Antonín Rašek: Kristova léta naší polistopadové armády

Praha 23. února 2023

Jedno výročí je spíše symbolické, druhé kulaté; obě však představují významné zlomy. Již před l7. listopadem l989 bylo zřejmé, že úspěch demokratických přeměn bude záviset i na tom, jak se k nim postaví vojáci. Po třech letech se ale spolu s rozpadem státu rozdělila i armáda. A po třiceti letech poblíž nás začala ozbrojeným vpádem rusko-ukrajinská válka. Ta podstatně ovlivní charakter další modernizace našich ozbrojených sil,

Měli jsme silnou armádu

Československá lidová armáda, jak zněl její tehdejší název, měla v tu dobu 250 tisíc vojáků, z toho 60 tisíc z povolání, dále milión záložníků, 4500 bojových vozidel pěchoty, 3500 tanků, 700 letadel a další zbraňové systémy; její hodnota činila tehdejších 418 miliard Kčs. Byla i připravena proti politickým změnám zasáhnout. Ve srovnání s rokem 1968 chyběla vnější síla ochotná pomoci.  Gorbačovův Sovětský svaz už to nebyl.

Koncepce obrany Československa do roku 1989 vycházela z bipolárního rozdělení světa a podřízenosti spojeneckým závazkům Varšavské smlouvy. Naše armáda byla součástí prvního operačního sledu a tomuto předurčení odpovídala i její organizační struktura a rozmístění. Naše území bylo rozděleno do dvou vojenských okruhů. Hlavní bojovou sílu tvořilo patnáct vševojskových divizí, dvě letecké divize, dvě divize protivzdušné obrany, dělostřelecká divize, raketové a protiletadlové raketové svazky a útvary.

V případě vypuknutí válečného konfliktu se naše armáda měla změnit ve vševojskový front, kterému byly podřízeny i sovětské jednotky dislokované na našem území; měl mu velet československý generál, velitel západního vojenského okruhu. Vyšší velení by logicky zůstalo Sovětské armádě.

Předpokladem bylo získat na svou stranu armádu

Pro porážku vládnoucího režimu a jeho demokratickou transformaci bylo nutné získat na stranu demokratických sil armádu, nebo ji alespoň neutralizovat. Přitom udržet její akceschopnost, eliminovat působení bývalých politiků, co nejrychleji provést na klíčových místech ministerstva obrany a ve velení armády základní personální změny a zajistit její civilní demokratickou kontrolu.

To se podařilo, i když to nebylo jednoduché: všichni generálové, 82 % důstojníků a 51 % praporčíků bylo členy KSČ. Být vyšším důstojníkem v podstatě předpokládalo mít kromě důstojnického průkazu i průkaz komunistické strany. Bylo to zároveň i jistou slabinou, členství mělo stále formálnější podobu. Podstatná část vojáků v činné službě také po listopadu vystoupila z KSČ (u části leteckých útvarů až 70 procent) před přijetím branného zákona v březnu 1990, který členství v politických stranách vojákům zakazoval. Část vojáků se ke KSČM vrátila až poté, kdy v armádě neuspěli. Nové vedení státu, zvláště z iniciativy prezidenta Václava Havla, zvolilo pro základní transformační změny v armádě sice riskantní, ale nakonec úspěšnou strategii: nechat provést přeměny samotnými vojáky.

Odešlo postupně osm desítek generálů, tj. jejich polovina, a přes čtyři tisíce důstojníků.S armádou se však rozloučilo i několik tisíc praporčíků, kteří dlouhodobě nechtěli sloužit. Transformaci pomohli rehabilitovaní vojáci. Ve srovnání s jinými postkomunistickými zeměmi měla naše země a její armáda i policie jistou specifiku. Mohla se opřít o své rehabilitované příslušníky, kteří museli z ozbrojených sil po 21. srpnu 1968 odejít. Rehabilitace bývalých vojáků z povolání provedena na základě zákona č. 87/1991 Sb. a RMO č.7/1990, o níž požádalo 11 710 bývalých vojáků z povolání, studentů vojenských škol a občanských pracovníků, kteří byli z Československé armády protiprávně propuštěni v letech 1948 až 1989. Vojáci byli nejpostiženější profesní skupinou.

Rehabilitováno bylo 9 138 žadatelů, tj. 78 %. V rámci rehabilitace bylo jmenováno nebo povýšeno do vyšších hodností 7 451 generálů, důstojníků a praporčíků. O úspěšnosti rehabilitací svědčí, že k soudu se odvolalo jen osmnáct žadatelů.

