Jan Campbell: Podstatné je mnohem hlubší otázka

Praha 12.července 2026

Část první

Nabídnutý příspěvek je modifikovanou částí připravované knihy s pracovním názvem – 80, a pořád se směji. V knize mimo jiné reflektuji na témata spojená a blízká s osobně známými a váženými profesionály mezinárodní úrovně, kteří se stali přáteli, a o kterých širší veřejnost neví, nebo jen málo, a to ještě zkresleně. V případě dnes nabídnutého příspěvku se jedná o téma suverenity národa a státu a o přátelích z tzv. gerontologické sekce Gallupova ústavu.

Pojmenování vzniklo v době, kdy někteří se stali důchodci a jeden z nich, dnes již nikdo neví, kdo to byl, řekl: pánové, přibývá nám důchodců, měníme se na gerontologickou sekci Gallupova ústavu, tedy již jsme parta gerontů. Parta gerontů, profesionálů narozených ve třicátých, čtyřicátých a počátkem padesátých let minulého století, pocházejících z různých míst Čech, Moravy a Slovenska. Jedná se o vysokoškolsky vzdělané muže z různých oborů humanitního i přírodovědného zaměření:ekonomové, právníci, diplomaté, filozofové, historici, učitelé, vojenští odborníci, žurnalisté, spisovatelé a podnikatelé. Osobně jsem se aktivně začlenil do party gerontů kolem roku 2012 po několika letech pozorování a prověření mého působení hlavními členy gerontologické sekce Gallupova ústavu a nabídce jednoho z hlavních organizátorů, předsedy klubu absolventů MGIMO, Josefa K. a v neposlední řadě i dnes stále intelektuálně čiperného 96letého přítele, JUDr Stanislava M.

Stanislavova diplomatická a právnická kariéra začala po přijetí do právního odboru MZV. Začínal podle mezinárodní klasifikace jako třetí velvyslanecký tajemník, byl postupně povyšován až na velvyslaneckého radu. Před dosažením funkce velvyslance byl z MZV propuštěn, aby se stal specialistou na mezinárodní právo veřejné a vedoucím menšího útvaru na MZV. S touto specializací byl vyslán jako tajemník stálé mise u Mezinárodní agentury pro atomovou energii ve Vídni a poté jako tajemník stálé mise u OSN v New Yorku.

Jako člen delegace se zúčastnil v New Yorku konference OSN o mezinárodní arbitráži, později Vídeňské konference o diplomatickém právu. poté jako vedoucí delegace na Vídeňské konferenci o mezinárodním smluvním právu a v Ženevě ve výboru pro definici agrese. Byl vícekrát členem delegace na Valném shromáždění OSN.  V ČAV (Akademii věd) vydal knihu Diplomatické styky a imunity, se kterou obhájil postgraduální titul. Později spolu s Miroslavem Potočným, profesorem mezinárodního práva, vydal v anglickém jazyce knihu Hlavní právní zásady mírového soužití států, jako tisk Univerzity Karlovy. Publikoval na 30 vědeckých statí a má svůj oddíl v Národním archivu. Tolik k vědecké kariéře spřízněné duše a referenci.

Z mise u OSN v New Yorku odešel na pozvání do právního odboru sekretariátu OSN. Stal se asistentem právního poradce-náměstka generálního tajemníka OSN. Jako člen sekretariátu se zúčastnil zasedání výboru OSN v Mexiku. Byl samostatným tajemníkem zvláštního výboru VS OSN pro posílení mezinárodního práva a byl jmenován právníkem vojsk OSN na Kypru. Ve službách OSN působil dále jako právní poradce v nejvyšší kategorii P5 pro plebiscit v Západním Irianu, nyní v Indonésii, právní poradce OSN na Středním Východě a po odvolání souhlasu izraelské vlády do špičkové funkce jako právní poradce všech misí OSN na světě. To vše nebránilo v roce 1970 náměstkovi ministra Klusákovi zakázat mu odjezd, připravit propuštění z MZV a potvrdit, že závist trvá vždy déle než štěstí těch, jimž závidíme (F. de La Rochefoucauld), a že Čechy jsou kolébkou závisti (Petr Nárožný, dabér, inženýr, TV moderátor).

