Nezapomínáme – armádní generál Ludvík Svoboda
Hroznatín 24. listopadu 2019
Opět jsme se sešli v té malé moravské vísce, Hroznatíně u Velkého Meziříčí, abychom uctili památku slavného rodáka, abychom znovu uviděli Zoe i pravnuky, abychom si připomněli, že Češi, Slováci, Moravané i Slezané mají své skutečné hrdiny, jimž současné tzv. celebrity nesahají ani po kotníky.
U pamětního kamene promluvili mnozí řečníci – a mluvili vždy k věci. Věděli, proč do Hroznatína každoročně přicházejí a pokládají věnce a květiny. Přesto si dovolím předložit čtenářům právě projev paní PhDr. Miroslavy Polákové, Ph.D., z Uherského Brodu, z kraje, z něhož pocházela rodina manželky generála Svobody, Ireny.
„Drahý bratře podporučíku,
předem přijmi srdečný pozdrav, vzpomínku a sladké políbení ode mě a všech tvých bratří rozvědčíků… Nyní ihned se chápu pera, abych Ti alespoň tak stručně boj u Zborova popsal… Dnes 2. června jsme vyjeli… Zpívalo se po cestě ve dne i v noci a všelijaké nápisy na vagonech dělaly velký dojem na lidi, kteří na nádraží provolávali, ať žije Česká republika, ať žije svobodnaja Čechija, ať žijí čeští geroji.“
To napsal v dopise svému veliteli dne 2. července 1917 od Zborova Ludvík Svoboda. Aniž by tehdy měl tušení, sám se skutečným hrdinou stal. Slova, která mladý, teprve 22 letý Svoboda napsal, byla sdělena sice vojákem, ale rovněž mužem s pokorou a otevřeným srdcem k příteli a také přesvědčeným vlastencem.
Dnes, kdy se vlastenectví skloňuje již jenom jako nepatřičný přežitek, nebo naopak sklouzává k nacionalismu, se k vědomí mladých lidí téměř ani nedostává. Snad je to pro mnohé dobře, vždyť přeci máme, co potřebujeme, a stále se skloňuje již otřepaná fráze, že nikdy se nám nežilo lépe. Avšak je tomu skutečně tak? Myslím, že legionáři od Zborova, ani ti, kteří prošli bojišti u Sokolova, Kyjeva, Dukly či Ostravy, by si to zřejmě nemysleli.
Kde vzít nové hrdiny? Že by se po nich slehla zem? Ne, neslehla, jenom my o nich jednoduše nevíme a na ty někdejší opravdové osobnosti zapomínáme. Nemusí to být zrovna válka, která vytáhne na světlo statečného člověka, může to být i obyčejný každodenní život. Avšak jakoby se naše životy stávaly mnohdy prázdnými, jakoby se z nich začaly vytrácet doteky srdcí i duší. Jako by neslyšely šepot vlastních kroků, které vedou, ani nevíme vlastně, kam.
Vážené dámy a pánové,
rozhlédněte se nyní kolem sebe, podívejte se, kolik je zde, v tento den, v tuto hodinu mladých lidí. Je to snad většina? A přece, VY všichni, kteří jste sem, do rodiště armádního generála Ludvíka Svobody, vážili zdaleka či blízka svoji cestu, jste jeli z osobního přesvědčení.
Vážený pane prezidente Ludvíku Svobodo,
v roce 1945 jste se stal prvním čestným občanem Uherského Brodu, v němž Vás 9. května 1945 z Vašich nejbližších přivítal pouze mlynář na Předbranském mlýně Eduard Stratil, otec Vaší ženy Ireny, kterou jste, stejně jako i dceru Zoe, neviděl od 5. června 1939, kdy jste opustil hranice protektorátu. Anežka Stratilová, Eduard Stratil, Jaroslav Stratil, Miroslav Svoboda, ti všichni již nežili. Obětovali svůj život a věděli, že svými činy spojenými s ukrýváním výsadkářů ze Sovětského Svazu vstupují do velmi nebezpečné hry, která bude jednou končit buď smrtí, nebo výhrou nad sebou samým. Ti všichni překonali v sobě strach a nasadili vlastní život, stejně jako Vy v dalekém Rusku i v jiných zemích, jimiž procházely fronty druhé světové války. Jejich přesvědčení o nutnosti boje proti nacismu bylo nezvratné. Nepochybovali.
V boji proti zlu, falešné morálce se musí bojovat. Všichni, kteří jsou dnes zde, aby Vám složili patřičnou úctu, to vědí!
Ví to i Vaše dcera, paní Zoe Klusáková a celá její rodina. Právě oni nejvíce pokračují v naplňování Vašeho odkazu a za to jim patří naše nezměrné poděkování a naše úcta.
Ze Svidníku přijela do Hroznatína primátorka města paní Mgr. Marcela Ivančová , z Kroměříže starosta města pan Mgr. Jaroslav Němec, zastoupeny byly vojenské posádky z Náměště nad Oslavou, Jihlavy, Vyškova, nechyběli zástupci Klubů pohraničí Čech, Moravy a Slezska s historickými zástavami, bývalí pohraničníci, turisté z Trnavy a okolí, zakladatelé tohoto setkání. Na stuhách kytic a věnců se skví názvy dalších měst. A jiné kytičky byly položeny bez stuhy, ale se stejnou úctou.
Nedá mi, abych neupozornila na úmornou – a obvykle nedoceněnou! – práci dr. Milana Horáčka, na jehož Informační zpravodaj poboček SLS hlavního města Prahy a Středočeského kraje už návštěvníci vždy netrpělivě čekají. Stejně jako na kapesní kalendáře pro rok 2020 nebo různá čísla Hraničáře, zpravodaje klubů pohraničí. Z těchto tiskovin se dozvídáme o řadě akcí, které v nás posilují víru, že skuteční hrdinové válek, obránci hranic republiky, zavraždění narušiteli státní hranice, hrdinové protinacistického partyzánského a ilegálního odboje, bojovníci proti banderovcům a v SNP hrdiny zůstanou a jejich památka nebude pošpiněna. Tito lidé nám vrátili naši vlast, vyslovujme jejich jména s úctou a nahlas!
Foto: Jana Görčöšová
PhDr. Jana Görčöšová