Werich a Holan v jedné vile. Švandovo divadlo uvede hru Hadry, kosti, kůže Praha

Praha 13. září 2019

Původní českou hrou Hadry, kosti, kůže, vyprávějící o herci Janu Werichovi a básníku Vladimíru Holanovi, kteří byli dvacet let sousedy ve stejné vile na pražském ostrově Kampa, otevírá novou sezónu pražské Švandovo divadlo. Přímo pro smíchovskou scénu ji napsal Pavel Jurda, režíruje ji nový umělecký šéf divadla Martin Františák. S Miroslavem Hanušem v roli Jana Wericha a Lubošem Veselým v úloze Vladimíra Holana budou mít Hadry, kosti, kůže premiéru 21. září 2019 v komorním prostoru podzemního Studia.

Werich a Holan. První proslul jako „národní klaun“ a „národní rabín“, který se neobešel bez přízně publika. Druhý byl známý jako asketický básník a „černý anděl poezie“, který ve svém přízemním bytě rozmlouval s mrtvými a po nocích tkal ze tmy a hvězd své geniální verše. Těžko hledat výraznější protipóly. Oba se ale narodili a zemřeli ve stejném roce, oba měli dcery se smutným osudem, oba byli národem vyzdviženi i zavrženi. A také žili dvacet let na stejné adrese ve vile na Kampě, známé nyní jako Werichova vila. I následujících dvanáct let pak bydleli prakticky v těsném sousedství.

S nápadem napsat hru o jejich nesnadném soužití a propletených osudech přišel režisér a umělecký šéf Švandova divadla Martin Františák, který s ním oslovil autora scénáře Pavla Jurdu. Jurdovo pátrání v archivech, tvůrčí využití nasbíraného materiálu i Františákovo nastudování hry samotné pak vytáhlo z látky některé méně známé motivy a překvapivé souvislosti. „Ve hře Hadry, kosti, kůže najdeme elementární dramatické situace, tak ryze poetické obrazy. Snad bychom ji mohli popsat jako dramatickou, po kabaretních skečích občas pokukující báseň s baladickým dozvukem,“ naznačuje dramaturgyně Martina Kinská. Rozhodně se ale nedočkáme jednoznačného sdělení, kdo z obou protagonistů byl ten „lepší“ nebo „horší“. „Jak u Wericha, tak u Holana lze nalézt enormní citlivost a vzdělanost, rozhled i skvostnou reflexi dění, ale také velký díl sobectví a krutosti k nejbližším,“ uvádí Martina Kinská. Hra Hadry, kosti, kůže zachycující období let 1948 – 1980 tak nabízí originální obraz soužití těchto dvou slavných mužů pod jednou střechou.

Dva trosečníci uprostřed Prahy

 „U Wericha mě nejvíc ohromila mohutnost jeho životního příběhu,“ prozrazuje režisér Martin Františák, „ty všemožné peripetie, kontroverze, záliby. To vše se zkušeností amerického způsobu života, exilu. S vědomím možnosti svobody v nesvobodném Československu. U Holana mě zas fascinovalo jeho absolutní nasazení pro poezii, která zřejmě souviselo s jeho totální odevzdaností svobodné existenci. Oba však čelili podobným životním výzvám, které před ně stavěla nesnadná doba, očekávání národa i jejich vlastní svědomí. Žili od sebe vzdáleni jen pár metrů na výšku, občas ale jako dva trosečníci na ostrově uprostřed Prahy.“  Režisér také upozorňuje na blízkost Švandova divadla a Werichovy vily i na to, že tyto – oba pro inscenaci klíčové – domy leží na stejném vltavském břehu. 

Werich za svou fasádou

Pozoruhodný příběh, do něhož se promítá topografie i magie staré Prahy, umocňuje silné herecké obsazení. Jana Wericha hraje Miroslav Hanuš, který se právě touto rolí stává novým stálým hostem Švandova divadla.