Úvod – Válka nezkouší jen armády, ale testuje i doktríny. Současný staro-nový konflikt Izraele a Spojených států s Íránem znovu otevřel základní otázku: Kdy územní celistvost zachovává pořádek a kdy chrání systémové narušení? To není argument pro fragmentaci, a již vůbec ne Íránu. Jeho lid bezvýhradně podporuji od dob studia Islámského bankovnictví a pojištění v Londýně a po první návštěvě Iránu během zatmění Slunce 11. srpna 1999. Zatmění jsem pozoroval s dcerou Olgou a Betinou a Jiřím Lobkowicem v Isfahánu, ležícím v pásu totality. Úkaz nastal kolem 14:50 místního času a fáze úplného zatmění trvala zhruba 1,5 minuty.

V České republice nejvýraznějším zážitkem bude částečné zatmění 12. srpna 2026. Měsíc zakryje až 86 % Slunce. Úplné zatmění přímo z území ČR uvidíme až 7. října 2135, dlouho po prvním úplném zatmění Slunce 12. května 1706. Částečné zatmění Slunce bude v Iránu 2. srpna 2027 a příští úplné zatmění Slunce 20. března 2034. Pás totality s maximální délkou kolem 4 minut a 9 sekund zasáhne africký kontinent a přes Blízký východ postoupí dále do Asie.

Zmiňuji se o zatmění Slunce, protože když začalo, skoro jak zázrakem se obloha vyčistila a bylo jasno. Úžasný zážitek to byl i proto, že bylo možno vidět nekonečné množství srpečků na zemi, jak světlo prosvítalo skrze větve. Další, co mě zaujalo bylo, jak ztichli ptáci. Najednou bylo ticho. Jenom stín způsobený obrovskou vesmírnou lodí zakrývající Slunce prošel krajinou a s ním přišel ne moc silný vítr a zvláštní pocit údivu ze zatmění.

Zatmění Slunce z pohledu vědy nabízí jedinečnou možnost prozkoumat sluneční korónu a chování zemské atmosféry. Historicky a astrologicky je zatmění vnímáno jako symbol změny, chaosu či varování. A o to jde v tomto příspěvku. Současné výzvy mají strukturální charakter a doktrína uznání, tj. rámec upravující suverénní legitimitu buď funguje podle disciplinovaných kritérií, nebo se rozpadá v politickou improvizaci. Jsme svědky, kteří si ne vždy uvědomují rozsah sázky sahající daleko za hranice, tentokrát Blízkého východu, Iránu a Teheránu.

Montevideo úmluva (1933)

Úmluva stanovuje čtyři objektivní kritéria pro státnost: 1) Trvalé osídlení. 2) Definované území. 3) Efektivní vláda. 4) Schopnost vést zahraniční vztahy. Přitom platí, že uznání nevytváří suverenitu, protože není rétorickým dědictvím, ale institucionální realizací.

Po desetiletí tento standard upevňoval stabilitu. Napětí začalo, když uznání přešlo od vyjádření k politickému signalizování. Vlna uznání rozšířených na Palestinu navzdory rozdělené územní moci a operační přítomnosti ozbrojené organizace, kterou některé západní vlády označují za teroristickou, mluví sama za sebe. Více než 140 států uznává Palestinu jako stát. Toto uznání bylo rozšířeno navzdory rozdělené územní kontrole, nevyřešené ozbrojené a dvojí oblasti v rámci nárokovaného území. Motivace se lišily. Strukturální důsledky ne. Proto(že) práh pro uznání byl snížen. Jsme tam, kde jsme: ve válce, ignorování lidských práv a sporech.

OSN totiž nemůže snížit aplikovaný práh uznání a současně přísně vynucovat původní práh v dalších krizích. Takové konání představuje možnost obvinit OSN ze selektivní suverenity. A ta představuje korozivní podmínku legitimity OSN. Precedens o Palestině proto nevytvořil jenom diplomatický výsledek, ale i právní zranitelnost a zavedl elasticitu do rámce závislého na jednotnosti. Ve výsledku jsme svědky rozpadu autority a legitimity OSN.

Mezinárodní právo uznává nejen suverénní práva, ale i suverénní povinnosti. Odpovědnost chránit odráží ústřední předpoklad: suverenita znamená povinnost chránit populace a zdržet se jednání, které destabilizuje ostatní. Z bezpečnostního hlediska se tento princip dnes ještě více vyostřuje. Když stát využívá své suverénní území k inkubaci, financování nebo poskytování operační hloubky nestátním ozbrojeným aktérům, nejde pouze o porušení politiky, ale o narušování samotné Vestfálské dohody a suverenity. Obě, dohoda a suverenita, předpokládají monopol na sílu uvnitř území a současně omezení mimo něj.

