Köln 75: Koncert století

Praha 9. října 2025

Rok 1975, Kolín nad Rýnem. Film inspirovaný skutečným příběhem osmnáctileté Very Brandes (Mala Emde), odvážné rebelky, která je odhodlaná splnit si svůj sen. Navzdory odporu svých konzervativních rodičů riskuje vše. Na vlastní pěst rezervuje prestižní Kolínskou operu, aby mohla zorganizovat koncert svých snů. V lednu 1975 přivádí na pódium jazzového génia Keitha Jarretta (John Magaro). I přes chybějící kvalitní hudební vybavení se umělec chystá vystoupit. A Vera svůj sen nevzdá.

Netuší, že vystoupení, kterému během večera hrozilo absolutní selhání, se stane legendou. Jarrettova hodinová improvizace, vzniklá na nástroji s poruchami, se stává nejprodávanějším jazzovým sólovým albem historie.

Nahrávka s názvem „The Köln Concert“ se nesmazatelně zapíše do dějin a bývá označována za jedno z nejzásadnějších uměleckých děl 20. století. S více než čtyřmi miliony prodaných kopií a ikonickým bílým obalem zůstává nejslavnějším jazzovým sólovým albem, a zároveň nejprodávanější klavírní nahrávkou všech dob.

Köln 75: Koncert století není „jen“ film o hudbě — je to svědectví o odvaze, vášni a kultuře, která utvářela legendy.

Premiéra: 6. 11. 2025
Originální název: KÖLN 75
Produkce: Německo, Belgie, Polsko, 2024
Formát: 1:1,85, Dolby Digital, 2D Digital
Jazyková úprava: originální znění s českými titulky
Žánr: životopisný/drama/hudební
Stopáž: 115 minut
Přístupnost: přístupný bez omezení
Režie: Ido Fluk
Scénář: Ido Fluk
Kamera: Jens Harant
Střih: Anja Siemens
Hudba: Stefan Rusconi, Hubert Walkowski
Hrají: Mala Emde, John Magaro, Michael Chernus, Ulrich Tukur, Jördis Triebel, Shirin Lilly Eissa,
Leo Meier, Alexander Scheer, Susanne Wolff, Marie-Lou Sellem a další
Internet: https://www.bioscop.cz/filmy/koln-75-koncert-stoleti
Trailer: https://www.youtube.com/watch?v=G4hM-L1e_7k
Materiály ke stažení pod složkou filmu: https://mega.nz/folder/typF0Y6B#fHAXwk_x2mafXORzaO5iZQ/folder/YrhFCKgK

O FILMU – Začátky

Od legendárního koncertu 24. ledna 1975 v Kolínské opeře uplynulo padesát let. Keith Jarrett tehdy improvizoval sám u koncertního křídla – které se ovšem ukázalo být poškozeným Bösendorferem baby grand, nikoli Bösendorferem Imperial 290, na kterém trval obvykle.

Nahrávky z onoho večera vydalo nakladatelství ECM pod názvem THE KÖLN CONCERT a album se stalo bestsellerem. S více než čtyřmi miliony prodaných kopií zůstává dvojalbum s ikonickým bílým obalem nejprodávanějším jazzovým sólovým albem i nejprodávanější klavírní nahrávkou všech dob. O to pozoruhodnější je, že samotný Keith Jarrett i ECM Records (jazzový label založený roku 1969 Manfredem Eicherem, Manfredem Scheffnerem a Karlem Eggerem se sídlem v Gräfelfingu) se od vydání dlouho distancovali a považovali jej za nedokonalé.

Ve skutečnosti koncert málem vůbec neproběhl a časem kolem něj vyrostla řada legend. Jen díky přesvědčovacím schopnostem tehdy osmnáctileté promotérky Very Brandes se vůbec uskutečnil a Jarrett usedl ke klavíru, jehož nedostatky ho donutily zcela přepracovat způsob improvizace.

Brandes už byla tehdy v Kolíně dobře známá: narodila se roku 1956 a už v šestnácti zorganizovala turné pro britského jazzmana Ronnieho Scotta. V roce 1974 spustila sérii New Jazz in Cologne, kde vystoupily například skupina Oregon, Dave Liebman’s Lookout Farm, kapela Pork Pie s Charliem Marianem a Jasperem van’t Hofem nebo kvartet Garyho Burtona. A pak dokázala do Kolína přivést Keitha Jarretta.

Její pozoruhodný příběh zaujal newyorského filmaře a milovníka hudby Ido Fluka, který jej představil svému mentorovi a producentskému partnerovi Orenu Movermanovi. „To by byl skvělý film!“ řekl.

