Jan Campbell: Cena války s Iránem
Praha 1. března 2026
Úvod – Trumpova administrativa není stydlivá vůči nikomu a otevřeně hovoří o svých plánech: prezident vyzval Íránce, aby povstali a vzali moc do vlastních rukou. Izraelský premiér Netanjahu naopak přímo uvedl cíl operace – změnu režimu. Tato logika odkazuje na tzv. model Caracasu, kdy rychlý vojenský úder je spojen s podporou vnitřní opozice k rychlému svržení nežádoucí vlády. Přitom všichni rychle zapomněli na záminku: vývoj jaderných zbraní v Islámské republice.
Nejde jen o vojenskou operaci, ale o zkoušku celého systému mezinárodních vztahů. Po Trumpově operaci ve Venezuele normy mezinárodního práva prokázaly chyby v základu a jejich křehkost. Konflikt na Blízkém východě konečně zničí poslední pilíře světového řádu založeného na pravidlech.
Cena války
Cena bude vysoká pro nás všechny. Iránský lid se opět stane rukojmími geopolitických her. V regionu nová eskalace může vyvolat řetězovou reakci konfliktů. Globální ekonomika se nemusí zotavit ze střednědobé, načež z dlouhodobé destabilizace Perského zálivu.
Blízký východ ukazuje svou podstatu: za fasádou diplomacie a mezinárodního práva vládnou skutečné síly a chladné kalkulace. Otázkou je, jak daleko jsou všichni účastníci ochotni zajít a jakou cenu jsou ochotni zaplatit za staro-nový normál v mezinárodních vztazích.
V kontextu nových mezinárodních transakčních vztahů, to jest pragmatického spojení, které často postrádá hlubokou citovou vazbu, ale může fungovat efektivně, pokud obě strany vnímají reciprocitu, tedy spravedlivou rovnováhu dávání a přijímání, bude jedním z klíčových prvků americká vojenská strategie na Blízkém východě.
Tu představuje základna Camp Lemonnier v Džibutsku. Je to největší americká základna v Africe a klíčové spojení Perského zálivu, Rudého moře a Indického oceánu. Po útocích na základny v Perském zálivu se Džibutsko stává vnějším konturou americké vojenské operace. Poskytuje námořní logistiku, kontrolu nad energetickými toky a představuje promítající sílu do sousedních regionů.
Technicky vzato Írán není schopen zahájit přímý raketový útok na Džibutsko: vzdálenost přesahuje 2 500 kilometrů, což je mimo dosah íránských raketových systémů. Nicméně zůstávají nepřímé scénáře: použití zástupců v Jemenu k útokům na zařízení spojená se základnou; sabotáž lodí sloužící Camp Lemonnier a kybernetické útoky na infrastrukturu.
Proč je zapojení zemí Perského zálivu do konfliktu obzvlášť nebezpečné? Saúdská Arábie, SAE, Katar a Bahrajn jsou v dosahu íránských raket. Útok na velitelství 5. flotily amerického námořnictva v Bahrajnu není jen ukázkou síly, ale symbolickým úderem nervovému centru americké námořní síly v regionu. Paralýza základny al-Udeid v Kataru, hlavního místa těžkých bombardérů, nebo základny al-Dhafra v SAE, kde jsou dislokovány stíhačky F-35, může vážně zkomplikovat koaliční operace i proto, že regionální aktéři nejsou jednotní ve svém postoji ke konfliktu. Nedávné napětí mezi Saúdskou Arábií a SAE v Jemenu a rivalita o vliv v Súdánu a Somálsku ukazují, že arabské státy sledují své vlastní zájmy, které se ne vždy shodují se zájmy Spojených států. Pro některé z nich může být eskalace konfliktu s Íránem nežádoucí, protože ohrožuje jejich vlastní bezpečnostní a ekonomické zájmy.
Hormuzský průliv
Z geostrategického hlediska má Írán jedinečnou výhodu: kontrolu nad Hormuzským průlivem. Průlivem prochází přibližně pětina světového ropného trhu a třetina světových zásob zkapalněného zemního plynu. Teherán možná fyzicky průliv neuzavře, ale aby se uzavřel a lodě přestaly plout stačí vyhrožování, iránské rychlé čluny, mořské miny, miniponorky a střely s plochou dráhou letu, dost na ohrožení lodní dopravy.