Z uvedeného vyplývá, že právo na územní celistvost je tak silné, jak silná je povinnost územní odpovědnosti. Pokud stát tuto povinnost porušuje, například exportem nestability, ochranou zástupného násilí nebo degradací ochranného vládnutí, předpokládaná územní imunita slábne. Suverenita přestává fungovat jako štít pořádku a stává se štítem nepořádku. Proč? Protože suverenita představuje smlouvu založenou na plnění povinností, nikoli bezpodmínečného dědictví. V tomto smyslu a kontextu doktrína uznání musí hodnotit jak centrum, tak i případné nástupnické subjekty pohledem suverénního výkonu.

Pokud se Írán nebo Rusko rozpadne

Vznikající subjekty se odvolají na precedent. Pokud se po Putinovi Rusko destabilizuje, republiky v rámci jeho federální struktury budou citovat precedent. Regiony napříč Afrikou a Eurasií s vymezeným územím a nároky na historickou kontinuitu ho budou také citovat.

Připomínám, že samotná Afrika má tisíce historicky ohraničených etnolingvistických komunit, z nichž mnohé tvořily před koloniální politické entity s před imperiální kartografickou konsolidací. Podle přísné definice a interpretace úmluvy z Montevidea většina entit nemůže být uznána. Doporučuji zájemcům o téma seznámit se podrobněji a srovnat výsledky a následky elastického rozpoznání (elastic matching) a pevného porovnávání (rigid matching).

Rozpad Sovětského svazu přinesl patnáct mezinárodně uznávaných nástupnických států. Ruská federace obsahuje více než dvacet federativních republik a řadu autonomních oblastí. Destabilizační scénář by mohl vyvolat velké množství aspirujících entit, které by daleko překročilo rozpad Sovětského svazu. Systém OSN byl totiž navržen pro přibližně dvě stě suverénních členů. Nebyl navržen k rozhodování o kaskádových nárocích na uznání vyvolaných elastickými kritérii. Proto OSN se nachází ve vnitřním rozporu, který umožňuje uznání aspirativní státnosti bez jednotné územní kontroly a konsolidované pravomoci.

Pro nezkušené v právu uvádím, že aspirativní státnost označuje stav, kdy určité společenství nebo území usiluje o dosažení plnohodnotné státnosti, ale v daném okamžiku nedisponuje všemi jejími znaky. Koncept aspirativní státnosti lze rozdělit do dvou základních rovin: Mezinárodně-právní (národy bez státu, například Kurdistán) a sociologicko-filozofická (ideál státu). V politologii a právní filozofii vyjadřuje tato rovina touhu společnosti po dosažení určitého ideálu, právního řádu či uspořádání. Státnost je vnímána spíše jako cíl, hodnota nebo norma, kterou se společnost snaží naplnit, ačkoliv reálné poměry za tímto ideálem zaostávají. V kontextu dějin české národní obrození bylo obdobím, kdy národ žil v rámci cizích impérií, ale udržoval si myšlenku vlastní státnosti jakožto legitimního politického cíle.

Malá odbočka do české kotliny

V předvolebním přemítání se mně spřízněná duše, Rudolf H. (1935), bývalý český a československý politik KSČ (za normalizace místopředseda vlády České socialistické republiky a předseda České komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj) zamyslel nad osobností, která pochází z vysočinského kraje. Mohla by být vodítkem při posuzování mnohých kandidátů na posty v našem státě. Jde o Zdenka Mahlera. Tato, nejenom pro Rudolfa a mě mimořádně vzdělaná osobnost je známa široké veřejnosti. Mahler byl historikem, spisovatelem, publicistou. Vyznával politiku Karla IV., Husa, Komenského, Palackého, Havlíčka, Masaryka. Tedy osobností s velkým vztahem k českému národu. 