O své postavě říká: „Hra Hadry, kosti, kůže ukazuje Wericha za fasádou Wericha. Člověka smutnícího po Voskovcovi, maličko sobce a vlastně nešikovného otce, který, ač se snaží, neumí být dobrý rodič. Ani moc dobrý manžel. Který ale stejně o všech strastech dovede mluvit jen s nadhledem a humorem. Člověka národem milovaného, ale vlastně dost opuštěného. Rád bych zmínil jednu repliku: Kašpar potřebuje publikum. Obecenstvo stejných zbabělců, jako je on sám.“  Přiznává také, že při nastudování role bylo těžké nepodlehnout Werichově typické dikci – tím spíš, že ho režisér zásobil množstvím obrazového i zvukového materiálu. Na otázku, co má on sám s Werichem společného, odpovídá: „Talent. Ovšem lišíme se asi v jeho míře. Ale jsme oba komedianti, pro které je těžké přestat hrát, i když opona už je dole. A také bych asi, stejně jako on, nedokázal natrvalo emigrovat… Na rozdíl od Jana Wericha ale nemám rád lov a asi by mě moc nebavil ani rybolov,“ uvažuje Miroslav Hanuš.

Našlapovat po špičkách

Ve Vladimíra Holana se promění Luboš Veselý. „Kdysi jsem si Holanovy básně četl jen tak sám od sebe a pro sebe, dokonce jsem se naučil Modlitbu kamene, kterou umím dodnes. Fascinovala mne ta složitost, hloubka a ukryté možnosti. A pak jsem přečetl životopis, dobíral se tajemství některých básní a sbírek,“ říká herec, který už kdysi okolo Holana „našlapoval po špičkách“. A stejně opatrně, pokorně, s úctou, ale i s citlivou vnímavostí a silnou vnitřní energií přistoupil teď k jeho ztvárnění.

Básníkovu manželku Věru Holanovou hraje Bohdana Pavlíková, Zdenu Werichovou Andrea Buršová, Voskovce Matěj Anděl, dceru Denisa Barešová. V úloze Firjubina, představitele tehdejší nevyzpytatelné moci, uvidíme Jana Grundmana, novou posilu hereckého souboru. Posla hraje Jan Mansfeld.

Scénu a kostýmy navrhla Eva Jiřikovská, autorem hudby je Ivan Acher. „Oba talentovaní a ve svých oborech už proslulí tvůrci do inscenace vnášejí další sugestivní a inspirativní rovinu,“ říká dramaturgyně Martina Kinská a dodává: „Na repertoáru Studia Švandova divadla tak přibude další inscenace, která se věnuje výrazným osobnostem českého či světového dění a současně tak reflektuje určitá období dějin i naše postoje k nim. A také doufám, že opět nabouráme pár stereotypních představ o tom, jak to všechno bylo.“

Ostré zvolání všedního dne

A proč se hra jmenuje Hadry, kosti, kůže? „Jde o nápad autora adaptace Pavla Jurdy,“ vysvětluje Martin Františák. „Z dětství si ještě oba pamatujeme výkupčího králičích kůží a kostí: bylo v tom něco neznámého a děsivého, ale také obyčejného a všednodenního. Zároveň jde o název jedné z Holanových básnických sbírek. Myslím, že tohle zvolání rezonuje s úzkostí dnešního člověka: málo oděného před námrazou světa a patřičně čelícího strachu,“ uzavírá režisér.

Premiéra hry Hadry, kosti kůže bude 21. září ve Studiu Švandova divadla; nejbližší reprízy se odehrají 23. září a poté 15. a 29. října. Na programu je pak i 7. a 20. listopadu.

www.svandovodivadlo.cz

Pavel Jurda, Jan Werich, Vladimír Holan

Hadry, kosti, kůže

Režie                                                              Martin Františák

Dramaturgie                                                 Martina Kinská

Scéna a kostýmy                                         Eva Jiřikovská  

Hudba                                                         Ivan Acher

Pohybová spolupráce                                Zoja Mikotová             

Osoby a obsazení

Jan Werich                                                             Miroslav Hanuš

Vladimír Holan                                          Luboš Veselý

Jiří Voskovec                                               Matěj Anděl

Zdena Werichová                                       Andrea Buršová

Věra Holanová                                             Bohdana Pavlíková

Dcera                                                              Denisa Barešová

Firjubin                                                            Jan Grundman

Posel                                                                Jan Mansfeld

Premiéra je v sobotu 21. září 2019 ve Studiu Švandova divadla.
Nejbližší reprízy jsou naplánovány na 23. září a 15. a 29. října 2019.

