Děti nového světa: prorocké povídky amerického prozaika Alexandera Weinsteina
Praha 6. listopadu 2018
Globální ochlazení vztahů přichází… Prorocké povídky amerického prozaika Alexandera Weinsteina DĚTI NOVÉHO SVĚTA předvádějí lidský život, který studí technologickým pokrokem.
Když chcete dotyk, je tu dotykový telefon či tablet. Když chcete něco s někým sdílet, pak jsou tu sociální sítě… To je popis současného světa, do něhož čím dál víc prosakuje ten virtuální. Americký prozaik Alexander Weinstein však jde ve své povídkové sbírce DĚTI NOVÉHO SVĚTA ještě dál.
Asi by nebylo úplně přesné žánrové označení sci-fi a autor taky výhrůžně nebije na poplach. Jeho povídky spíše atraktivní formou čtenáři podsouvají temnou předpověď vývoje našich životů, které se budou čím dál méně odehrávat v reálném světě, v lidském společenství, a naopak čím dál více ve světě virtuálním a v samotě – obraz osaměle sedícího člověka ve světle monitoru je častý a běžný už dnes.
V textech Alexandera Weinsteina čteme o klonech, umělé inteligenci či neuronové kopulaci, při níž si milenci říkají něžnosti typu: „Ach, bože, udělej to ještě jednou. Tohle si můj systém nechá líbit.“ Pokud si zkrátka chce někdo přečíst nápadité prózy o procesu, během nějž se lidé pomalu ale jistě odlidšťují, pak jsou DĚTI NOVÉHO SVĚTA tou správnou volbou.
DĚTI NOVÉHO SVĚTA Alexandera Weinsteina nabízejí svět, který je chladný, nevlídný, asociální, plný sebestřednosti. A co je nejhorší, není tak daleko od toho našeho současného. Je to jen otázka let, kdy budeme mít vztah s umělou ženou, kdy budeme vychovávat naklonované děti, kdy…
Konečným cílem v tomto technologickém úsilí je samozřejmě bezchybná lidská inteligence a paměť a taky perfektní tělo. Tam jsme ještě v rámci technologického pokroku nedospěli. A tak si musíme vystačit s přesouváním se do virtuálního prostoru, kde můžeme předvádět, jak jsme chytří a krásní, neboť se skrýváme za své statusy a upravujeme své portréty. Co na tom, že selfie je především smutným potvrzením lidské osamělosti…
Úkrok do světa sociálních sítí tedy mimo jiné znamená i předstírání dokonalosti, retušování, včetně toho, že ostatním vlastně nedáme šanci zjistit, jaká je realita – že nejsme tak atraktivní a moudří. A tato naše narcistní projekce je navíc zvýrazňována ještě tím, že nás nezajímá žádná kritika, pouze chvála a obdiv. Kdo bude kritizovat, ten bude odmítnut – samozřejmě nepřímo a na dálku, jediným klikem.
Ne, náhodou se kniha Alexandera Weinsteina jmenuje DĚTI NOVÉHO SVĚTA, neboť čím je člověk mladší, tím víc technologických vymožeností se naučí přirozeně ovládat. Pokročilý věk v tomto novém světě není výhodou – žádná stará moudrost už jako by neplatila, teď je hlavně podstatné zachytit všechny nové aktualizace.
Alexander Weinstein: DĚTI NOVÉHO SVĚTA (anotace)
Sbírka povídek DĚTI NOVÉHO SVĚTA zavádí čtenáře do blízké budoucnosti, v níž hrají technika, počítače, sociální sítě a virtuální realita tu nejdůležitější roli, roli mnohem významnější než lidská interakce a vztahy obecně. Hrdinové příběhů žijí v utopickém světě, zdánlivě dokonalém, který člověku zajišťuje veškeré uspokojování fyzických potřeb, ale zároveň vytváří závislost na technických výdobytcích moderní společnosti, v níž jedinci ztrácejí kontakt nejen sami se sebou, ale i se svými blízkými, s partnery, dětmi, se sousedy, a své frustrace kompenzují vytvářením paralelních virtuálních světů a umělých vzpomínek, které se svou dokonalostí snaží zastřít bezútěšnou skutečnost. Alexander Weinstein prostřednictvím svých povídek tematizuje problematiku technologického vývoje a umělé inteligence, upozorňuje na jejich návykovost, hranice a slabiny, na malém prostoru dokáže postihnout směr, kterým se naše společnost ubírá, a vystavět dokonalý obraz světa, který nemusí být tomu současnému až tak vzdálený.
