Miloš Balabán: Pandemická deprese

Praha 30. října 2020

Rok 2020 může už teď být právem hodnocen jako „annus horribilis“, hrozný rok. V řádu týdnů a měsíců pandemie covidu negativně proměnila politiku a ekonomiku v globálním měřítku s rozsáhlými dopady na životní osudy miliard obyvatel planety. Kdo by si třeba ještě před rokem dokázal představit, že v řadě zemí Evropy bude v noci platit zákaz vycházení evokující léta druhé světové války? Krize ještě zdaleka nemá konec.

Donaldem Trumpem nemilovaný Anthony Fauci, ředitel amerického Národního ústavu pro alergie a infekční nemoci spolu se svým kolegou, epidemiologem Davidem Morensem prognózují, že pandemie covidu může být pouze jednou epizodou v sérii masových vzplanutí virových onemocnění, které budou stále častější. Lidstvo vstupuje do „epochy pandemií“.

V článku otištěném v srpnu ve vědeckém časopisu Cell uvedli, že v minulém desetiletí už došlo k bezprecedentnímu růstu pandemií: byla to prasečí chřipka, virus Zika nebo horečka Ebola. A covid poprvé zaznamenaný minulý rok je dalším příkladem nepředpokládané, nové a devastující pandemie.

Možná, že z toho lze učinit i jeden závěr: vakcína proti covidu může situaci částečně řešit, nicméně další předpokládané a dosud neznámé pandemie si vyžádají i vývoj dalších vakcín. Není právě toto i impulsem k přemýšlení o tom, kde by dnes svět rozdíraný nepřátelstvím, spory a animozitami mohl hledat společný jmenovatel ke své záchraně? Nebo je to příliš nerealistický a nemožný cíl?

Zatím ovšem vidíme navzdory pandemii kaskádu existujících i potenciálních větších či menších krizí: růst napětí mezi USA a Čínou, totéž v případě vztahů EU a NATO s Ruskem, nepředvídatelnou politiku Turecka, které se mílovými kroky vzdaluje od plnění kritérií požadovaných pro člena NATO i lokální válku o Náhorní Karabach ve výbušném Zakavkazsku. Pominout nelze ani růst islamistické ideologické ofenzívy za branami Evropy, což dokázali poslední události ve Francii. A kdoví co přinesou americké prezidentské volby.

Svět je přitom v situaci pandemické deprese. Ekonomika většiny zemí světa zažívá šokovou terapii, překonávající i „velkou depresi“ před devadesáti lety. Cesta k ekonomické obnově bude zjevně složitá a několik let bude ekonomická politika s velkou pravděpodobností cílit jen na minimalizaci ekonomických ztrát. Návrat k předcovidové době si vyžádá čas, zřejmě i pár let, a to i na pozadí krize hyperglobalizace. Osm let, o kterých hovořila na jaře ministryně financí Alena Schillerová jsou i realistickým odhadem. 

Přesto nelze vyloučit, že některé vlády i politici budou schopni reagovat na výzvu doby a pojmout krizi jako příležitost k obnově a modernizaci společností a ekonomik. Může ale k tomu dojít pokud je společnost rozdělená a polarizovaná a pokud se to asi neobejde řečeno s Churchillem bez krve, potu a slz? Není toto i docela zásadní otázka i pro naše parlamentní volby za rok? Zatím je spíše vidět jen deklarování vůle k moci, a to je málo.

Publikováno v deníku Právo.

(Autor je bezpečnostní analytik)