Jacques Attali a Pierre Henry Salfati: Athény a Jeruzalém
Praha 5. května 2018
Kdo jsme a odkud přicházíme… Esejistická kniha ATHÉNY A JERUZALÉM Jacquese Attaliho a Pierra-Henryho Salfatiho obdivuhodně odkrývá kořeny západní kultury.
Esej – jak napovídá už samotný název – byl jako žánr vždy doménou francouzských autorů. Dvojice Jacques Attali a Pierre-Henry Salfati to nyní potvrzují v knize ATHÉNY A JERUALÉM, při jejímž čtení zažíváme jednak okouzlení autorskou vzdělaností a jednak napětí, protože připomíná kořeny západní kultury – porovnáním té řecké a židovské – opravdu velmi vynalézavě.
Někdo by mohl mít pocit, že toto „historické haraburdí“ s naší současností už nijak nesouvisí, jenže opak je pravdou. Právě díky francouzským autorům můžeme přítomnost i naše současné pocity lépe pochopit, jelikož opravdu nestavíme „na zelené louce“. Proto všechna ta porovnávání – a podobnosti – biblických příběhů s Homérovými eposy a další konkrétní případy.
A dvojice francouzských esejistů skutečně potvrzuje, že tento odkaz platí dodnes: „K tomu, aby člověk byl šťasten, musí vytvořit podmínky pro štěstí svých sousedů, navíc je musí učinit šťastnými dříve, než se bude snažit o své vlastní štěstí, tvoře takto ,pozitivní společnost‘, v níž podniky, jednotlivci, politické strany a umělci budou jednat vědomě a svobodně v zájmu příštích generací. Takové je jádro dlouho skrytého židovsko-řeckého poselství, které je podmínkou našeho přežití.“
Někomu takové věty budou připadat k smíchu. Někomu budou připadat krásné, ale do praxe nepřevoditelné. A někomu budou připadat hodny zamyšlení, jako ideál, k němuž se máme snažit přiblížit – a právě těmto lidem je kniha ATHÉNY A JERUZALÉM Jacquese Attaliho a Pierra-Henryho Salfatiho, již vydal GARAMOND, určena. Ukazuje vlastně prostou pravdu – ten, kdo ví a kdo chce poznávat, ten se potom nenechá oblafnout. A tak nepodléhá třeba ani strachu, který rozsévají svými zkratkovitými hesly populističtí politici, neboť se jim to hodí do krámu. Vzdělanost není nikdy handicapem, vždycky jde o přednost.
Aktuálním tématem dnes vzhledem k Evropě je samozřejmě islám. I tento dlouhodobý „vztah“ francouzští esejisté probírají v průběhu staletí. O situaci v 10. století tak můžeme číst: „Židovští a křesťanští myslitelé jsou stejně jako řecké myšlení islámem tolerováni, přestože je ibn Abdun odsuzuje jako intelektuální parazity. ,Neměli bychom prodávat Židům ani křesťanům vědecké knihy, s výjimkou těch, které se týkají jejich vlastního Zákona. Překládají totiž tyto vědecké knihy a připisují jejich autorství svým spoluvěrcům a biskupům, přestože autory jsou ve skutečnosti muslimové.‘“
A v závěru knihy ATHÉNY A JERUZALÉM se autoři dostávají nejen k současné situaci, ale dokonce k výhledu do budoucnosti, co se týče vztahu Evropy a muslimských přistěhovalců: „V prvé řadě Okcident může zaniknout po příchodu národů jiných civilizací, které namísto integrace pozmění jeho podstatu a vnutí mu jiné hodnoty. Některé předpovědi říkají, že Evropa zvláště bude obětí invaze tolika muslimů, že následkem ,velké výměny‘ civilizace Okcidentu, obvykle zvané křesťanská, brzy zmizí. Podle jiných předpovědí demografický zlom v neprospěch potomků anglo-saských přistěhovalců a ve prospěch africké a hispánské komunity v USA je již nyní skutečností a přispěje k zániku civilizace Okcidentu. Obě hypotézy jsou nejen nepravděpodobné, nýbrž naprosto mimo realitu. Desítky milionů muslimů by musely emigrovat do Evropy, aby byl jejich počet dostatečný, nebo by desítky milionů Evropanů musely konvertovat k islámu. V USA jsou africká a hispánská komunita velmi silně zakořeněné v křesťanských tradicích. Je také možné vzpomenout hypotézu invaze do Evropy populacemi, které by přišly z Asie, zvláště z Číny.