Z práce předem jmenovaných se vykrystalizovala česká politika o existenci českého národa a idea československého státu. Idea, která propojila historické zkušenosti s demokracií a stala se aktivním činitelem odboje. Vyvrcholila ustavením československého státu v roce 1918 a po roce 1945 obnovením státu. Tato idea byla vlastní i Mahlerovi. Jeho odpor k tendencím, které zakládaly život národa na lžích a výmyslech byl inspirující. V jedné z posledních komunikací mi Rudolf H. dal odkaz na Právo ze dne 31. 12. 1999. V něm Mahler napsal: Mám někdy dojem, že se vytváří model globální totality, který má jeden velice výrazný výstup-naprosto cílevědomou a programovanou debilizaci…jde o zradu vzdělanců…televize oslavuje jen spodní polovinu těla-břicho a žlázy. Kultura ale souvisí se slovem kultivace, má oslovovat srdce a mozek.

ČT, ČRo a další mají co dohánět i proto, že Mahler dokládal, že intelektuální i morální úroveň našeho lidu je vyšší než u těch, kteří si osobují právo mu vládnout. Mohli bychom uvádět nepřeberné příklady z polistopadového života. Ztracené ideály Mahlera bolely, stejně jako bolí každého vlastence nebo skutečného hosta. Dnes již mnozí vědí, že po listopadu 1989 lid přestal být svobodným správcem svého státu. Ztratil hrdost, sebevědomí občana českého státu, národní charakter a ryzí vlastenectví, úctu, cit, lásku k sobě i k ostatním, napsal mi Rudolf H. a pokračoval: lidu je zamlžován tisíciletý zápas za národní sebeurčení. Určitě si pamatujeme jeho televizní pořad „Ano, Masaryk!“  Mahler uvedl mimo jiné to, co platí i dnes: Jsme ve svém profilu plebejský národ. Nad plebejstvím jedni ohrnují nos, protože plebejci přežívali díky různým i nectným kompromisům a přikrčenosti, ale na druhé straně i díky úporné pracovitosti a schopnosti přežít. Díky tomu jsme přežili, ale tu ohnutou páteř si neseme dál…

Mahler nabádal, abychom si vážili osobností, které jsou propagandou a mocnými odmítány, ale v historii prokázali víru, cit k vlasti a dali své srdce, sílu, obraně a rozvoji českých tradic. Dne 20. 12. 2008 v Magazínu Práva pravdivě konstatoval: Nemáme v historii přebytek hrdinů, a vysílat na popravu lidi, kteří se mravně osvědčili a neublížili je trestuhodné. Můžeme si každý sám doložit osobnostmi národního obrození, z období 1. a 2. světové války i z dob budovatelského úsilí při tvorbě naší socialistické republiky. Jejich odsuzování a zesměšňování se vymykalo a vymyká selskému rozumu, ale sloužilo a slouží nepřátelům našeho národa. Nebudu pokračovat…

Zpět k meritu příspěvku

Představené a popsaná aspirativní státnost, antropologická válka, pohřeb v Iránu a pozice k němu nemohou koexistovat donekonečna. Rusko, mající společný osud s Islámem, musí vyhrát probíhající antropologickou válku na ukrajinském bojišti se Západem. Jeho současné elity si zřejmě neuvědomují význam institucionální aritmetiky, a že uznání za podmínek neúplné suverenity obhajované jako politické přizpůsobení a formalizované hlasováním získává precedentní charakter a stává se argumentem dostupným všem budoucím žadatelům.

Pokud je uznání v jednom případě rozšířeno bez plného souladu s Montevideem, musí instituce stanovit omezující princip, který tento případ odlišuje od ostatních. Bez takové doktríny se nároky na paritu stávají strukturálně nevyhnutelnými. Pokud vznikající subjekty v Íránu, Rusku nebo jinde uplatní rovné zacházení, OSN bude čelit omezené volbě a redukci legitimity. To není předpověď kolapsu, ale je to uznání strukturálního napětí. Íránská krize ho testuje s výsledkem, který napoví, zda bude uznání obnoveno, nebo dále oslabeno a stane obětí antropologické války.

Izrael představuje opačný model

Zatímco jiní usilují o uznání jako náhradu za vládnutí, Izrael si udržuje správu jako základ svého uznání a splňuje Montevideo v plném rozsahu. Izraelské hranice nejsou administrativními pozůstatky, které tvoří bezpečnostní nezbytnosti založené na historické kontinuitě a konsolidované institucionální realitě. Kde je suverenita vykonávána konzistentně, uznávání se stabilizuje. Kde je suverenita vyvolávána rétoricky a správa se rozpadá, uznání destabilizuje. Proto se setkáváme s dvojím hodnocením: Izrael je suverénním zlatým standardem. Izrael je vyvrhel.

