Milan Syruček: Příběh o podivuhodném osudu Čechů, Slováků a dalších v tehdejším sovětském Rusku

Praha 2. února 2024

Komunisté za svým snem  – Podivuhodné osudy Interhelpa v tehdejším sovětském Rusku.

Možná je to náhoda, ale spíše příležitost stoletého výročí znovu zaznamenat osudy více než tisícovky Čechů a Slováků, kteří se rozhodli ve dvacátých letech na výzvu V. I. Lenina a Kominterny odjet do tehdejšího SSSR a v tehdejší kyrgyzské metropoli Pišpeku, který snad ani metropolí nebyl, protože všichni místní byli kočovníci, založit komunu a stát se příkladem pro místní ve všech směrech: jak v práci, protože pokládali základy místního průmyslu, tak ve svém společném společenském životě. Komuna vznikala ve slovenském Martině a poté, co její členové prodali veškerý svůj majetek a za to nakoupili stroje a vybavení na tři roky, odjeli v roce 1925 do neznámé, ale vysněné země. Nebyli jediní, takových komun vznikalo více – např. Pragomašína, Kladenská komuna, Reflektor, ale Interhelpo bylo největší.

Snad i proto, po téměř stu letech, se znovu u nás k němu soustředila pozornost. Dokument o něm režiséra Jaromíra Marka uvedlo brněnské studio 31. ledna na ČT2 a téměř současně vyšla kniha Lukáše Onderčanina Utopie v Leninově zahradě (ze slovenštiny přeložil Miroslav Zelinský), která má v přebalové pásce upřesnění, že se jedná o československou komunu Interhelpo. Ačkoliv ve dvacátých letech vzniklo u nás celkem pět komun, největší pozornost se soustředila právě na Interhelpo. V polovině třicátých let se Julius Fučík rozhodl komunu navštívit se svou ruskou přítelkyní Idou Radvolinovou a napsat o Interhelpu knihu.

Navštívil jsem v Moskvě Radvolinovou a dověděl se od ní, jak Interhelpo Fučíka zaujalo, ale bohužel ta s kosou a nacisté už Fučíkovi neumožnili, aby román o Interhelpu skutečně napsal. Musím se přiznat, že i mne tato komuna a její osudy zaujaly. Poprvé jsem ji navštívil v roce 1964 a poté jsem se tam několikrát vracel. S jedním z jejích předsedů, Samuelem Szabo jsem dokonce strávil dva dny a dvě noci v jeho budapešťském domě, kam se v roce 1950 z Kirgizie Szabo odstěhoval, protože v maďarské metropoli se narodil a chtěl tam i dožít. Byl to jeden z nejsilnějších zážitků mé novinářské kariéry. To už jsem byl v Interhelpu popáté. Když jsem se u nich znovu ohlásil, že přijedu, na nádraží mě čekalo přes sto příslušníků komuny a i s prapory jsme těch pár kilometrů do komuny kráčeli ve slavnostním průvodu. Jsem velmi rád, že se televize a nakladatelství Absynt rozhodly vrátit se k podivuhodné historii Interhelpa.

Když jsem si znovu přečetl, co už jsem napsal o československé komuně Interhelpo v sovětském Rusku v Českých novinkách, uvědomil jsem si, že jsem leccos vynechal, co bych chtěl nyní doplnit. Již jsem se zmínil o tom, že nedávno o komuně natočila dokument Česká televize a že téměř souběžně vyšla kniha slovenského autora Lukáše Onderčanina, přeložená do češtiny Miroslavem Zelinským, která nese název Utopie v Leninově zahradě. Především bych chtěl polemizovat s tímto názvem. Jak už jsem uvedl, od roku 1964 jsem tuto československou komunu navštívil pětkrát a všichni pamětníci či děti pamětníků, s nimiž jsem hovořil, ta léta prožitá v Interhelpu vůbec nepovažovali za nějakou utopii, ale většinou za nejkrásnější období v jejich životě. I když zejména začátky byly trudné, natolik, že všechny děti mladší dvou let v prvním roce jejich pobytu v Kirgízii zemřely. Nesnesly drsné klima a také se nakazily bacily, jež zůstaly v  bývalých stájích, které Interhelpovci využili na počátcích svého pobytu, než si postavili vlastní domy a dokonce továrny, první průmyslové objekty v této sovětské republice, jejíž občané byli v drtivé většině kočovníky. 