Nová podoba armády

Vnitřní život armády a její postavení na veřejnosti zprvu nejvíce ovlivnily již zmíněný branný zákon a dále zákon o civilní službě, jehož důsledky však byly nejednoznačné. Na jedné straně umožnily části vojáků nenastoupit prezenční službu, která byla v rozporu s jejich svědomím, na druhé straně se desetitisíce mladých mužů vojenské službě jednoduše vyhnuly, a to značná část i v jejím průběhu, když se jim cokoli znelíbilo, takže zákon musel být novelizován. 

Rozhodující význam pro vývoj Československé armády měla však vojenská doktrína ČSFR vyhlášená Federálním shromážděním 20. března 1991. Již před tím byla 19. listopadu 1990 přijata Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě a v témže měsíci schválena koncepce výstavby Československé armády do roku 1993. Vojenská základní služba byla zkrácena z 24 na 18 měsíců.

 Vojenská doktrína nedefinovala žádného konkrétního nepřítele a respektovala princip rozumné obranné dostatečnosti. Ukládala vybudovat armádu výlučně obranného charakteru. Podle doktríny byla provedena reorganizace a redislokace armády a jednotky rozmístěny rovnoměrně po celém území státu.

K podstatné změně došlo i po odchodu ministra obrany armádního generála Vacka, kterého nahradil první poválečný civilní ministr obrany Luboš Dobrovský. Za něho se transformace armády urychlila a situace stabilizovala.

Po rozpadu republiky se rozdělila i armáda  

Po volbách v roce 1992 bylo přijato politické rozhodnutí rozdělit ČSFR na dva samostatné státy a tím i rozdělit federální armádu. Principy a zásady rozdělení armády ČSFR byly schváleny Radou obrany státu dne 28. září 1992. Pro rozdělení sil a prostředků byl stanoven poměr 2:1, a to s ohledem na kvantitativní i kvalitativní ukazatele a cenovou hodnotu. V uvedeném poměru byly rozděleny limity počtů osob, výzbroje a techniky tak, aby v souhrnu nebyla překročena stanovená hranice pro bývalou ČSFR, daná smlouvou o konvenčních ozbrojených silách v Evropě.

Proces rozdělování byl řízen Generálním štábem v čele s nedávno zemřelým generálem Karlem Pezlem v součinnosti s vojenskými velitelstvími Západ, Střed a Východ a velitelstvím letectva a protivzdušné obrany.

Tento složitý a náročný manévr představoval přemístění množství techniky a materiálu z území České republiky na území Slovenské republiky a naopak. Z území České republiky bylo přesunuto 2032 ks automobilní technik, 347 děl, 163 letadel, 164 tanků, 59 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportér a 610 ostatních druhů techniky. Z území Slovenské republiky bylo přesunuto 224 jiných druhů dělostřeleckých systémů, 42 letadel, 39 kusů automobilní techniky a 691 kusů techniky jiné. Přesuny probíhaly organizovaně bez mimořádných událostí.

Základním cílem rozdělení armády bylo provést jej ústavně, klidně a kulturně, což se plně podařilo. Byla přitom využita řada historických zkušeností z analogických procesů, zvláště z rozpadu rakousko-uherské armády po první světové válce a především z hlediska anticipace možných problémů. K bezkonfliktnímu rozdělení armády přispělo i chápající stanovisko NATO a neutrální vztah sousedních států.  Tvorba nových armád na základě principu státního občanství se osvědčilo. Většina vojáků zůstala na místech, kde dosud sloužila. Neprojevilo se nebezpečí zneužití armády, a to zvláště proto, že celý proces byl řízen civilními orgány a pod jejich kontrolou.

Civilní řízení armády

Mezi klady transformace patřilo, že se postupně prohlubovala civilní kontrola armády, a to zvláště prostřednictvím narůstání civilního prvku ve vedení ministerstva obrany, projednávání a schvalování rozpočtu armády v parlamentu a v činnosti branného a bezpečnostního výboru. Nepodařilo se však v tu dobu zpracovat a realizovat ucelenou koncepci vojenské politiky jako politiky státní, vycházející z národních zájmů. V některých případech měla civilní kontrola problematický vliv na utváření nové personální struktury armády. Nepodařilo se ani prohlubovat kontrolu armády širší občanskou společností, spíše došlo k opačnému procesu, armáda se občanské veřejnosti uzavírala.

Projevovala se však výrazná tendence integrovat armádu do společnosti, aby se stala zárukou bezpečnosti a stability suverénního demokratického státu, a to zvláště otevřením se armády společnosti, především zlepšením informační činnosti.

Vstup do NATO

Členství v Severoatlantické alianci od roku 1999 představovalo historický mezník ve vývoji naší armády. Stalo se tak v době vyvrcholení jugoslávské krize. Spolu s námi bylo přijato Polsko a Maďarsko a zatím ne Slovensko.

