Jiří F. Šiška – Vrtulníky nad Afghánistánem
Praha 26. března 2018
„Padlí piloti vrtulníků se dostanou přímou cestou do ráje, protože v pekle už byli.“
Tímto mottem je uvozena publikace Jiří F. Šišky Rudé hvězdy nad Afghánistánem, s podtitulkem Vrtulníky armádního letectva 1979-1989.
Není dne, abychom ve sdělovacích prostředcích neslyšeli či nečetli o vojácích členských zemí NATO, vyslaných do bojových misí do této, krvavými konflikty léta zmítané země. Zpravodajství, často provázené více či méně zasvěcenými komentáři, může občas v hlavách posluchačů a čtenářů vyvolávat zmatek a rovněž řadu otázek. Třeba, proč se v tomto pro nás tak vzdáleném koutu planety pořád bojuje, proč tam vysíláme také naše vojáky, je to opravdu nezbytné…?
Šiškova práce na některé z nich nabízí odpovědi, podložené fakty, jimiž je doslova nabita. Je zjevné, že nejen na shromažďování osobních vzpomínek vojenských pilotů, nasazených v různých časových etapách války v Afghánistánu v letech 1979-1989, musel vynaložit dlouhodobé mravenčí úsilí.
Proč sovětská vojska překročila hranice cizího státu? „… stojí za úvahu i to, že jednou z hlavních příčin vstupu sovětských vojsk do sousedního Afghánistánu bylo nebezpečí možné destabilizace v této zemi radikálními islámskými silami,“ píše autor a dodává: „Vycházeje z těchto základů, byly analyzovány neocenitelné zkušenosti použití vojenského letectva, v daném případě vrtulníků nasazených v sovětsko-afghánském válečném období…“
Součástí knihy je popis událostí spojených se sestřely, haváriemi a smrtí členů osádek. Je to vůbec poprvé, co byl vypracován a navíc takto detailně. Nechybí vysvětlivky k použitým zkratkám, takže jim porozumí i civilista. Nebývale obsáhlá a mimořádně pozoruhodná je obrazová část, obsahující veřejnosti zcela neznámé snímky. Pocházejí z osobních sbírek někdejších sovětských vojáků a autora. Nepořídili je však profesionální fotografové, což se mnohdy odrazilo na jejich kvalitě. Mají však obrovskou výpovědní hodnotu, neboť zhusta vznikly narychlo, v obtížných bojových podmínkách. Fotoaparát v rukách drželi samotní sovětští vojáci.
Čtenáře-laiky zřejmě překvapí, že právě letouny a vrtulníky se staly nejdůležitějšími cíli pro afghánské mudžáhedíny. Ti v průběhu války neustále zdokonalovali a modernizovali vlastní systém protivzdušné obrany. Možná také zarazí, že ztráty sovětského vojenského letectva představovaly desítky a stovky kusů letecké techniky. O smrti řady pilotů nemluvě.
K těm, kteří měli štěstí a přežili, patří kapitán Alexander Kuryšev, pilot Mi-24V. Své nasazení za hranicemi vlasti mj. charakterizoval takto: „Tehdy, coby mladí vojenští piloti vrtulníků, jsme se dostali do této žhavé a nepochopitelné země – Afghánistánu. Naším úkolem bylo bojově létat ve válce vedené v této zemi a plnit vojenské rozkazy a nediskutovat o nich.
… Zkušenosti z Afghánistánu nám umožnily pochopit, že vedení jakékoliv moderní války bez vrtulníků je nemožné.“
(Vydal MAGNET PRESS, Slovakia s. r. o.; P.O.BOX 169, 830 00 Bratislava; https://www.press.sk/)
Jana Vrzalová
Jiří F. Šiška je mj. letitým členem Klubu autorů literatury faktu. Spolupracuje s odbornými časopisy, které se věnují vojenské tematice. Zabývá se vojenským letectvem SSSR a především válečným konfliktem v Afghánistánu z let 1979-1989. Na toto téma vydal knihy Prokletá válka, Bojiště Afghánistán, Vrtulníky proti mudžáhedínům a Bojiště Afghánistán – 2. rozšířené vydání. Za posledně zmíněnou publikaci obdržel prestižní Literární cenu Petra Jilemnického.
„Nedej Bůh se dostat do zajetí,“ vzpomínal sovětský pilot. V případě hrozby zajetí afghánskými mudžáhedíny se piloti raději zastřelili sami.
Jiří F. Šiška, Rudé hvězdy nad Afghánistánem