Žák Ladislav: Pro dobrotu na žebrotu…?!? Ano nebo ne …?!?

Praha 24. října 2024

Na počátku října jsem měl možnost říci několik slov na téma „páchání dobra“ v ruském vyjádření „dobrotvorenija“ na mezinárodním fóru, které se konalo symbolicky v městečku Dobrograd ve Vladimirské oblasti. Součástí fóra bylo i odhalení další skulptury „Oduvančik“ od sochaře Grigorije Potockého. „Oduvančiků“ už je po celém světě instalováno několik desítek.

Čtenářům předkládám teze svého vystoupení…

Vážení kolegové, dámy a pánové…

Otázka konání dobra je stará jako lidská civilizace sama. Říká se, že lidská civilizace začala tam, kde se poprvé podařilo navrátit do života těžce zraněné jedince, což dokládaly například pravěké nálezy zhojené stehenní kosti. Jiné autority tvrdí, že lidská civilizace začala tam, kde člověk místo klacku nebo kamene použil ve sporu slovo, ať již jakkoliv sprosté nebo urážlivé…

S problematikou dobrotvorenija jsme se setkal při debatách s mými váženými kolegy a přáteli Sergejem Kretovem a Vitalijem Koškinem, který nás už bohužel navždy opustil. Bylo to upřed více než deseti lety, když jsme o dobrotvoreniji hovořili poprvé. Neskrývám, že mé názory na konání dobra byly a jsou především ve vztahu k těm Sergejovým poněkud odlišné, ale to neznamená, že nestojí za to o nich diskutovat. Právě naopak. Děkuji proto za pozvání na toto setkání a možnost vystoupit se svým úhlem pohledu na tuto problematiku.

Začnu osobní zkušeností. V roce 1990 jsem se měl možnost setkat s předsedou portugalské komunistické strany Alvarem Cunhalem. Byl to člověk s bohatými osobními zkušenostmi. Probírali jsme, mimo jiné, tehdejší poněkud neblahou situaci komunistických stran ve střední východní Evropě.  Alvaro Cunhal mi tehdy řekl, že když už strana utrpí takovou porážku, je úkolem každého komunisty, aby konal dobro a lidem kolem něj bylo dobře. Byla to velká výzva k zamyšlení nad legendární otázkou „Co dělat…?!?“ Po všech těch letech přemýšlení a jednání plného omylů i drobných úspěchů snad dnes mohu nabídnout určitou odpověď nebo dokonce metodu…

Především se musíme zbavit pocitu, že víme, co je pro druhé lidi dobré. To je projev pýchy a pýcha, jak víme, je smrtelný hřích. Dnes žijeme v době, kdy jsme doslova obklopeni věrozvěsty, kteří vědí, co je pro druhé lidi dobré a vehementně jim to vnucují.

Věrozvěstů, kazatelů, sudičů a expertů je mnoho a každý nám vnucuje své zaručené dobro nad dobra, o kterém jsme my, světa neznalí plebejci, neměli dosud ani tušení…

Krásné podobenství o stokrát dobrém dortu a velkém břichabolu nám nabízí Josef Čapek ve svém příběhu o pejskovi a kočičce… (toto podobenství jsem pro ruského, tohoto kontextu neznalého, posluchače vynechal) Platí, že stokrát nic umořilo osla a mnoho psů zajícova smrt… O dobru pocházejícím od druhých to platí stonásobně… Nemůžeme dobro od druhých přijmout, jestliže ho neumíme sami druhým dát…

K tomuto šíření všeobecného dobra věrozvěsti přidávají sdělení, že se předchozí generace, nejen v rámci kulturní, ale i přírodní evoluce mýlily a dělali jsme milióny a milióny let všechno spatně.  Typickým příkladem je pitný režim. Pijeme asi 450 miliónů let od dob, co první z nás opustili moře a vylezli na souš. Ale až před pár lety přišli mudrci ze Západu a řekli nám, že pijeme málo a špatně. Dnes už vidíme výsledky nového zaručeně správného pitného režimu v podobě poškozených ledvin a jiných zdravotních obtíží zdaleka nejenom u seniorů.

Obecně platí, že dělat dobré skutky není jednoduché. Varuje nás před tím bezpočet lidových moudrostí a pohádek. Ještě složitější je napravování špatných skutků dobrými. Ani Neználkovi Nikolaje Nosova se to ve Slunečním městě moc nedaří. Přitom má k dispozici dokonce kouzelnou hůlku. Nakonec se mu to jakž takž podaří, spíše jenom napraví své předchozí špatnosti, ale o hůlku, která má být nástrojem dobra, stejně přijde. Podobně se vede Ivánkovi v pohádce Mrazík, který je plný pýchy, že bude dělat dobé skutky, ale podstatné sdělení zní, kdybys nebyl hlupákem, nestal by ses medvědem. Dlouho mu uniká to podstatné, totiž, že základem dobrého skutku je jeho nezištnost a samozřejmost.