Konzistence vyžaduje, aby kritéria vztahující se na legitimitu Izraele byla aplikována všude. Pokud je fragmentace v Íránu analyticky diskutovatelná především pod suverénním tlakem, podobné strukturální hodnocení nelze zakázat jinde. Bohužel realita neodpovídá potřebám ani dnes již mrtvého mezinárodního práva.

Příklad bezpečnostní kotvy

Západní Kapsko není pouze administrativně způsobilé. Je strategicky situováno, má definovanou územní jurisdikci, fungující soudy a orgány činné v trestním řízení, finanční systémy, obchodní infrastrukturu a trvale organizované obyvatelstvo. Leží na Cape Sea Route, jednom z nejvýznamnějších námořních koridorů na světě. Proto je trnem v oku Spojeným státům a všem, kdo bojuje proti BRICS.

Pokud by centrální jihoafrická vláda prohloubila strategické spojení s Íránem nebo Ruskem, Západní Kapsko by získalo zvýšený význam. Představovalo by to před-konsolidovaný blok správy podél globálního úzkého místa. V tomto kontextu by nezávislost nebyla místní agitací, ale geopolitickou ochranou. Krátce: bezpečnostní kotvou. Zde se nabízí zájemcům o mezinárodní politiku a bezpečnost srovnání s Iránem a Hormuzským průlivem.

Domorodost a znovu získání suverenity

Mezinárodní právo rozlišuje mezi nástupnictvím, vytvořením nového státu, a obnovou, to jest obnovením přerušené suverenity přerušeného suverénního státu.

Domorodost uznávaná v moderním diskurzu o sebeurčení nepředstavuje fragmentaci, ale zákonné znovuzískání politické kontinuity. Domorodost poskytuje právní kotvu pro nároky na obnovu tam, kde koloniální přerušení narušilo politickou kontinuitu. Sionistická obnova židovské suverenity probíhala v rámci této intelektuální struktury. Nebylo to nic nového a originálního. Bylo to znovu potvrzení, o kterém se bohužel prakticky nemluví ani nepíše.

Znovu získání suverenity po přerušení impériem představuje strukturálně paralelní argument. Odmítnutí pouze na základě dědičných koloniálních hranic by odporovalo elasticitě již zavedené jinde. Konečným testem doktríny uznání není oddělení, ale kontinuita povinností nástupnického státu. Uznání v takových případech by nevedlo k právní neplatnosti. Přeneslo by to povinnost na subjekty, které jsou strukturálně schopné ji dodržet.

Ve světě, ve kterém některé centrální vlády stále více působí mimo západní bezpečnostní normy a zároveň uplatňují suverénní imunitu, může uznání strukturálně stabilních nástupnických jednotek představovat geopolitickou hygienu spíše než nestabilitu. Proč? Protože územní celistvost není posvátná, protože existuje. Je posvátná, protože je legitimní a funguje.

V kontextu Palestiny, Iránu a Izraele, abych jmenoval některé z mnoha, jednání Íránu vyvolává otázky ohledně ztráty svrchovaného majetku. V případě Palestiny se jedná o precedens, který vyvolává otázky doktrinální pružnosti. V případě Izraele se jedná o prokazatelnou disciplinovanou suverenitu. Západní Kapsko a podobné útvary ale představují případy k hodnocení podle konzistentních kritérií připravenosti, odpovědnosti a původnosti.

Proto doktrína uznání se musí vrátit ke svému smluvnímu základu. Právo na územní celistvost totiž závisí na povinnosti územní odpovědnosti. Kde tato povinnost selže, musí se doktrína přizpůsobit. Ne emocionálně, ne selektivně, ale strukturálně, protože mapy nejsou teritorii a nezachovávají pořádek. Je to výkon, který udržuje pořádek. Současná iránská krize je pro nás všechny historickou zkouškou. Odpověď rozhodne, zda suverenita zůstane smlouvou, nebo se stane sloganem.

Více a podrobněji na předem uvedené téma píše Grant Arthur Gochin, diplomat, novinář a poradce pro bohatství zaměřený na historickou odpovědnost, židovskou kontinuitu a doktrínu uznání. Gochin je emeritním vyslancem Africké unie pro záležitosti diaspory, zastupuje všech padesát pět členských států Unie a je emeritním děkanem losangeleského konzulárního sboru.