„Pro nás to celé začalo v dubnu 2019 e-mailem od Orena Movermana,“ vzpomíná Sol Bondy, zakladatel a partner (spolu s Fredem Burlem) dynamické berlínské produkční společnosti One Two Films, známé oceňovanými filmy jako Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho (The Happiest Day in the Life of Olli Mäki, 2016) Juha Kuosmanena, Přítěh (The Tale, 2018) Jennifer Fox či canneským vítězem Svatý pavouk (Holy Spider, 2022) Aliho Abassiho.

Spojení s renomovaným filmařem Movermanem vzniklo právě díky Příběhu. „E-mail byl stručný, jak to Američané rádi píší: ‚Mám přítele, který chce natáčet film v Německu.‘ Když vám něco takového napíše někdo jako Oren, prostě to nemůžete nechat bez odezvy,“ dodává Bondy.

Tak se seznámili s Ido Flukem, izraelským režisérem žijícím v New Yorku, jehož druhý film The Ticket (2016) produkoval právě Moverman. Fluk měl tehdy dvoustránkový koncept, v němž popisoval třetí dějství toho, co se později stalo filmem Köln 75: Koncert století. „Po práci na řadě mezinárodních projektů jsme hledali německý námět, který by k nám seděl, ale zatím jsme na nic nenarazili,“ říká Sol Bondy. „A pak přišlo tohle – materiál s jasnou německou DNA, německý příběh, ale realizovaný jako velká mezinárodní koprodukce, kde bychom byli hlavní producentskou společností. Byli jsme nadšení. Okamžitě jsme si uvědomili, jak jedinečná příležitost to je.“

Samotné jméno Keith Jarrett zaručovalo celosvětovou pozornost, ale povaha příběhu zároveň naznačovala, že by se celou produkci mohlo podařit financovat a realizovat přímo z Německa. „Bylo naprosto jasné, že tenhle film chceme natočit,“ říká Bondy. Jeho kolega Fred Burle dodává: „Sešlo se hned několik silných prvků: skvělý příběh, film plný hudby a fascinující ženská hrdinka, která dálece předběhla svou dobu. Od začátku chtěl Ido vyprávět příběh z její perspektivy – ne z pohledu Keitha Jarretta, superstar, ale očima Very Brandes, osmnáctileté promotérky, která stála v samém středu dění.“

Kontakty

V té době byl film jen nápadem — neexistoval scénář, nebyl kontakt ani s Verou Brandes, ani s Keithem Jarrettem. „Velmi americké,“ komentuje to Sol Bondy. Prvním krokem producentů proto bylo obrátit se na Jarrettův management. „Odpověď přišla okamžitě: zdvořilé, ale pevné ‚Promiňte, ale ne — to se nestane,‘“ vzpomíná Bondy. „V tu chvíli by většina producentů projekt vzdala. Ale nám připadal ten nápad tak silný, tak vzrušující a jedinečný, že jsme se rozhodli pokračovat: nejdřív napišme scénář a pak to zkusíme znovu. Köln 75: Koncert století je film, který oslavuje Keitha Jarretta — jeho genialitu, jeho hudbu.“

Mezitím se Bondymu podařilo vypátrat Veru Brandes online. Během telefonátu jí představil záměr natočit film, v němž by byla ústřední postavou — pokud by s tím souhlasila. „Nastalo dlouhé ticho — ve skutečnosti asi mnohem kratší, než se mi zdálo — ale věděl jsem, že všechno závisí na její odpovědi,“ vybavuje si Bondy. „A pak, po té pauze, si zhluboka povzdechla a řekla: ‚Konečně!‘“

Pokračuje: „Okamžitě jsem vycítil, jak silně to na ni působilo. Začala mluvit hned a v podstatě nepřestala dodnes. Stala se naší oporou, neochvějnou spojenkyní, přesně takovou, jakou musela být tehdy, když sama organizovala jazzové koncerty v Kolíně.“ Brzy byla Brandes v přímém kontaktu s Ido Flukem, kterému v sérii osmihodinových rozhovorů přes Skype popsala každý detail z počátku sedmdesátých let. Tyto rozhovory se staly základem scénáře, který newyorský filmař napsal. „Proto hned na začátku filmu vidíte titulní kartu: ‚Köln 75: Koncert století – vyprávěno samotnou Verou Brandes.‘ Je to její příběh, její perspektiva, o tom není pochyb,“ vysvětluje Fred Burle.