Magdalena Bičíková

Kdo je kdo:

Martin Františák (*5. března 1974)

režie

Rodák z Valašského Meziříčí studoval na brněnské JAMU výchovnou dramatiku, herectví a režii. Byl žákem Arnošta Goldflama, jehož stále považuje za svého guru. Po absolutoriu žil nějakou dobu na horské samotě, k divadlu se posléze vrátil jako umělecký šéf a režisér brněnského Divadla Polárka (2005-07). Později byl uměleckým šéfem ostravského Divadla Petra Bezruče (2007-13) a pak šéfem činohry Národního divadla Brno, kam přilákal výrazné tvůrčí osobnosti i početné publikum.

Sám zrežíroval už víc než padesát činoherních inscenací, jako dramatika ho inspiruje krajina a mentalita rodného Valašska. Jeho hry bývají někdy označovány jako vesnická dramatika (Doma, Nevěsta, Děda, Karla). Za inscenaci Brémská svoboda obdržel Cenu festivalu německého jazyka. Pro Český rozhlas napsal hry Tvůj děda, Dva chlapi za město a Průtrž, která zvítězila v loňské soutěži o nejlepší původní rozhlasový text. Pro Českou televizi režíroval cyklus Česko jedna báseň.

Ve Švandově divadle už zrežíroval inscenace Frankenstein (2012), Možná že odcházíme (2014)a Úklady a láska (2018) a od sezóny 2019-2020 zde nastoupil i jako jeho umělecký šéf.

Miroslav Hanuš (*22. 5. 1963)

Jan Werich

Otec tří dcer, divadelní a filmový herec, dabér, divadelní režisér, autor divadelních adaptací, textař. Působil ve Středočeském divadle Kladno, posléze v Praze v divadle Labyrint (dnes Švandovo divadlo na Smíchově), do roku 2019 člen pražského Divadla v Dlouhé. Je známý také z Divadelního spolku Kašpar, Fidlovačky a z několika soukromých produkcí.

Je divadelníkem spíše tradičním, velmi blízké mu je také divadlo poezie.  Často působí v Českém rozhlasu, ve filmech (Nevinnost, Vratné lahve, Nikdy nejsme sami) či seriálech (České století, Případy 1. oddělení, Ulice).

Je absolventem DAMU – obor činoherní herectví. A od té doby, co se tam na podruhé dostal a s červeným diplomem absolvoval, užívá titul MgA. Souběžně s prací hereckou se od počátku profesionální kariéry věnuje také režii.

Miroslav Hanuš je také velkým milovníkem sauny. Má rád především moment ponoření do studeného bazénku. Narodil se ve stejný den jako Laurence Olivier.

Luboš Veselý (*30. 10. 1961)

Vladimír Holan

Dětství prožil v Ostrově nad Ohří, kde také chodil do literárně-dramatického oddělení LŠU k paní učitelce Pavelkové. V letech 1977-81 studoval herectví na Pražské konzervatoři (studia však nedokončil). Od konce 70. let až do vojenské služby, kterou si odsloužil v letech 1981-1983, hrál v A-studiu v Rubínu (např. Benvolia v Romeovi a Julii). Po návratu z vojny byl angažován v Divadle na okraji (např. titulní Vojcek).

V roce 1989 přesídlil do Brna, kde prošel postupně několika divadelními scénami: krátce působil v HaDivadle, v letech 1990-1994 byl členem loutkového divadla Radost, jednu sezonu byl angažován v brněnském Národním divadle, poté se na jednu sezonu vrátil do HaDivadla, následující tři roky byl členem Divadla v 7 a půl a brněnské působení zakončilo jeho angažmá v Divadle Husa na provázku.

Od roku 2006 působil ve smíchovském Švandově divadle, kam se po několikaleté pauze, kdy získal angažmá v Divadle na Vinohradech, opět vrátil.

Ztvárnil také řadu rolí ve filmu a v televizi (např. Antonyho šance, Franz a Felice, Stalo se v Alepu, Houpací křeslo, Horečka, Dům u Zlatého úsvitu, Udělení milosti se zamítá, Sametoví vrazi, České století, Pouta, Poupata, Bába z ledu, Profesor T., První republika). Nejnověji např. v dotočeném filmu Zdeňka Jiráského Kryštof.