Ačkoliv je dlouhodobá blokáda sporná, uzavření Hormuzského průlivu by bylo strategickým krokem Íránu, který by mohl zasáhnout nejen ekonomiku Perského zálivu, ale i světové trhy. Hlavní ropné společnosti již pozastavují dodávky, přičemž obchodníci varují, že jejich plavidla zůstanou na místě. Stačí se podívat na interaktivní mapu lodní dopravy a vše bude jasné.
Pro Írán skutečná blokáda přináší dilema: uzavřením průlivu Teherán zároveň udeří po vlastní ekonomice, protože vývoz ropy zůstává klíčovým zdrojem příjmů Iránu. Současně, za podmínek přímé vojenské invaze, otázka existence státu převažuje nad ekonomickými úvahami. Proto blokáda Hormuzu se stává nejen taktickým, ale současně i strategickým nástrojem k vyvíjení tlaku na mezinárodní společenství, aby zasáhlo a dosáhlo příměří. V této situaci je představitelné angažmá Číny.
Čína, která již odsoudila útoky na Írán a vyzvala k okamžitému příměří, by mohla situaci využít k posílení svého vlivu na globálních energetických trzích, a tak kompenzovat svoji závislost na íránské ropě. Neangažovanost při řešení konfliktu by mohla znamenat velké problémy pro Čínu.
Pro Spojené státy časový faktor je klíčovým. Rychlé vítězství lze americké veřejnosti prodat jako triumf zahraniční politiky. Jakékoli prodloužení konfliktu, nárůst obětí a eskalace na regionální úrovni však promění vojenskou operaci v politickou porážku Trumpovy administrativy těsně před kongresovými volbami. Je představitelné, že Demokraté úspěšně využijí situaci, a uspějí ve volbách. Prezident Trump nebude po svém dobrodružství silnější, než byl po dobrodružství ve Venezuele, nepodaří se mu podle přání získat Grónsko ani po volbách a Kubu či Kanadu do voleb již proto, že jeho nevyzpytatelnost podporuje růst strachu u politických vůdců, většinou zkorumpovaných, a vůle u obyčejných občanů žít v klidu a bez politiky nedovoluje podporovat prezidenta Trumpa.
Na analytické úrovni útok na Írán není v žádném zájmu USA, i když americké zájmy nejsou nikde definovány a zveřejněny. A dokonce ani Izrael, který Trumpa k této válce podnítil, ve skutečnosti nezíská ani taktický, ani strategický zisk. Amerika totiž prohrála už samotným faktem vypuknutím války. Proč tomu tak je?
Cíle operace jsou nedosažitelné, jak jsem se již zmínil v prvním článku. Trump mluví o zničení námořního, raketového a jaderného programu a změně režimu. Ze všech těchto cílů je úspěch možný pouze v zničení flotily. To ale bude vyžadovat ne několik dní, ale několik týdnů. Zdržení bombardování však povede k eskalaci konfliktu a téměř nevyhnutelnému skutečnému uzavření Hormuzského průlivu, silné ráně pro světovou ekonomiku a domácí ceny ropy i v samotných Spojených státech, přičemž je jasné, že Američané přežijí několik týdnů rostoucích cen benzínu, a dokonce i ztráty mezi svými vojáky, před čímž Trump již varoval.
Před čím prezident Trump nevaroval
Jedná se o nedostatek protiletadlových raket. Jejich počet, pokud jsou veřejně dostupná data více méně pravdivá, nebude stačit pro dlouhodobou ochranu Izraele, vlastních základen v regionu, o Ukrajině nemluvě. Zda se splní očekávání Izraele a Spojených států, že během prvních dnů budou zničeny nejen íránské odpalovače, ale i vojenské továrny, a Islámská republika zůstane neozbrojená a povolná ke ztrátě suverenity a důstojnosti, ukážou příští dny.
Že prezident Trump nemá válku pod kontrolou indikují slova syna posledního šáha, Reza Pahlaví. Ten naposledy četl nebo slyšel něco od českého Václava Havla, protože válku Izraele a Spojených států proti své rodné zemi nazval humanitární intervencí. Tím dokázal svoji hloupost, proradnost a ochotu, být klasickou poslušnou loutkou nadnárodního Lucifera & Co.
