Antonín Rašek: Všední dny české politiky

Praha 12. července 2023

Koaliční vláda má jisté potíže s komunikací s občany při prezentaci svých záměrů a sama to přiznává. Snaží se to napravit, ale nevolí zrovna nejvhodnější strategii, když se málem veškerá vystoupení opozice považuje za lži. Přitom ji v tomu chybí dostatek přesvědčivých argumentů.

Bojovat se lží není zrovna nejjednodušší

Poslouchat současnou opozici není pro politiky vládnoucí koalice v současné krizi zrovna med. Podílí se na ní nejen kritici parlamentní, ale ještě radikálněji subjekty mimo sněmovní a senátní lavice a stále častěji lidé z ulice. Pracuje se s informacemi selektovanými a zveličovanými, ale i s těmi vymyšlenými.

Koalice si je vědoma slabostí svých komunikačních schopností, a proto hledá odvetné inovace.  Místopředseda ODS Martin Kupka přišel do jedné nedělní Partie televize Primy se školním počitadlem, aby na něm zaznamenával údajné lži svého protivníka, stínového premiéra hnutí ANO Karla Havlíčka. Ani při opakovaném sledování se nedařilo identifikovat, podle jakých kritérií jeho výroky hodnotí. A tak asi proto moderátorka Tereza Tománková v závěru pořadu raději nedala Martinu Kupkovi příležitost s výsledky jeho hodnocená televizní diváky seznámit. Asi i jí došlo, že by svého hosta kvůli tomuto infantilismu jen zesměšnila. Znesnadňuje to i sledování věcné stránky diskuse. Dá se předpokládat, že se Kupka s touto dětskou hračkou již nikde neobjeví.

Jen je člověku trochu líto, proč má tohle úspěšný starost Líbeznic zapotřebí. Mohu to potvrdit, jedna z mých vnuček napsala a obhájila o této obci diplomovou práci. Kupka si nepočíná nejhůř ani ve funkci ministra dopravy. Je proto s podivem, proč se ujal nevděčné role mediálního mluvčího a obhájce vlády v celém rozsahu její činnosti; snad ne jen proto, že se do médií mnoha ministrům zrovna moc nechce. 

Ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela v Otázkách Václava Moravce se stejným sparingpartnerem v sobě nezapřel svou bankovní zkušenost a systematickým sbíráním Havlíčkových lží pověřil jednoho ze svých podřízených; ten oznámil, že jich má na celou knihu. Možná se tak proslavíme zapsáním do Guinessovy knihy rekordů. Ostatně i ministr zahraničních věcí Jan Lipavský promptně označoval v duelu s poslancem Jiřím Kobzou z SPD jeho výroky za lži; z toho se dá usoudit, že možná jde o novou mediální strategii vládní koalice nahrazující Antibabiše.

Jenže opustíme-li ironický tón, tváří v tvář k faktům kolem důsledků inflace, žádná komunikační strategie neobstojí. Stačí se dívat na účty, které dostáváme.

To vše se odráží ve statistikách. Petr Fiala se proto ze svého premiérského postu v boji o pravdivost prezentovaných informací rozhodl utkat s institucemi mocnějšího kalibru: s Eurostatem, tj. Statistickým úřadem Evropské unie, s Energetickým regulačním úřadem a k překvapení i s Českým statistickým úřadem – tedy s institucí, které dal moderní podobu po návratu z kanadské emigrace Edvard Outrata. Poté ČSÚ zveleboval Jan Fišer, který nebýt špatného časového odhadu volební kampaně málem zvítězil v prezidentských volbách. Pro premiéra se střet jevil jako „se štítem, nebo na štítě!“. První jednání s elektrárenskými firmami skončilo dohodou, že budou poskytovat více informací. A poté se téma najednou vytratilo. Staťák by asi byl nad premiérovy síly.

Trochu nešťastné výroky

Koaliční politici znesnadňují vládě komunikaci s občany spornými výroky, kterých se ochotně chytají média a zvláště sociální sítě. Mnohdy je tomu proto, že se snaží suplovat za kolegy i v tématech, kterým nejspíš dostatečně nerozumějí.

Ministr financí Zbyněk  Stanjura se snažil v době nedostatku léků zaskočit za ministra zdravotnictví Vlastimila Válka a s jistotou tvrdil, že každý důchodce zaplatí-li za léky měsíčně více než 500 Kč, jeho pojišťovna mu přeplatek vrátí. Hodně se asi divili ti senioři, kteří za mnohdy desítky let zaplatili za léky tisíce korun a nedostali zpět ani korunu, protože platili za léky, které mají lacinější verze.