Jan Werich (6. 2. 1905 – 31. 10. 1980)

– jedináček; po rozvodu rodičů připadl otci

– 19. 4. 1927 premiéra Vest Pocket Revue

– 1. 7. 1929 sňatek se Zdenou Houskovou (původní profesí švadlena; nar. 1. 6. 1906)

– 18. 10. 1935 narození dcery Jany († 9. 5. 1981)

– 9. 11. 1938 úředním nařízením je zavřeno Osvobozené divadlo

– 9. 1. 1939 Werich s Ježkem odlétají do Francie a poté do USA (Jiří Voskovec se svojí ženou emigrovali již na konci roku 1938)

– říjen 1945 vrací se z emigrace

– říjen 1946 stěhuje se s rodinou do vily na Kampě

– 1948 – 1951 ředitelem divadla v Karlíně

– 1955 – 1961 ředitelem divadla ABC (1955 – 1963 obnovil představení Osvobozeného divadla, Voskovce nahradil ve forbínách Miroslav Horníček)

– 1956 po osmileté odmlce (i korespondenční) se po Voskovcově emigraci poprvé setkávají v Londýně

– 1961 – rakovinové onemocnění hrtanu; hlas se povede zachovat; v pozdějších letech však mu bude muset být voperován tzv. slavík

– 30. 7. 1963 jmenován národním umělcem

– říjen a listopad 1966 – v Londýně má ztvárnit roli v nové bondovce; nepohodne se s produkcí

– 1967 Janě se narodí dcera – Zdena Kvapilová (Jan Werich jí ale důsledné říká Fanča)

– srpen 1968 podepisuje 2000 slov

– po invazi vojsk Varšavské smlouvy odjíždí i se ženou do Vídně (25. 8.); večer 6. 10. mu ve Vídni předává Vladimír Škutina osobní dopis od prezidenta republiky Ludvíka Svobody vyzývající jej, aby se vrátil do vlasti (beztrestně, národ jej potřebuje); Werichovi se vracejí

– konec roku 1968 cestuje coby reprezentant čs. filmu do USA a setkává se s Jiřím Voskovcem

– v letech 1971 – 1977 na veřejnosti nevystupuje

– podzim 1974 ve Vídni se naposledy setkává s Jiřím Voskovcem

– svůj podpis Anticharty chce odvolat, ale nakonec mu to Miloš Kopecký rozmluví

– 14. 4. 1980 umírá Zdena

– pohřeb Jana Wericha 10. 11. 1980 ve strašnickém krematoriu se stane masovou akcí

Vladimír Holan (16. 9. 1905 – 31. 3. 1980)

– dětství tráví v Máchově kraji

– 1916 umírá mu starší bratr Jan (má ještě sestry Ludmilu a Růženu)

– 1932 – sňatek s Věrou (1907 – †1988)

– od roku 1934 penzionován (invalidní důchod); věnuje se výhradně vlastní tvorbě a překladům

– srpen 1948 stěhuje se do vily na Kampě

– v poválečných letech obhajuje komunismus, ale velmi záhy vystřízliví; v roce 1950 vystupuje z KSČ a znovu se přiklání ke katolické víře

– leden 1949 – po konfliktu v Goldhammerově vinárně přichází zákaz publikování, který trvá de facto až do roku 1963

– 27. 4. 1949 narodí se dcera Kateřina (postižená Downovým syndromem)

– říjen 1949 – umírá František Halas; tím ztrácí posledního ze tří svých nejbližších přátel (po Josefu Čapkovi a Josefu Horovi, kteří oba zemřeli v roce 1945)

– únor 1961 – operace slinivky (nádor nebyl naštěstí maligní)

– 19. 11. 1963 je v divadle Viola poprvé uvedena Noc s Hamletem

– 1965 – již světově uznávaný básník

– 1968 – začíná být hojně vydáván ve světě; jmenován národním umělcem

– 20. 12. 1968 se stěhují do bytu v ulici U Lužického semináře č. 18; přestává vycházet z bytu

– 1969 navržen na Nobelovu cenu za literaturu (nakonec ji získává Samuel Beckett)

– s nástupem tzv. normalizace opět přestává vycházet

– březen 1976 první mozková příhoda

– leden 1977- spolu s Jaroslavem Seifertem jsou zřejmě jediní národní umělci, kteří nepodepíší Antichartu

– 3. 4. 1977 – umírá dcera Kateřina; Holan přestává psát

– srpen 1977 druhá cévní mozková příhoda

– kvůli úzkému schodišti jej musejí v rakvi vynést přes balkón sousedního bytu; v tisku vyjde oznámení o pohřbu (10. 4.), ale záměrně není uvedena konkrétní hodina