Výstava velkoformátových kreseb Pavla Opočenského je ve Villa Pellé jen do neděle
Praha 9. listopadu 2017
Originální výstavu s názvem Nucleus, která představuje sochaře a šperkaře Pavla Opočenského netradičně i jako kreslíře, uvidí návštěvníci v Galerii Villa Pellé naposled v neděli 12. listopadu. O den dříve v sobotu 11. listopadu od 18 hodin bude poslední možnost zúčastnit se komentované prohlídky přímo s umělcem. Sobotní komentovanou prohlídkou se Pavel Opočenský rozloučí s výstavou, která poprvé představila jeho velkoformátové kresby pastelkami. Známý sochař, který si obvykle podmaňuje ty nejtvrdší kamenné kvádry, vyměnil dobyvačný vrták za tužku a pastelky. V jeho kresbách najdeme jak detailní přesnost filigránské práce šperkařovy, tak jasné uchopení tvaru, dané zkušeností sochaře pracujícího s kamennou masou v prostoru a jeho souvztažnostech.
V Opočenského kresebné práci se snoubí, možná i leckdy sváří, preciznost a zlatnická jemnost s až brutální silou sochaře, poddávajícího si ten nejtvrdší kámen. „Tyto dvě tak odlišné, až kontroverzní tendence jsou ale obsaženy v každé matérii, jen jí musíte dát šanci a porozumět charakteru. I velmi tvrdé kameny mají potenciál křehkosti, pokud je důsledně obrousíme na 1 milimetrovou blánu,” říká k tomu autor, a dodává ke svým kresbám dále: „I v nich je křehkost, houževnatost, průsvitnost, pružnost – barvy je mají jen zdůraznit. Za čtyři roky, kdy tyto kresby vznikaly, jsem měl řadu inspirací, například biologické kresby Ernsta Haeckla nebo deskriptivní geometrii.” Svoji kreslířskou etapu považuje Pavel Opočenský za momentálně uzavřenou, což podtrhuje výjimečnost expozice.
Pavel Opočenský (*1954) je český sochař, šperkař a designér. Vystudoval SUPŠ v Jablonci nad Nisou a v Turnově, obory zlatník a šperkař. Poprvé vystavoval v roce 1977 v Klubu Rubín, výstava ale netrvala ani dva dny. Poté co jeho svazáčtí zřizovatelé požádali hned po vernisáži o stažení 80 % děl a jejich výměnu za optimističtější, autor celou výstavu zrušil a odvezl domů. V roce 1979 emigroval do Německa, později do USA. Po návratu do Čech v devadesátých letech se etabloval jako sochař, jeho doménou byla práce s tvrdými magmatickými horninami, jako jsou žula nebo syenit. Byl mezi prvními, kdo u nás použil tehdy nové metody sochařské práce s tvrdým kamenem: řezání, vrtání či broušení diamantovými kotouči. Jeho pravděpodobně nejznámějším dílem u nás je pomník bratří Čapků, umístěný na pražském náměstí Míru. Vystavoval také na mnoha místech v Evropě, USA i Jižní Koreji. Obdržel řadu ocenění u nás, v Německu a USA. Pod jeho osobitým rukopisem, ve kterém se mísí „šperkařské“ zacházení s kamenem s razancí velkých kamenosochařů, vznikají díla s nezaměnitelným působením. Například jeho „měkké“ sochy v životní velikosti, kdy sochař vykutal kus žuly tak, aby vytvořili negativní otisk figury v kameni, vyloženě vybízejí k tomu, aby si do otisku člověk lehl či sedl.
Kurátorská koncepce: Radek Wohlmuth
Grafická úprava: Studio Divize
Pavel Opočenský / Nucleus
Jméno Pavla Opočenského (1954) je jednoznačně spojeno s prostorovou tvorbou, ať už jde o šperky nebo monumentální sochy z extrémně tvrdých kamenů. Právě kombinace subtilních filigránských postupů a nekompromisní téměř industriální kamenosochařské průbojnosti, spolu se smyslem pro čisté geometrické tvarosloví i naturální strukturu zároveň, vymezuje základní parametry jeho stěžejních realizací. Přestože se tentokrát představuje velmi netypicky – vůbec poprvé výhradně jako kreslíř, jeho vizuální cesta zůstává stále koherentní. Pavel Opočenský sice změnil médium, ale priority zůstaly stejné.
