Miloš Balabán: Nešťastný Černín

Praha 12. prosince 2021

Hlavolam kvůli (ne)jmenování ministra zahraničí nastupující vlády je aktuálně středobodem české politiky.  Profesor Aleš Gerloch ve včerejším Právu na základě vyargumentovaného výkladu Ústavy dokázal, že prezident má pravomoci, jež mu umožňují návrhu premiéra nevyhovět. Požadavek, že prezident nemá jinou možnost, než návrh přijmout je podle Gerlocha čistě politický, politická dohoda nemůže stát nad Ústavou.

Podání kompetenční žaloby smysl nedává. Její projednávání by dle vyjádření předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského mohlo trvat s ohledem na procesní lhůty pro vyjádření účastníků dva až pět měsíců. 

Dalo se ale politicky této ministerské patálii předejít? Premiér měl být při sestavování své vlády suverénem, který bere v potaz všechny souvislosti týkající se fungování ministerstva zahraničí. Mj. i proto, že opozice kritizovala jeho řízení v minulých letech.  

Po odchodu Lubomíra Zaorálka z funkce ministra v roce 2017 se ocitlo v dlouhodobějším personálním provizóriu.  Martin Stropnický zde pobyl půl roku jen na čekané na post velvyslance v Izraeli, pak museli nastoupit náhradníci z nezbytí Tomáš Petříček a Jakub Kulhánek. Mohli se snažit sebevíc ale co naplat těžké váhy to nebyly. Nedisponovali ani poslaneckým mandátem. Autoritě ministerstva to nepřidalo.      

   Po volebním vítězství pětikoalice, která deklarovala cíl změnit vnitřní i zahraniční politiku snad nebylo přehnané očekávat, že se to odrazí i v nominaci nového správce Černínu. V potaz se měl brát fakt, že prezident má v zahraniční politice ústavou dané silné slovo, i to, že následující léta budou v zahraniční politice hodně složitá.

Pandemie covidu, zostřené soupeření klíčových světových mocností s přímými dopady na ČR, nové bezpečnostní hrozby, tenze uvnitř EU i Visegrádu, unijní Zelený úděl, hrozba migračních vln, zásadnější změny v akcentech německé politiky, které se nás budou nepochybně bezprostředně dotýkat, české předsednictví v EU a potřeba intenzivnější ekonomické diplomacie jsou jen letmým výčtem toho s čím se bude muset zahraniční politika popasovat.

Je to úkol pro osobnost, která se v zahraniční politice plně orientuje, zná chod ministerstva, není neznámou personou v zahraničí, má kontakty na zahraniční státníky, kteří „zvedají telefony“, když je třeba. 

Nebo může jen stačit, že budoucí ministr je rozumný a nadaný, jak řekl v Právu Karel Schwarzenberg?  K tomu lze říct jen to, že od autority ministra doma i v zahraničí se odvíjí i autorita celé naší zahraniční služby, což Karel Schwarzenberg jako dvojnásobný ministr zahraničí jistě ví. 

Teď už je ale na všechny úvahy asi pozdě. Novému premiérovi se zúžil manévrovací prostor a sám Jan Lipavský se dostal do nemilé situace. Stal se beranidlem proti prezidentovi a jablkem sváru. Navíc, když dojde k tomu, že nakonec nebude ministrem jmenován dále to podsekne už tak uvadlou autoritu šéfa Pirátů Ivana Bartoše, což navíc nemusí leckomu v pětikoalici až tak vadit. Nedalo se tomu všemu předejít chytřejší strategií?

Publikováno v deníku Právo.                                                                                      

(Autor je bezpečnostní analytik)