První verzi scénáře dokončil Fluk v září 2020, uprostřed pandemie, po překonání počátečních obtíží. Podle Bondyho byla už tehdy „fantastická“. Burle souhlasí: „Sedmdesát procent toho, co dnes vidíte ve filmu, bylo už v té první verzi. Scénář byl od začátku výjimečný. Ido chtěl vyprávění tvarovat tak, aby se samo podobalo jazzu — odráželo jeho podstatu, působilo uvolněně, jako by bylo samo improvizované.“ Odpovídal tomu i nápis na titulní straně: „KÖLN 75 – improvizováno do slov Idem Flukem.“ „Ten duch se nám líbil,“ říká Burle. „Okamžitě jsme věděli, že produkce bude výzva. Film plynule přechází od fikce k téměř dokumentu, boří čtvrtou stěnu, hraje si s narativními technikami, skáče mezi časovými rovinami, objímá chaos — a pak se v samém jádru radikálně láme, mění prostředí a představuje nového hrdinu. Bylo tam toho tolik. Úplně nás to pohltilo.“

Současně byla společnost One Two Films hluboce zapojena do výroby snímku Svatý pavouk Aliho Abassiho, kde právě převzala roli hlavního producenta a připravovala složité natáčení. Právě v té době ECM Records oficiálně odmítlo účast na projektu. „Zvláštní je, že nás to vůbec neodradilo,“ říká Bondy. „Naopak to posílilo naše přesvědčení, že jdeme správnou cestou, když stavíme Veru Brandes do centra příběhu. Keith Jarrett je důležitá osobnost, ale skutečnou protagonistkou je Vera — a to, co prožila na začátku sedmdesátých let a co vyvrcholilo koncertem The Köln Concert. Právě ona byla důvodem, proč jsme tenhle film chtěli natočit.“

Místa a lidé

Projekt nyní získal ještě jasnější zaměření. Dalším krokem bylo zajištění financování — což je v dnešním složitém prostředí pro filmaře vždy výzva. Tento proces šel ruku v ruce s hledáním lokace, která by mohla zastoupit Kolínskou operu, kde se odehrávají klíčové scény. „Místo bylo zcela zásadní,“ vysvětluje Sol Bondy. „Jakmile jsme věděli, kde můžeme tyto scény natočit, měli jsme konečný rozpočet a mohli jsme určit, jak strukturovat financování nad rámec běžných fondů.“ Producenti brzy pochopili, že natáčet přímo v Kolínské opeře nepřipadá v úvahu. „Už roky je to jedno velké staveniště — a zůstane jím i v dohledné budoucnosti,“ dodává Fred Burle. „Jednoduše nám tam nebylo dovoleno natáčet.“

Hlavní problém při hledání nespočíval ani tak v samotném jevišti — většina historických operních domů je chráněnými památkami a vypadá dnes téměř stejně jako před padesáti lety — ale v zákulisních prostorách. „Každé dveře, každé okno, každý kabel — nic nepůsobilo jako ze sedmdesátých let,“ vzpomíná Bondy. „A pro Ida bylo zásadní, aby se mohl s kamerou volně pohybovat celou operou — od zákulisí až na scénu a zpět. Jednota času a prostoru měla umocnit napětí, které stoupá s blížícím se začátkem koncertu.“

Tým prověřil nespočet možností, dokonce zvažoval stavbu dekorace ve Studiu Babelsberg. „Nakonec jsme v Německu vyčerpali všechny možnosti,“ krčí rameny Bondy. „Absolvovali jsme s Idem Flukem několik cest za hledáním lokací, ale nenašli jsme to pravé místo. A tak jsme se rozhodli rozšířit pátrání do zahraničí.“

Produkce se nakonec přesunula do Polska, čímž se Köln 75: Koncert století stalo mezinárodní koprodukcí — nejprve s Polskem a oscarovou producentkou Ewou Puszczyńskou (Zóna zájmu, 2023), později se přidala Belgie jako třetí partner. To přineslo složitou finanční strukturu, zvlášť protože různé dotační a finanční složky se podařilo zajistit až pozdě v přípravné fázi. „Bylo to frustrující,“ přiznává Burle. „Ale to, co nás drželo nad vodou, byla naše neochvějná víra v příběh a ohromně pozitivní odezva z kreativní branže.“ Téměř každý herec i klíčový člen štábu, kterého oslovili, se k projektu připojil okamžitě. „Zatímco v jiných oblastech jsme museli tvrdě pracovat a hledat řešení, tahle část probíhala neuvěřitelně hladce. Jedinou výjimkou byl casting mladších rolí. Dohodli jsme se na konkurzech, abychom vyzkoušeli různé kombinace a ověřili správnou chemii — obzvlášť pro hlavní roli, protože Vera Brandes měla na plátně interagovat především s dalšími mladými herci.“

V USA se Ido Flukovi podařilo získat dvě významná jména: John Magaro, který se po úspěchu filmu Minulé života (Past Lives, 2023) a očekávané hlavní roli v připravovaném snímku Tima Fehlbauma Mnichov 1972 (September 5, 2024) ujal role Keitha Jarretta, a Michael Chernus, známý ze seriálu Apple TV Odloučení (Severance, 2022–2025), který ztvárnil jazzového novináře Michaela Wattse — fiktivní postavu, jež ve filmu funguje jako vševědoucí vypravěč.