Sochařská kresba jako oborový fenomén a specifická umělecká disciplína provází výtvarné umění odedávna a svou zkušenost s ní má samozřejmě i on, jenže tady se jedná o úplně jiný případ. Jde o autonomní způsob vyjadřování, který obrací naruby tradiční postup jeho práce. Jestliže pro něj bylo do této doby běžné zachycovat do skicáku prostřednictvím pracovních črt nápady, které později realizoval v trojrozměrné dimenzi, zde je to přesně naopak. Prostřednictvím 3D představivosti konstruuje precizní hloubkové kompozice, jež posléze tužkou nebo barevnými pastelkami převádí jako prostorovou iluzi do dvou rozměrů papíru.
V obou případech jsou výsledkem bazální formy různého původu, ovšem společně odvozené z otevřené platformy provázející od nepaměti lidskou existenci, které jsou spolu v nějakém vizuálně definovaném vztahu. Mohou se míjet, protínat, vytvářet nezávislé konstelace nebo vzájemně vazbit do vyšších celků. Hlavní zájem Pavla Opočenského, ať už uvažuje v masívním materiálu nebo jemných grafických liniích, se dál upírá ke hmotě, prostoru, světlu a optickým kvalitám, ale jeho „zoom“ se přitom změnil. Z fyzického makrosvěta se přeorientoval na subtilní mikrosvět, který v jiné energetické dimenzi, emotivních projevech a symbolickém řádu predestinuje to, co se děje u nás „na povrchu“, a ovlivňuje i sebenepatrnější změny provázející životní projevy na Zemi.
Pavel Opočenský začal své první „průhledné“ kompoziční kresby vytvářet na konci roku 2014. Za čtyři léta intenzívní práce, kdy trávil s tužkou v ruce až osm hodin denně, vzniklo rovných sto prací formátu B1 (707 x 1000 mm), které se dělí do tří sérií. Nejpočetnější, podle níž je nazvaná i celá výstava, se jmenuje Nucleus a odkazuje k principu jádra. Druhá Olympias – s lehce erotickým podtextem, nese jméno matky Alexandra Velikého a manželky Filipa II. Makedonského, který se někdejší kněžky dionýských mystérií podle legend bál pro její nekonvenční „zálibu usínat ve společnosti hadů“. Poslední Evoluce se pak zabývá organickým tvaroslovím odvozeným z biologie. Jakkoli je možné u každého cyklu rozpoznat vlastní charakteristické znaky, hranice mezi nimi nejsou striktní, ale prostupné. Mutace geometrického s organickým tak tuto kresebnou řadu prezentují nejen jako určitý vývojový model, ale zároveň demonstrují provázanost celého souboru.
Intuitivní kompozice i kombinace barev mohou sice někdy vyvolávat dojem určité inzitnosti, ale za každou kresbou stojí až inženýrsky přesně promyšlená stavba, která konceptuálně využívá pečlivě sestrojených šablon i geometrických pomůcek. Práce Pavla Opočenského není ani bez kontextu se širším uměnovědným odkazem, ať už jde o Malevičovu barevnou skladbu, vědeckou tvorbu Ernesta Haeckela nebo nenápadnou ironii escherovských mystifikací. Základem všeho je ovšem především jeho osobní mytologie a vlastní umělecké preference. V prvním případě hraje zásadní roli jeho téměř dvě desítky let trvající kompulzivní sběratelství optických přístrojů, ale spolu s ním třeba i okouzlení průhledností medůz či slabost pro japonské bojové helmy. Ve druhém je to především fascinace negativní formou a dlouhodobá snaha zviditelňovat běžnému pohledu skrytý vnitřní prostor.
Jestliže binokulární lupy a mikroskopy „otevírají oči“ a v pravém slova smyslu mění optiku pohledu, pastelky zase Pavlu Opočenskému vynahrazují deficit, který většinou přinášejí tradiční sochařské materiály – totiž barevnost. Není divu, že si tuto stránku věci autor užívá naplno a neodřekne si ani neonky, které do kreseb vnášejí až tropický zážitek. Inspiračně se do jeho kompozic promítají nákresy a schémata z geologických, astronomických a biologických knih, nebo pojednáních o fyzice a chemii, ale především jsou to obecné principy geometrického tvarosloví, odstředivosti či dostřednosti a neohraničenosti. Stranou nezůstávají ani optické parametry jako jsou modelační projevy světla, lesky a stíny.
Ne náhodou je v centru jeho pozornosti právě jádro – centrum, zdroj informací a inovativních změn – termín, který se zásadním způsobem vztahuje k polarizaci prostoru. Pavel Opočenský zmonitoroval prostřednictvím svých „laboratorních“ kreseb jeden z paralelních vesmírů. Někdo možná ocení hlavně jeho aktraktivní vizuální ekvilibristiku, jiný v něm pro změnu uvidí DNA výtvarného umění. Občasný halucinogenní efekt pak může být vítanou přidanou hodnotou pro každého.
Radek Wohlmuth
Silvie Marková & Anna Vašátková