Především bych  chtěl podtrhnout, jak si Interhelpovci vážili každého, který k nim  přijel z Československa. Nejen ve třicátých letech, když třeba komuna velkolepě slavila desetiletí svého pobytu, ale i v  těch šedesátých a později, když už vlastně oficiálně neexistovala, její továrny od mlýna po koželužnu splynuly v sovětské podniky. Poznamenal jsem, jak mě při páté návštěvě vítali na nádraží a k objektům komuny jsme kráčeli ve slavnostním průvodu. Měl bych dodat, že mě ubytovali u jedné vdovy, která dostala na mé vyživování denní příděl kilogram masa, což při sebevětší snaze nebylo možné sníst. Všichni pamětníci a jejich děti, s nimiž jsem mluvil, a byl jsem tam dost dlouho, abych je vyzpovídal, chodil se s nimi koupat, trávil večery při hudbě a tanci, obdivoval divadelní představení jejich souboru a hry, z nichž většinu si již napsali sami, vůbec nepovažovali, že ty roky, které v komuně strávili, byly nějakou utopií. Naopak zdůrazňovali, že to byla ta nejkrásnější léta v jejich životě. Včetně toho, že stravování bylo společné (a v přípravě jídel se střídaly Češky, Maďarky, Slovenky a další národnosti, aby jídlo bylo rozmanité a pro každého bylo alespoň jedno jeho národní). Stejně tak bylo společné hospodaření – peníze, které členové vydělali prací v sovětských podnicích, se dávaly do společné pokladny a z ní si každý bral, nač potřeboval – třeba na cigarety, ne každý kouřil. To přece nebyla utopie, to byla realita jejich každodenního života. 

Zmínil jsem se již o tom, že jedním z vedoucích činitelů komuny byl Štefan Dubček, který jel do Kirgizie nejen s manželkou, ale i svým čtyřletým synem Sašou. Po návratu z mých cest za komunou jsem vždy zašel do Bratislavy za Dubčekem, abych mu referoval, jak si komuna dál žije, byť formálně už vlastně neexistovala. To nás natolik sblížilo, že v osmašedesátém roce mě formálně jmenoval svým poradcem, abych se mohl zúčastnit všech jednání, i uzavřených, která tehdy probíhala. Například mě 12. či 13 srpna, už si přesně nepamatuji, vzbudili z Dubčekova sekretariátu ve čtyři ráno, abych odjel okamžitě do jedné vily v Karlových Varech, že tam bude ráno schůzka s šéfem komunistů NDR Walterem Ulbrichtem, na níž novináři však nebudou mít přístup, já budu součástí delegace. Po tomto jednání jsme ještě vyprovodili Ulbrichta na letiště a když odletěl, ve vládním salonku se všichni radovali, Smrkovský si mnul ruce a opakoval: ,,To jsme mu to nandali´´. Vůbec nepochopili, že to bylo poslední Brežněvovo varování, vyslovené Ulbrichtem, před invazí pěti států Varšavské smlouvy do Československa.

To jen připomínám, jak jsme si byli s Dubčekem blízcí. Není divu, že mě koncem srpna 1970, kdy už nebyl ve funkci, navrhl, abych na listopad připravil cestu nás dvou po stopách svého mládí: jak do Interhelpa, tak i do Gorkého, kam s otcem ve třicátých letech přesídlil, než se znovu vrátili na Slovensko. Bohužel se tato naše cesta neuskutečnila, zrádný 81. kilometr dálnice z Bratislavy do Prahy se pro něj stal osudným. Tolik jsem ještě chtěl dodat k mému vyprávění o Interhelpu. Těch vzpomínek by bylo samozřejmě podstatně více, mé cesty za Interhelpem zůstávají pro mne stále živou vzpomínkou na obdivuhodné Čechy, Slováky, Maďary, Němce a další příslušníky Interhelpa, jejichž život vůbec nebyl utopií, ale životní realitou, kterou všichni, s nimiž jsem mluvil, považovali za nejkrásnější úsek svého života. Jen ještě dodám, že Rudolfa Marečka, který se na organizování Interhelpa podílel, ale neodjel s ním a o němž se v knize tolik píše jako o téměř hlavní osobě, už během jízdy vlakem Interhelpovci z komuny vyloučili.