O našem členství se ale začalo vážněji mluvit již při první návštěvě generálního tajemníka Aliance Manfreda Wörnera v květnu roku 1990. V tu dobu jsme však oficiálně byli pro rozpad vojenských seskupení a podle prvního výzkumu veřejného mínění do NATO chtěl jen každý dvacátý občan. Aktivně se angažovalo jen několik politiků a publicistů. Jistá aktivita byla patrná i v některých úsecích Ministerstva obrany a Ministerstva zahraničních věcí. Armáda připravena dostatečně tehdy nebyla. Došlo i k takovému paradoxu, že ačkoli 70 procent vojáků z povolání tehdy volilo levici, která vstupu do NATO nebyla nakloněna, stejných 70 % důstojníků a praporčíků Alianci preferovalo.

Blížícím se termínem členství byl přijat ústavní zákon o bezpečnosti republiky a na jeho základě ustavena Bezpečnostní rada státu. Sice zprvu příliš aktivity neprokazovala, ale občas se i sešla. Byl připraven soubor šesti vojenských zákonů. Vojenský rozpočet se pravidelně zvyšovat o 0,1 % HDP až do výše 2,0 (přesněji 1,99 procent), což bylo v tu dobu v evropských zemích obvyklé. Příslib zvýšení byl signalizován do zahraničí a akceptovala jej i vláda Miloše Zemana v rozpočtu na rok 1999.

Generální tajemník NATO George Robertson při návštěvě řekl: „Evropské země se prostě musí více zapojit do obranného úsilí NATO. Musí mít více sil rychlé reakce a ne pouze vojáky zavřené v kasárnách.“ Šlo především o zahraniční mise.

Tehdejší náčelník Generálního štábu generál Jiří Šedivý odhadoval, že standardů NATO dosáhneme v naší armádě přibližně za dvanáct let, velitel letectva za osm, jiní vojenští experti tvrdili patnáct.  Prezident Václav Havel na velitelské shromáždění dne 3. 11. 1998 řekl: „Aliance vskutku musí přijmout novou zásadní strategii, novou doktrínu. V lecčems už ji vlastně přijala nebo určité kroky udělala, mnohé se chystá, pracuje se na tom. Ale naprosto jednoznačná, srozumitelná, nová koncepce Aliance pro 21. století hotova zatím není. Domnívám se, že jako členská země máme právo do toho mluvit a čím iniciativnější roli sehrajeme, tím lépe.“

Faktem je, že jsme si své místo v Alianci zajistili a upevnili svým úspěšným zapojením do zahraničních misí. Česká republika od svého vzniku v lednu 1993 navázala ve vysílání příslušníků armády do mírových operací OSN na aktivní účast bývalého Československa.

Byli jsme zapojeni do mírových operací OSN – MINUSMA v Mali, UNDOF na Golanských výšinách, MINUSCA ve Středoafrické republice, MONUSCO v Demokratické republice Kongo, UNAMA v Afghánistánu a UNMIK v Kosovu.

Profesionalizace armády

O profesionalizaci československé armády se začalo uvažovat bezprostředně po listopadu 1989. První studie vznikla v roce 1990 a po založení Institutu pro strategická studia bylo toto téma ústavu uloženo jako vědeckovýzkumný úkol. Profesionální armády existovaly již před více než dvěma tisíci lety. Žoldnéřské armády křižovaly Evropu po celý středověk. Jejich příslušníci však měli často problém vymoci od svých najimatelů vůbec nějaký žold. A tak se žoldáci bouřili častěji než vojska, do nichž byli mladí lidé nahnáni i surovým násilím. V novověku převažovaly smíšené a převážně masové armády. Ve všech byla však vždy část profesionálů, kteří svou profesi vykonávali jako trvalé zaměstnání. Ne snad, že by se občas nevytvářely i dobrovolnické armády, v nich však brzy vzniklo profesionální jádro nebo se v opačném případě zákonitě rozpadly. Stejně tak části smíšených armád byly plně profesionalizovány, např. pro plnění úkolů v koloniích známá francouzská cizinecká legie.

Potřeba moderních profesionálních armád vznikla až v šedesátých letech minulého století. Příčin bylo mnoho: počínaje složitými zbraňovými systémy vyžadujícími kvalifikovanou obsluhu přes nutnost respektovat lidská práva včetně odmítnutí sloužit se zbraní v ruce až po nechuť mladých lidí nastoupit vojenskou službu v ozbrojených silách vůbec. Úsilí profesionalizovat vojska významně podpořily zkušenosti z vietnamské války, kdy si velení armád i politici uvědomili, že není možno vystavovat nebezpečí smrti polovycvičené a nedobrovolně vybavené vojáky.

Z toho je patrné, že pojem profesionalizace měl dvě stránky. Tou první je profesionalizace výkonu vojenských činností jako v podstatě zvyšování profesní kvalifikace. A druhou je vojenská služba vykonávaná jako zaměstnání, za kterou jsou profesionálové i příslušně odměňováni. V prvním případě jde o kvalitu činnosti, v druhém o kvantitativní nárůst počtu vojáků vykonávajících službu jako zaměstnání.