Okcident může rovněž zmizet následkem zřeknutí se svých vlastních hodnot, aby se mohl lépe bránit proti vetřelcům, nejprve tím, že se před migranty uzavře pod záminkou ochrany před terorismem, a poté uzavřením se před myšlenkami a věcmi přicházejícími odjinud. Podobné uzavření by ironicky znamenalo jistou karikaturu chvály jednoty – jednoty v čistotě, v totalitarismu, v jasném označení obětních beránků. Znamenalo by to konec demokracie v zájmu úpravy práva ve prospěch požadavků bezpečnosti.“
Jacques Attali, Pierre-Henry Salfati: ATHÉNY A JERUZALÉM. ÚDĚL DUCHOVNÍ ŘÍŠE ZÁPADU (anotace)
Kniha popisuje dialog mezi židovským a řeckým myšlením, na němž stojí základy naší západní civilizace a v jehož středu ční systém hodnot oslavujících svobodu bytí a myšlení jednotlivce, rozum, shromažďování vědomostí a zdokonalování materiálního i duchovního světa. Židé vyznávají nekonečnost a naději, Řekové konečnost a tragédii rozumu, ale obě civilizace směřují k základní ideji západní civilizace, kterou je jednota: jednota Boha, jednota Člověka, jednota Druhého, jednota Příčin, jednota monoteismu, jednota Vědy, Víry a Pravdy. Někdy bývá tento židovsko-řecký původ opomíjen. Západní civilizace sice připouští řecké příbuzenství, zanedbává však obvykle to, co dluží judaismu, a hlásí se pouze ke křesťanství. V této knize předkládáme jakousi psychoanalýzu západní civilizace – Okcidentu –, která má odhalit její rodinná tajemství a vyrovnat se s nimi. Právě to je podmínkou jejího přežití.
Z francouzskeho originálu Le destin de l’Occident přeložil a poznámkami opatřil Joseph F. Vedlich
Odpovědný redaktor Jakub Marek
208 stran, MOC 260 Kč
Vydalo nakladatelství GARAMOND v Praze roku 2018
První vydání
Jacques Attali, politolog, spisovatel, bývalý poradce prezidenta Mitteranda. V jeho díle najdeme eseje, romány, biografie či divadelní hry. Česky vyšla kniha Bratrstvo probuzených (Garamond, 2009) o zlaté éře soužití arabské a židovské kultury ve středověkém Španělsku.
Pierre-Henry Salfati, režisér a scenárista, vyučuje židovskou filozofii. Nedávno diváky zaujal filmem Poslední spravedlivý o muži, který po desítkách let útěku před událostmi druhé světové války musí dokazovat svůj původ, aby mohl být pohřben na židovském hřbitově.
Ukázka z knihy ATHÉNY A JERUZALÉM, str. 53
Mojžíš a Homér – jednota v troufalosti
- století př. n. l.
Končí čas mýtů anonymních autorů. Nevíme vůbec nic o autorech babylonských a akkadskych eposů ani indických Véd, egyptské Knihy mrtvých nebo o mýtech stvoření světa amerických Hopiů, afrických Dogonů nebo Finů. S Mojžíšem a Homérem začíná nová
doba – doba textů podepsaných nebo alespoň připsaných pojmenovanému autorovi.
Mojžíš bývá považován za autora Tóry a Homér údajně složil dva eposy – Illiadu a Odysseu, jejíhož hrdinu Odyssea později Římané přejmenovali na Ulysse.
Jak u Hebrejců, tak později u Řeků dějiny světa psal člověk – Bůh diktoval svůj text Mojžíšovi a Múzy inspirovaly Homéra. Člověk se tak zjevuje ve své základní zvláštnosti – tvůrce a porušitel zákazů.
Chronologie událostí je důležitá a znovu je potvrzeno, že Tóra byla podle židovské tradice napsána ve 12. století př. n. l. na Sinaji, zatímco Illias a Odyssea ve století 9. př. n. l. v Iónii. Historie židovské prvenství potvrzuje – texty z 8. století př. n. l. již obsahují části Tóry, zatímco první zmínky o textech připisovaných Homérovi se objevují až v století 6. př. n. l. a poté až v textu ze století 4. př. n. l., v němž jistý Hipparchos nařídil v Athénách při příležitosti panathénských her recitaci Homérovych textů „jednoho za druhým bez přerušení“.