Z anglického originálu Children of the New World, vydaného nakladatelstvím Picador v New Yorku roku 2016, přeložil Jan Jirák
Odpovědná redaktorka Karolina Suchá
232 stran, MOC 247 Kč
Vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2018
První vydání
Alexander Weinstein vystudoval Indianskou univerzitu a v současnosti působí jako ředitel Institutu tvůrčího psaní na ostrově Martha’s Vineyard. Učí také na Univerzitě Siena Heights a Michiganské univerzitě. Ve svých přednáškách i v tvorbě se věnuje roli literatury a tvůrčího psaní ve 21. století a problematice narůstající závislosti na technologiích, které proměňují naši společnost. Svými texty a rozhovory přispívá do časopisů Rolling Stone a World Literature Today a výborů Best American Science Fiction & Fantasy 2017 a Best American Experimental Writing 2017. Je držitelem ocenění Sustainable Arts Foundation a jeho dílo získalo ceny Lamar York, Gail Crump, Hamlin Garland a New Millennium Prizes.
O knize napsali
Když Weinstein ve svém debutu píše o virtuálních rodinách, změnách klimatu a umělých vzpomínkách, je to děsivé, působivé, duchaplné a naprosto lidské.
Publishers Weekly
Prorocká sbírka, která vás uchvátí a nepustí. Weinstein vykresluje nejasný dystopický svět, v němž hrají virtuální realita, kybernetika a sociální sítě hlavní roli. Lidé ztratili vzájemný kontakt, přestože jsou stále připojeni k síti. I my cítíme zákeřný dosah technologií, korporací a klimatických změn, které nás dusí. Weinstein nás provede alternativními realitami podobnými té naší, ale každá z nich bude pokroucená svým vlastním zneklidňujícím způsobem.
The Boston Globe
Ponurý a zároveň komický pohled na to, jak daleko jsou lidé schopni zajít, aby si udrželi vymoženosti, které jim nahrazují reálné zkušenosti a zážitky.
The Washington Post
Každá z povídek by se jednou mohla stát realitou. Světy z blízké budoucnosti jsou popsány s neobyčejnou věrohodností – ať už nám autor vykresluje důsledky klimatických změn nebo nové způsoby sexuality, které hrdinům poskytuje moderní technologie.
Kirkus Reviews
Děti Nového světa nejsou uklidňujícím čtením před spaním. Jsou komplikované, tajemné a vrhají prorocký pohled na naši současnost i možnou budoucnost. Často jsem zavírala knihu se svíravým pocitem v žaludku, ale jsem ráda, že jsem ji pokaždé znovu otevřela.
Rachel Betz Cassová, knihkupectví Harvard
Ukázka z knihy DĚTI NOVÉHO SVĚTA, str. 179
Svátek odletu
V základní škole, kam chodí naše dcera, byl Svátek odletu, tedy večer, kdy se rodiče, žáci a zaměstnanci školy sejdou, aby umístili nejméně oblíbené dítě do rakety a vystřelili ho ke hvězdám. Loni jsme takhle posadili do kabiny Lauru Jacksonovou, malou, připosraženou holčičku, vyznačující se věčně zmačkanými šaty, které jí na těle zplihle visely. Rok předtím jsme nechali odletět indického chlapečka, jehož jméno si nikdo z nás nedokázal zapamatovat.
Svátek odletu připadá na konec října, kdy je země pokrytá listím. Děti si začaly chystat kostýmy na Halloween a jejich svetry natáhly těžkou vůni podzimu. Školní rok běží už dost dlouho na to, abychom si udělali představu, které dítě bude nejlepší odeslat pryč. V Rose Hill se začaly utvářet koalice. Naše děti se ráno scházely, aby se na hřišti dělily o svá tajemství, zatímco jiné děti – ty, které v budoucnosti čekají hvězdy a galaxie – bylo možné vidět, jak postávají na okraji trávníku, osaměle si hrají s klacíky nebo civí do bahnitých kaluží na topící se žížaly.
Sešli jsme se ve školní tělocvičně, postávali na teple hnědé nalakované podlaze, obklopeni lavicemi na sezení a bradly, a bavili se o fotbale, domácích úkolech z matematiky a o tom, jak je těžké najít si čas na běžné povinnosti, když mají naše děti tak nabitý rozvrh. Ty mezitím běhaly kolem, někteří synové se přetahovali lanem, jiní se nahrnuli kolem kluků z páté třídy s přenosnými herními konzolemi, zatímco dívky tvořily hloučky na opačné straně místnosti. Susan Beechová napekla své proslulé domácí koláčky, Stoweovi dodali havajský punč a my jsme s sebou vzali ubrousky a plastikové kelímky a položili je na stůl mezi napečené pochoutky a nakrájená jablka.
Myslím, že ten kluk, co měl odletět, se jmenoval Daniel. Postával u rodičů, držel se matky za sukni a vypadal zanedbaně. Člověku bylo okamžitě jasné, proč vybrali právě jeho. Z manšestráků mu přímo čpěla zatuchlost výprodejových obchodů, límeček měl nakřivo a vykukoval zpod něj bílý nátělník. Hnědé kalhoty přidržoval příliš velký opasek, jehož volný konec se mu líně plácal u boku. Chlapec, jak nám řekla naše dcera, nosil do školy neořezané tužky, jejichž okousané konce se zasekávaly v ořezávátku. Měl ve zvyku vysmrkat se do dlaně a otřít si to o kalhoty. K obědu si nosil jen ztvrdlé sušenky a krabičku ohřátého čokoládového mléka. V koutku úst mu zůstal viset přilepený drobek, a když jsme tuhle drobnost uviděli, věděli jsme, že naše děti vybraly dobře. Bylo to takové to dítě, díky kterému člověk pocítí hrdost na své vlastní potomky. Zadívali jsme se na naši dceru, která zrovna byla středem pozornosti spoluhráčů, natáhla a strčila drobné prstíky do papírového sáčku a po chvíli jasně pronesla P-O-M-E-R-A-N-Č.