Zbyněk Stanjura také odmítá návrh ministra práce a sociálních věcí Mariána Jurečky valorizovat příspěvky za péči o rodinné příslušníky, protože se údajně o ně některé rodiny nestarají, berou jen peníze a nikdo to nekontroluje. To se samozřejmě v individuálních případech stává, ale rodinní příslušníci přece nemohou za to, že kontrola vázne. Ve finanční nouzi jim poté nezbývá než předat invalidní členy rodiny například do následné péče, která je až pětinásobně nákladnější než příspěvek za péči. 

Do nešťastného postavení se také dostal ministr vnitra Vít Rakušan, který na jednání v Evropské unii souhlasil s připravovanou novou strategií migrační politiky. Už je vedlejší, jestli k tomu měl nebo neměl podle opozice mandát, a která politická strana má podobný koncept v programu. Stejně tak je nutné ocenit snahu EU lépe chránit hranice.  Rozhodující je, zda pojem „povinné kvóty“ je totožný s „povinnou flexibilní solidaritou“.

Člověk ale nemusí být zrovna sémantikem, stačí mu k tomu obyčejný selský rozum, že mezi nimi žádný podstatný rozdíl není; zvláště proto, že nechceme-li přijmout konkrétního migranta, můžeme za něj platit ročně kolem dvaceti tisíc euro. Za kolik migrantů bychom v příslušném období dobrovolně platili, se dozvíme nejspíš na základě alikvotního rozdělení počtů migrantů – tedy jinými slovy kvót. A to bez ohledu na fakt, že budeme mít vzhledem k vysokému počtu přijatých migrantů z Ukrajiny jistou dobu výjimku. Rakušanův názor sdílí většina koaličních politiků, nejaktivněji to v televizi Prima prezentoval ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák, který nesouhlasné výhrady k připravované evropské migrační strategii považuje za lživé

S nejkurióznějším názorem přišel bývalý premiér Mirek Topolánek, který tvrdí, že všichni, kdo berou vyšší platy a mzdy a platí tudíž i vyšší daně, platí de facto daně progresívní. To zatím snad nikdo nikdy neřekl. Jako kdyby ještě za premiéra Václava Klause nebyli plátci daní rozdělení do několika skupin, v nichž se odstupňovaně platili vyšší procento daní, tedy skutečně progresívně.

A tak by bylo možné v citaci dalších podobných výroky pokračovat. V boji proti desinformacím si vyrábíme vlastní. Nemluvě o tom, že u nás proti nim bojujeme násobně častěji obecně, ne jejich uvádění na pravou míru.     

Za přítomnosti státního notáře byla vylosována…

Jestli něco ministry Fialovy vlády v jejich výrocích spojuje, tak je to odhodlání řešit problémy systémově. O to víc to platí o současné ekonomické krizi a jejích sociálních důsledcích. Přijatá opatření by se měla týkat všech jejich prvků a subjektů a také se v nich i odrážet.

Praxe je zatím jiná. Vláda začala plošným přidáním pětitisícovky fakticky všem rodinám s dětmi, i když plošná rozhodnutí Babišově vládě vyčítala. I přidání pětistovky k důchodu za každé narozené dítě někomu z rodičů mohlo podle mínění expertů za existující situace počkat. Na druhé straně se poněkud zapomnělo na valorizaci péče rodiny o nemocného. Složitost získání pomoci při vysokém nájemném či komplikace při zastropování cen elektřiny a plynu je známa, stejně tak neochota vlády zasáhnout do zvlčile se chovajícího trhu.

A tak pomalu nepřekvapuje, že počínání vlády dostává i do programu jedné mírně eroticky zaměřené televize. Využila přitom způsob vyhlašování výsledků sportky: „Zpráva ze zasedání vlády: Za přítomnosti státního notáře byla vylosována tato opatření…“

Nezdá se, že by se vláda chtěla vyhnout dalším rizikům. Chce snížit valorizaci důchodů, tedy nároků sociální věkové skupiny, která není schopna se účinněji bránit. Ale zastaly se jich odbory, které hrozí, že se proti těmto záměrům postaví. Nemluvě o tom, že důchodci se nejčastěji účastní voleb. 

Když už se vláda chce takhle rozhodnout, měla by to provést poněkud sofistikovaněji, ne polovičatě. Tedy valorizovat důchody všem stejně, jak se o tom diskutovalo i v komisi Danuše Nerudové. Je správné přiznávat důchody podle zásluh. Ale proč v tom pokračovat diferencovaně i dál. Jaké mají důchodci ve vztahu k důchodům další zásluhy?

Jenže to by se dotýkalo i vládnoucích elit. A to od druhé světové války žádná nepřipustila. Ale stojí za to riskovat sociální nepokoje?