Je důležité si uvědomit, že Mojžíš líčí svůj vlastní život a události, které mu předcházejí, zatímco Homér líčí dobrodružství svých hrdinů – Odysseus měl žít nejméně pět století před Homérem. Další důležitý rozdíl spočívá v tom, že zatímco Mojžíšova kniha je od počátku považována Hebrejci za svatou, Homérovo dílo nikdy za svaté považováno nebylo, přestože v jeho textech jsou bohové ve styku s lidmi.
Rozdíl je i ve jménech. Faraonova dcera dá Mojžíšovi jméno, které znamená „zachráněný z vod“, protože jej zachránila z Nilu. Jméno Homérovo odkazuje významem buď k pojmu „rukojmí“ nebo „ten, kdo musí následovat“. Jméno Odysseus je odvozeno od odusamenos – „hněvat se“. Byl tak pojmenován svým dědem ze strany své matky, Autolykem, který z něj učinil „dítě hněvu“.
Ovšem existuje celá řada společných prvků mezi oběma texty. V době okolo 1250 př. n. l., kdy podle židovské tradice Mojžíš a Hebrejci přecházejí Rudé moře, se mělo vydat řecké loďstvo pronásledovat řeckou princeznu Helenu, která uprchla do Tróje s Paridem. Z porážky Tróje se zrodí řecký osud, z porážky faraona osud Židů. Homér bude považován za největšího řeckého básníka a Mojžíš se stane největším z židovských proroků.
Ve skutečnosti jsou Mojžíš a Homér oba bez pochyby imaginární postavy. Jeden jediný autor nemohl složit 16 000 veršů Illiady a 12 000 veršů Odyssey, stejně jako Mojžíš 5 845 veršů Tóry. Navíc ani jedna z obou pověstí není historicky doložena. Víme pouze, že achájští Řekové byli vyhnáni z Peloponéského poloostrova koncem 2. tisíciletí př. n. l., usadili se v Iónii a později se částečně na Peloponés vrátili jako Helénové. Zakládají města na řeckém kontinentu, mezi nimi Athény, jejichž král Théseus se stane národním hrdinou Iónů. V 11. století př. n. l. Iónové zakládají prosperující kolonie na pobřeží Malé Asie, mimo jiné Tróju, a jsou napadeni Řeky. Stejně tak je dokázána přítomnost Židů v Egyptě ve 2. tisíciletí př. n. l. Ovšem příběh, který vyprávějí Illias a Odyssea, nijak doložen není. A stejně tak není archeologicky nijak doložena existence Mojžíšova, Jozueho ani krále Saula na straně Židů. Není dokázána ani existence Saulova syna Davida, jen později je zmíněn jako zakladatel „domu Davidova“.
Každému jeho putování
Tóra líčí čtyřicet let putování Mojžíše a židovského národa na cestě zpět do Země zaslíbené. Illias a Odyssea líčí posledních čtyřicet dva dnů trójské války, bloudění a návrat Odyssea do míst, odkud odešel. Oba tyto příběhy, pokud vůbec, se odehrály současně.
Mojžíš se měl narodit v Egyptě – na východě Okcidentu, Homér v Iónii, na západě Orientu.
Hebrejcům postačí několik málo dní, aby pod Mojžíšovým velením uprchli z Egypta, kam přišli o 210 let dříve. Několik málo dní postačí Řekům, aby dobyli Tróju – staleté město. Mojžíš a Odysseus se oba vrací tam, odkud vyrazili. Židovský národ se vydá na cestu do Kenaanu a cesta bude trvat čtyřicet let. Odysseus se vydá po moři k Ithace a cesta bude trvat více než jedno desetiletí. Podle poslední perikopy knihy Numeri čtyřicet dva dnů Illiady odkazuje na čtyřicet dvě etapy putování Židů po Sinaji.
Mojžíš bloudí po poušti, Odysseus po moři, Mojžíš vede svůj lid, Odysseus své muže. Cesta k Sinaji vede přes moře, cesta do Ithaky po moři. Židé museli být v Egyptě, aby z něj mohli odejít – penetrace nutná ke zrodu svobodného lidu. Odysseus unikne z trójského pekla a z jeho penetrace trójským koněm.
V obou případech se společníci Mojžíše a Homéra bouří proti útrapám cesty a ptají se jich: Co zde vlastně děláme?
Drahomíra Cormier