První moderní profesionální armádou se staly ozbrojené síly Velké Británie, a to již v roce 1962. Deset let poté, v roce 1972, byla profesionalizována i americká armáda. Následně se pro profesionalizaci rozhodly např. Belgie, Nizozemí, Francie a Španělsko. Je tedy patrné, že šlo především o armády zemí s moderní technickou, vědeckovýzkumnou základnou, s nejmodernějšími zbraňovými systémy a s nejvyšší či vyšší životní úrovní.

Ale není to pouze výsadou vyspělých a bohatých zemí, respektujících lidská práva. Byla např. profesionální i pákistánská armáda. Na druhé straně mnoho vyspělých zemí profesionalizaci odmítala, např. Německo či Rusko. Profesionální voják by měl mít jako základní předpoklad zvládnutí vojenské profese odpovídající vzdělání, pedagogicko-psychologickou průpravu, morálně volní vlastnosti, být politicky bezúhonný, nadprůměrně fyzicky zdatný, mít manažerské schopnosti a dovednosti a znát cizí jazyky, zvláště angličtinu. Tím by se měli svým výběrem, společenským statusem a odpovídajícím sociální zabezpečením stát specifickou součástí střední třídy.

Profesionalizace moderních armád se v demokratických zemích postupně stala realitou. Vyžádala si ji náročnost vedení soudobého boje, obsluha složitých a sofistikovaných zbraňových systémů a nechuť větší části mladé generace absolvovat povinnou základní vojenskou službu. U nás se tak stalo současně se zrušením povinné základní služby od roku 2005.

S odstupem let se ukázalo, na což mnozí bezpečnostní a vojenští experti a komentátoři upozorňovali, že dojde k nedostatku záloh. Zatímco na začátku devadesátých let po rozdělení československé armády jsme měli přes šest set tisíc záložníků, nyní je v dobrovolných zálohách kolem 4500 mužů a žen a jejich počet se má zvýšit na deset tisíc, což bude nedostačující.

To je i důvod, proč se znovu mluví obnovení povinné základní vojenské služby. Vrátit se k ní v minulé podobě je jistě nesmysl. Ale jsou-li již nyní k dispozici snadněji ovladatelné protiletecké a protitankové zbraně, proč by se mladí muži a mladé ženy spolu se základním pěchotním výcvikem neměli připravovat na jejich ovládání. Už za druhé světové války se naučit zacházet s panzerfaustem nebylo nijak složité, stejně není problém naučit e ovládat a používat drony. Podobně by tomu mohlo být, pokud jde o přípravu na městskou gerilovou válku, která na Ukrajině probíhá, často spontánně.

Uvažujeme-li o charakteru možné příští evropské či světové války, nelze se ubránit dojmu, že její charakter by byl naprosto odlišný od všech válek dosavadních.

Armáda v nové situaci

Rusko-ukrajinská válka postavila stát, společnost a zvláště nové vedení a velení rezortu obrany před nejsložitější situaci v polistopadovém období. Je determinována rozhodnutím Aliance nepovažovat již Rusko za partnera, ale nepřítele. Z vojenského hlediska to znamená posílit východní alianční křídlo o tři sta tisíc vojáků. To podstatně ovlivní i charaktere modernizace naší armády, její výcvik, rozpočet a personální politiku. Po šedesáti letech od karibské krize se také vrátila bezprostřední jaderná hrozba.

Pro armádu je aktuálně prioritou její bojeschopnost. Je to o to náročnější, že jsme dosud soustřeďovali výcvik a získali zkušenosti v zahraničních misích, tj. v lokálních asymetrických válkách. Hovořilo se a hovoří o „afghanizaci armády“. Přitom se zásadně mění aktuální podoba současného vedení vojenských operací. Navíc mezi reál­né hrozby stále patří extremismus, terorismus, a důsledky zhroucených států spojení s migrací.

Problémy mohu nastat i s modernizací armády zbraňovými systémy, jak se ve zhoršující bezpečností situací ve světě bude dařit vojensko-průmyslovému komplexu, u nás konkrétně pokud jde o letectvo v období po skončení dohody se Švédskem o pronájmu gripenů a získání amerických stíhaček F-35,

Mezi priority patří i zajištění personální struktury armády. Ta nyní má 27 tisíc lidí. Do zálohy každý rok odchází kolem osmi set vojáků. Do roku 2030 má mít armáda 30 tisíc vojáků. Přijímat nové lidi se zatím daří. Letos má být přijato 1800 nováčků, kteří mají podstatně omladit věkovou strukturu, která činí více než 38 let. Nebude to jednoduché. Už jednou jsme měli víc podplukovníků než poručíků. Ale zvládli jsme to.