Miloš Balabán: Sankce a dialog
Praha 5. května 2021
Vzájemné vypovídání diplomatů, zákazy vstupů politiků a sankce jsou nyní nejviditelnější črtou ve vztazích mezi Západem a Ruskem. Zatím poslední ránu vypálilo Rusko, když zakázalo vstup do země osmi činitelům ze zemí EU i z unijních struktur, včetně místopředsedkyně Evropské komise Věry Jourové. Podle ruského ministerstva zahraničí jde o reakci na postup EU vůči Rusku.
Na první pohled to vypadá, že se skutečně vracíme do časů studené války s jejími eskalacemi napětí mezi soupeřícími bloky, což se samozřejmě neblaze promítalo do vzájemných vztahů. Dnes si ale přesto nelze nevšimnout, že existuje určitá snaha nehrotit vztahy mezi Západem a Ruskem úplně do maxima.
Naznačuje to opatrné uvolnění napětí mezi USA a Ruskem symbolizované návrhem amerického prezidenta Bidena na summit s ruským prezidentem Putinem, a to i bez ohledu na poslední protiruské sankce. Ty se sice od roku 2014 kvůli Ukrajině ze strany USA a Evropy drží a čas od času i zpřísňují jenže mají své zřejmé limity. I západní experti upozorňují, že ruská ekonomika demonstruje svoji odolnost vůči sankcím..
Německý ministr zahraničí Heiko Maas pak na konci dubna v interview pro společnost ARD odmítl přísnější sankce proti Rusku za manévry kolem Ukrajiny a kvůli postupu ruských úřadů vůči Alexeji Navalnému. Označil sice úroveň vztahů s Ruskem za velmi špatnou, ale dodal, „že to tak nemusí zůstat“. Německá vláda by se podle Maase měla zapojit do intenzivnějšího dialogu s Moskvou a dodal, že esencí diplomacie je hovořit se zeměmi, které mají opačné názory, což platí právě pro Rusko.
Politika USA, Německa a mnoha dalších západních zemí se tak odvíjí od složitého přediva geopolitických ekonomických, politických a bezpečnostních zájmů. A tam bohužel úplně nemusí aktuálně zapadat naše snaha o vyjádření větší míry solidarity ze strany spojenců kvůli vrbětické kauze. Solidarita je tak zatím povýtce slovní a s výjimkou východního křídla EU a NATO se masovější vyhošťování diplomatů, jak jsme asi očekávali, nekonalo.
Nepochybně nám to musí vadit. Česká vláda a česká diplomacie se ale stále více bude střetávat v tomto složitém a měnícím se světě s reálpolitikou, která se nám nemusí vůbec líbit, nicméně je to prostě fakt.
Hlavní pak je abychom nezůstali na nějaké „barikádě“ úplně osamoceni i když nám ostatní budou poklepávat na ramena za naši zásadovost. Jenže zatím mohou dělat svoji politiku, která jim přináší konkrétní benefity i na náš úkor.
Publikováno v deníku Právo.
(Autor je bezpečnostní analytik)