Německé obsazení tvoří Ulrich Tukur a Jördis Triebel jako rodiče Very Brandes, Alexander Scheer jako zakladatel ECM Records Manfred Eicher a Susanne Wolff a Marie-Lou Sellem jako starší podoby Very a její nejlepší přítelkyně Isy.

Kameru svěřili producenti Jensi Harantovi, známému z práce s Larsem Kraumem, výpravu vedla Jutta Freyer, kostýmy navrhla Ola Staszko a střih měla na starosti Anja Siemens. Distribuční společnost Alamode se připojila už v rané fázi — poprvé nejen jako distributor, ale i jako koproducent. Producenti navíc získali podporu soukromých investorů, včetně Annegret Weitkämper-Krug a její společnosti Gretchenfilm, která se zapojila jako výkonný producent. Mezinárodní prodejní agent Bankside zaznamenal při prvním představení scénáře na European Film Market v roce 2022 silný zájem zahraničních kupců — povzbudivý signál. V té době už bylo zajištěno 14 teritorií.

Nejdůležitějším castingovým rozhodnutím však bylo najít správnou představitelku Very Brandes. „Potřebovali jsme mladou, nebojácnou ženu, která by dokázala unést celý film na svých bedrech,“ vzpomíná Ido Fluk. „Nebyl jsem příliš obeznámen s novou generací německých herců, takže jsem začal sledovat všechno, co mi Sol a Fred doporučili. Poprvé jsem viděl Malu Emde ve filmu 303 (2018). Její přirozená síla na plátně byla odzbrojující. Pak jsem viděl Und morgen die ganze Welt (2020), kde utáhla celý film sama. Bylo to neuvěřitelně působivé. Prošli jsme mnoha koly castingu a pokaždé všechny přesvědčila. Když Mala vstoupí do místnosti, atmosféra se změní. Okamžitě máte pocit, že jste ve společnosti hvězdy. Já jí tu roli nedal — ona si ji vzala.“

Mala Emde pak sehrála klíčovou roli i při tzv. chemistry reads, kdy pomáhala vybírat správné herce pro mladší role. Nakonec obsazení doplnili Shirin Lilly Eissa jako Verina, nejlepší přítelkyně Isy, Leo Meier jako bratr Fritz, Enno Trebs jako přítel Jan a Leon Blohm jako Oliver, který má romantické pouto s Isou.

Natáčení

Natáčení probíhalo převážně v Kolíně a jeho okolí. „Ukázalo se, že to byla další velká výzva,“ vzpomíná Fred Burle. „Ve městě už téměř nezůstala místa, kde by se daly točit historické scény. A tam, kde ještě jsou, je získání povolení k natáčení téměř nemožné.“ Produkce se dokonce obrátila na kolínskou starostku Henriette Reker, která film podpořila, jak jen mohla. Dálniční scény zachycující cestu ze Švýcarska do Kolína se nakonec natáčely v Bavorsku. Velkou výhodou pro produkci byla účast německého distributora Alamode, který nedávno založil vlastní produkční společnost a chtěl se poprvé zapojit i jako koproducent. „To pro nás bylo obrovské povzbuzení, protože to ukázalo, jak moc filmu věří,“ vysvětluje Burle.

Scény z opery se nakonec točily v polské Lodži, v historickém divadle, které dříve hostilo festival Camerimage. „Dohodli jsme se, že tam budeme mít dva týdny na zkoušky a další dva týdny na natáčení,“ říká Burle. „Bohužel to ale nevyšlo podle plánu a ocitli jsme se v situaci, která až znepokojivě připomínala samotný příběh filmu: museli jsme improvizovat bez přestání.“

Každý den musel tým znovu a znovu zvažovat, zda se dá točit na jevišti, na schodištích nebo v zákulisí. „Bylo to jako nikdy nekončící hlavolam; každý den jsme museli vytvořit nový plán natáčení. Bylo to frustrující, ale nakonec i nesmírně inspirující, protože nás tyto výzvy stmelily jako tým víc než kdy dřív.“