V osm hodin vystoupil na pódium pod basketbalovým košem ředitel školy. Když si upravoval mikrofon, ozvalo se zapraskání. Obrátil se na nás s otevřenou náručí a přivítal rodiče i žáky v dalším školním roce v Rose Hill. Poděkoval Susan za koláčky a nám ostatním za to, čím jsme přispěli k dnešnímu svátku. Pak se obrátil na rodinu. „Všichni doufáme, že cesta vašeho chlapce do vesmíru bude radostná,“ prohlásil a očividně zapomněl chlapcovo jméno. Zatleskali jsme. Chlapcovi rodiče tleskali méně než ostatní a byli trochu pobledlí, ale rodiče odlétajícího dítěte jsou vždycky pobledlí. Tohle byli takoví ti lidé, co přijdou na fotbalový zápas a sednou si na lavici stranou od ostatních, táhne z nich pocit bezútěšného smutku, a když vjíždějí na školní parkoviště, jejich auto dělá víc hluku než všechna ostatní a jejich tváře v potemnělé kabině vozu nám připomínají zármutek, který by nikdo z nás nechtěl zažít.
Když ředitel dokončil proslov, pozval nás na hřiště, kde stála raketa s kabinou, kokpit byl otevřený a jeho stříbrné stěny osvětlovala záře z odpalovací věže. Je pravda, že když dítě určené k odletu uvidí doutnající věž a otevřenou raketu připomínající rakev, zpravidla ztratí řeč. Viděli jsme, jak se klučina tiskne k matce, nechce se od ní odtrhnout, a tak jsme pobídli naše děti, aby mu pomohly. Sledoval jsem, jak mu moje dcera odtrhla prsty od matčiny nohy a dva větší kluci z páté třídy ho chytli kolem pasu a táhli pryč. Zdravotní sestra, moc milá paní, pomohla rodiče uklidnit. Vzala matku stranou a něco jí šeptala, zatímco tělocvikář položil masitou ruku otci kolem ramen a ujišťoval ho, že v kabině je voda i potravinové tablety a je toho dost, aby to chlapci vydrželo hodně dlouho. Upřímně řečeno, nikdo nemá tušení, jak dlouho zásoby vlastně vydrží. Kabinka je docela malá a všichni moc dobře víme, že na začátku letošního roku se v okresním rozpočtu musely udělat škrty, ale byli jsme ujištěni, že se není čeho bát. Pokud by chlapci chyběla společnost, má v kabině mikrofon, což mu dovolí, aby si sám se sebou povídal o cestě, o svých myšlenkách i o tajemstvích všehomíra.
Chlapce v kabině připoutali, upevnili mu ruce a on se na nás zadíval. Pak promluvil, poprvé a naposledy za celý večer. Zeptal se, jestli by si s sebou mohl vzít jednu ze svých tužek. Prý ji má v penálu, dodal, tu s hnědou gumou ve tvaru medvídka. Ředitel ho ujistil, že ji ve vzduchoprázdnu potřebovat nebude, a školník poznamenal, že žádost je bezpředmětná, jelikož chlapcovu lavici už během dne vyklidili. Pak zavřeli poklop. Neviděli jsme nic jiného než rozmazanou skvrnu chlapcova obličeje, jak ho tiskne na kulaté okénko.
Když raketa zažehla motory, všichni jsme mimoděk ustoupili o krok dozadu a světlo plamenů ozářilo úžas na tvářích našich dětí. Raketa se zvedla z hřiště a nechala za sebou klouzačky i prolézačky, stoupala dál, až se z ní stala jen blikající hvězdička na noční obloze, a pak byla konečně pryč. Vydechli jsme si úlevou, někteří zatleskali, načež jsme se navzájem obešli, popřáli si dobrou noc, naplánovali termíny zápasů a obrátili se ke svým autům. Ti, co měli službu, se ještě chvíli zdrželi, aby tělocvičnu uklidili a připravili ji na zítřejší ráno. A chlapec se postupně vytrácel z našich myslí vytlačován pozdní večerní hodinou a vědomím, že je pozdě a musí se jít spát. Já si na něj ani nevzpomněl až do chvíle, kdy jsem dcerku uložil do postele. Ale pak, když jsem vynášel tříděný odpad, zastavil jsem se pod lampami naší slepé uličky a zamyslel se nad všemi těmi dětmi tam nahoře. Představil jsem si, jak tam osaměle plují prostorem, mluví do mikrofonů a hlásí samy sobě zprávy o hlubinách neznámého.
Mgr. Denisa Novotná