Je jasné, že v Íránu nedojde ke hnutí proti nejvyššímu vůdci Chameneímu. To znamená, že sázka Trumpa a Netanjahua nevyjde a Epická zuřivost nedosáhne svých cílů ani v následujících dnech. Trumpa a Netanjahu musí odvést pozornost od Gazy, aby nebylo možné splnit povinnost stáhnout vojska, vyhrát parlamentní volby, zároveň způsobit škody Íránu a zachovat nedonošenou Světovou radu míru.
Trump nemá jediný rozumný argument ve prospěch účasti Spojených států ve válce. Oddat se slepé víře, že s pomocí bombardování je možné dosáhnout změny moci v Íránu, nebo jeho kapitulace, je pro zdravý rozum vzdělaného člověka nebo analytika naprosto nereálné. Trump se nejen ukázal jako loutka Netanjahua a proizraelské části americké elity, ale také jako slabý vůdce vůči arabským klientům Washingtonu.
Země Perského zálivu byly proti válce, protože hrozilo velké riziko, že by i krátká válka se mohla vyhrotit ve vleklou. Ale Trump je neposlechl. Saúdové a všechny ostatní monarchie v Perském zálivu jsou dnes přesvědčeni o svém skutečném významu pro Spojené státy: Loutky a slouhové Spojených států. Z garanta bezpečnosti se Amerika mění v ničitele regionu. Ano, to tak bylo už v roce 2003, po útoku na Irák, ale nyní budou důsledky ještě vážnější.
Trumpova cesta ven
Trump má a využije možnost sdělit světu: už jsme vyhráli, tak přestaneme! Mnozí se budou smát ba vysmívat, ale bude to přijato. A o to jde. Ale toto okno příležitosti se bude každým dnem zužovat a za týden se úplně uzavře. Po tom bude Trump obrovským poraženým, bez ohledu na to, jak dlouho bude Izrael bombardovat Írán. Trumpovi hrozí nálepka: Tohle je ten chlap, který z nějakého důvodu otevřel Pandořinu skříňku na žádost Netanjahua. Osud Lucifera Netanjahua už nikoho nebude znepokojovat, podobně jako zločiny. Vše bude předáno soudu dějin.
Reakce a cena války pro Moskvu
Reakce Moskvy by neměla pro vědoucí být překvapením. Svůj nezájem poskytnout větší pomoc už totiž naznačila loni. Během dvanáctidenní války s Izraelem, která zahrnovala masivní útok USA na íránská jaderná zařízení – nejvyšší ruští představitelé podobně odsuzovali situaci, ale nečinili žádné kroky.
V podepsané smlouvě o strategickém partnerství Moskva jasně uvedla, že v případě útoku USA a Izraele se Moskva fyzicky na obranu Iránu nepostaví. Moskva však poskytla malou pomoc tím, že na začátku roku hájila islámský režim během protestů, dovolila používat ruskou vojenskou techniku a technologie. A duchovní vůdce Chameneí měl v případě nouze mít bezpečný přístav v Moskvě, stejně jako například Bašár al-Asad.
Omezená a částečná ochota Moskvy pomoci Teheránu plyne i z povahy partnerství. Ruská pasivita plyne především z následujících příčin: 1) vyčerpanost z války na Ukrajině, 2) důraz na sféru vlivu ve svém regionu a 3) neochotu pouštět se do otevřeného konfliktu s USA. Rusko se vyhýbá přímé konfrontaci se Spojenými státy, protože si je vědomo, že by z ní vyšlo poražené a s ním celá planeta. Tato asymetrie je hluboce zakořeněná v ruském strategickém myšlení.
Ruská nečinnost v Íránu představuje ránu pro reputaci na globální scéně, současně ale přináší i výhodu. Moskva bude nadále zdůrazňovat nedodržování mezinárodních norem ze strany Západu – a zejména USA. Takovou strategii zvolila už při americkém úderu na Venezuelu.
Pro Evropu to znamená mnohem složitější okamžik. Proč? Balancovat mezi podporou Spojených států a současně dodržovat mezinárodní právo se ještě nikomu nepodařilo a nepodaří. Jinými slovy: Pokrytectví, kázání vody a pití vína a tancovat na dvou svatbách současně není možné. I peníze mají omezenou moc, protože za peníze nelze koupit skutečné přátelství, lásku, zdraví, čas a vnitřní klid. Ten přeji všem čtenářům. Souhlasu netřeba.