru, který v zemi probíhal.

Více na: artvakarov.com