Na tomto místě je třeba učinit důležitou poznámku. Svého času byl proveden veliký výzkum mezi lidmi, kteří za války pomáhali Židům, kterým to zachránilo život, a oni přitom život riskovali. Padla otázka, proč to dělali, jaký měli důvod…?!? Drtivá většina odpovědí zněla, že to bylo samozřejmé, že to by přece udělal každý. Víme dobře, že tomu tak není, že to bylo velmi, velmi nesamozřejmé a bylo daleko více těch, kteří Židy udávali, než těch, kteří jim pomáhali. Ostatně tato divná a zlá doba plná antisemitismu se nám až nepříjemně vrací…

Stejně tak, když čteme takzvané poznaňské projevy Heinricha Himmlera a dozvídáme se, že konečné řešení židovské otázky v Evropě je veliký čin vysoké morální hodnoty a všeobecného dobra, který ovšem mnozí nepochopí, musíme se ptát po relativitě dobra a zla jako osobního nebo skupinového hodnotového soudu. Nejde a nemůže jít o absolutní kategorii, nemůžeme najít univerzální klíč, který nám dá univerzální odpověď na to, co je dobro a co je zlo. Je to mimo jiné proto, že k takovému absolutnímu hodnotovému soudu nemáme nikdy dost informací a dost modelů, do kterých tyto informace poskládáme. Taková je sama podstata našeho prostředí, našeho světa. Vždy se rozhodujeme za nejistoty. A nejistota, co se týče dobra a zla nás má vést ke zdrženlivosti, moudrosti a pokoře. Nikoliv k pýše absolutního soudu.

Pokud chceme přispět k k dobrému pocitu lidí kolem sebe dejme jim důvěru a pocit uznání. To potřebuje v zásadě každý z nás. Snad s výjimkou deprivantů, asociálů a psychopatů. Ty poznáme právě podle toho, že na naše vstřícná gesta reagují velice podivně. Měli bychom se kontaktů s podobnými jedinci vyvarovat. Vzájemná víra člověka k člověku prochází celým dílem velikého českého spisovatele Karla Čapka. Doporučuji vám všem jeho dílo Továrna na Absolutno, kterému je už více než sto let. V jeho závěru se praví:

„Každej věří na svýho výbornýho Pánaboha, ale nevěří druhému člověku, že ten taky věří v něco dobrýho. Lidi mají nejdřív věřit v lidi, a to ostatní už se najde.“ „Ba jo,“ mínil pan Brych. „Člověk si třeba může myslet, že druhá víra je špatná víra, ale nemá si my slet, že ten, kdo ji má, je špatnej a sprostej a podvedenej chlap. To je v politice a ve všom.“ „A proto se tolik lidí nenávidělo a pobilo,” ozval se páter Jošt. „Víte, čím větší věci někdo věří, tím vzteklejc pohrdá těma, co na ně nevěří. A přece největší víra by byla věřit v lidi.” „Každej to myslí náramně dobře s lidstvem, ale s jedním každým člověkem, to ne. Tebe zabiju, ale lidstvo spasím. A to nejni dobře, Velebnosti. Svět bude zlej, dokud lidi nezačnou věřit v lidi.

(ve svém vystoupení jsem citát zkrátil, ale laskavému čtenáři ho poskytuji v celé kráse)

Dobro je vždy malé, skromné a nenápadné. Velká dobra jsou podezřelá. Krásně to popisuje Jevgenij Zamjatin ve své románu „My“. Ten, kdo ho četl, nemusí číst George Orwella, Anatola France, Aldouse Huxleye, Raye Bradburyho, Kurta Vonneguta, Vladimira Nabokova a mnohé další autory dystopií. V románu „My“ z roku 1921 už to všechno je. Postava Dobroditele ztělesňuje celou tragédii velikého dobra, které se stává všeobecným zlem. Platí stará pravda, že všeobecné dobro je výmluvou a manipulací všech možných vlastenců, politiků a jiných ničemů.

V obráceném gardu pak vystupuje Goethův Mefistofeles, který říká, že je té síly díl, která chce činit zlo, ale nakonec dobro vykoná. Zcela univerzální je potom v tomto smyslu legendární rčení Viktora Černomyrdina – chtěli jsme to nejlepší, dopadlo to jako vždycky… Zkrátka i to zdánlivě nejlepší dobro se může rychle proměnit ve zlo a zdánlivé zlo se může ukázat jako dobro. Ale je lépe se podobným pojmenováním našich skutků zcela vyhnout. Jak říká ruské úsloví, nečiň dobro, nedostane se ti zla.

Antoine de Saint-Exupéry, autor Malého prince, napsal mimo jiné také svou Modlitbu. V ní prosí Pána, aby mu dal umění malých kroků. Dovolte mi citát:

Vím, že hodně problémů se neřeší konáním; pomoz mi, abych dokázal čekat. Ať vždy nechám Tebe a ostatní domluvit. Vždyť to nejdůležitější si člověk neříká sám, to nejdůležitější mu bývá sděleno.
Ty víš, jak moc potřebujeme přátelství. Dej, abych dorostl do této nejkrásnější, nejtěžší, nejriskantnější a nejvzácnější záležitosti života. Vnukni mi správnou chvíli a správné místo, kde můžu zanechat balíček dobra a spravedlnosti, ať již slovy nebo bez slov.
Chraň mě před strachem, že bych mohl promarnit svůj život. Nedej mi to, co si přeju, ale to, co potřebuji.
Nauč mě umění malých kroků.

(ruským posluchačům jsem úryvek zkrátil, českému čtenáři doporučuji celou Modlitbu)

Přeji vám všem z celého srdce úspěch při šíření malého dobra malými kroky ve vašem okolí… přeji vám, aby se lidé kolem vás usmívali, měli zářící oči, bylo jim hezky a cítili se lidmi…

Pojďme se všichni odvážit k malým krůčkům v šíření dobra lidskosti v našem světě. Bude díky tomu jistě lepší a hezčí.

Budou to malé kroky pro nás, ale velké dílo pro lidstvo…

Děkuji vám za pozornost, dámy a pánové… a předejte prosím mé srdečné pozdravy Gríšovi Potockému, se kterým jsme jeho „Oduvančik“ odhalovali před pěti lety ve španělském městečku Torrevieja…