Petr Pravoslav Švihovec: Náramek amerického válečného veterána
Praha/USA 16. prosince 2021
V říjnu jsme se s kamarádem Václavem vydali do bývalého zajateckého tábora nedaleko Mariánských Lázní zkusit štěstí s detektorem kovů. Letos to bylo teprve potřetí, tak jsem si to chtěl pořádně užít. Netušil jsem, že ten den najdu příběh jako z románu.
Po chvilce hledání přišel hezký signál. Sedl jsem si na zem a začal kopat. Našel jsem kousek vyznamenání s jednou hvězdou. A hned pod ním límcový odznak s písmeny US. Bylo jasné, že jsou to věci po americkém vojákovi z konce války. Zkusil jsem nad tou dírou znovu zamávat detektorem a signál se opakoval. To už jsem ze země vytáhl stříbrný náramek. Zaujaly mě hlavně nápisy na něm. Podpis vojáka a jméno jeho dívky Lydia. Rozbušilo se mi srdce. Cítil jsem zvláštní touhu zjistit komu věci patřily. Ale jak?
Doma jsem náramek vyčistil a snažil se podpis vojáka rozluštit. To mi ale nešlo. Proto jsem se s pomocí obrátil na facebookovou skupinu Lovci pokladů. Luštili jsme podpis celý den. Padlo snad třicet návrhů. Všechny jsem zkoušel vyhledávat na internetu, ale marně. A pak to přišlo. Napadlo mě zadat příjmení Esquibel. Ukázalo se, že je poměrně časté. Potom jsem napsal Lydia Esquibel. Objevilo se parte ženy, která se narodila v roce 1926 a zemřela v roce 2019. Mohla to být žena z náramku? Potom jsem si mezi pozůstalými všiml jména jejího manžela Joe. To už bylo moc náhod!
Obrovskou pomocí byl armádní dokument, který mi poslal historik Daniel Malý z Plzně. Týkaly se vojáka Joea Ernesta Esquibela. Věřil jsem, že by to mohl být on, ale chyběl poslední důkaz. A sice podpis. Ten byl na dokumentu nečitelný. Záhy Daniel poslal další dokument. A podpis na něm se shodoval s podpisem na náramku!
Navíc byla naděje, že Joe stále žije! Obrátil jsem se proto na Pentagon. Tam jsem ale nepochodil. A ani na různých amerických facebookových skupinách o válečných veteránech. Bohužel, ani z americké ambasády v Praze nikdo na emaily neodpovídal, dovolat se tam taky nebylo možné. Nechtěl jsem to vzdát. Rozhodl jsem se dát výzvu na svůj Facebook. Nečekal jsem ale moc příznivých reakcí, a to z toho důvodu, že téma hledači je stále kontroverzní a často vzbuzuje vášně. To mi bylo ale celkem dost ukradené, protože jsem chtěl prostě toho chlapa najít!
Následně moji výzvu začali lidi sdílet. Mezi nimi i kamarádka Lucie, která můj příspěvek sdílela na stránku Češi žijící v USA. Tam ji sdílela paní Hana a u ní si výzvy všimla Alena Bušovská z Grand Junctionu. Právě tam měl Joe žít. Alena mi napsala, že tam zkusí zajet. A opravdu to udělala. Setkala se s jeho dcerou. Mezitím jsem jí poslal email s fotkami náramku. A pak se stalo to, v co jsem ani nedoufal. Fotografie vytiskli a ukázali starému pánovi. Joe své věci okamžitě poznal! Když přišla fotka válečného veterána, jak v ruce drží můj vytištěný email, tekly mi slzy.
V úctyhodném věku 95 let začal Joe vzpomínat, co se tenkrát přihodilo. Měl za sebou těžké boje v západní Evropě, kde ztratil hodně kamarádů. Na podzim 1945 dorazil do Mariánských Lázní. Jeho úkolem bylo hlídat zajatecký tábor. Tam mu někdo ukradl batoh s osobními věcmi. Měl v něm i pistoli, která se jako jediná našla. Krádež se nevyšetřovala, protože nebyl čas. Po dohodě s Američany do zajateckého tábora právě dorazila Rudá armáda, která si odvezla všechny německé vojáky sloužící na východní frontě a členy SS. V lednu 1946 se Joe vrátil domů. O tři roky později si vzal svou životní lásku z náramku za ženu. Strávili spolu bezmála sedmdesát let, než jeho milovaná Lydia navždy zavřela oči.
Příběh se dostal do českých médií, což potěšilo i Joea. Ale mně už zbývalo jediné. Co nejbezpečněji doručit náramek zpět domů. Zašel jsem proto na americkou ambasádu osobně. Tam byl naštěstí člověk na svém místě, tiskový mluvčí Jakub Hornek. Ten příběh předal Námořní pěchotě Spojených států amerických. Mariňáci byli nadšeni! Během pár dní mě pozvali na ambasádu, kde jsem jim věci válečného veterána předal. Samotné předání náramku bylo velmi emotivní. Američtí vojáci děkovali a podávali mi ruce. Moc jsem si to užil.
Během pár dní měl Joe náramek na ruce. Po neskutečných 76 letech! Celou dobu jsem se připravoval, že přijde Joeova fotografie s náramkem. Ale přišlo i video. Viděl jsem Joea mluvit, hýbat se. Najednou mi došlo co se vlastně stalo. Celou noc a celé ráno jsem probrečel. Štěstím! Musel jsem přesunout rozhovor v televizi na další den.
Joe je náležitě hrdý, protože v současné době příběh náramku dobývá americká média. Já jsem šťastný, že se podařilo příběh náramku dotáhnout až do úplného konce. Myslím, že se ještě nikomu nepodařilo najít člověka podle podpisu, po tak dlouhé době a ještě na druhém konci světa.
Mým největším snem je Joeovi podat ruku a obejmout ho. Věřím, že se mi to podaří…