Milan Syruček: Jak Ukrajina přišla o jaderné zbraně

Praha 1. března 2022

Tajné dokumenty odhalené Národním bezpečnostním archivem

Dnes už je to téměř zapomenutá historie, ale v souvislosti se současnou válečnou situací ve vztazích Ruska a Ukrajiny ji stojí za to připomenout: ve chvíli, kdy se rozpadl Sovětský svaz, tedy v prosinci 1991, a Ukrajina se stala nezávislým státem- svou nezávislost vyhlásila už v srpnu 1991 a byla potvrzena všenárodním referendem v prosinci téhož roku, se najednou vynořila otázka, co se stane s jadernými zbraněmi, které byly v rámci tehdejšího Sovětského svazu byly rozmístěny také na ukrajinském území a to v takovém rozsahu, že se Ukrajina najednou stala třetí největší jadernou mocností ve světě – po USA a Ruské federaci.

Žil jsem v té době v Kyjevě a pravidelně jsem navštěvoval tehdejšího ukrajinského ministra zahraničí Anatolije Zlenka (zemřel vloni 1. března), který se bezprostředně zabýval tímto problémem. Mimochodem, v té době jsem rovněž navštívil jednu z bývalých sovětských základen balistických raket s jadernými hlavicemi v Pervomajsku a dokonce jsem si vyzkoušel sednout si na chvíli do křesla jednoho ze dvou důstojníků, kteří měli pravomoc po příjetí příslušných zakódovaných rozkazů stisknout pověstné žluté tlačítko, které by v sousední šachtě během osmi vteřin otevřela poklop a vypustilo připravenou raketu. To velitelské stanoviště, na kterém jsem byl, se nacházelo v podzemním 22. poschodí. Přístup k němu byl však ztížen tím, že bylo zapotřebí výtahem sjet do posledního, třiadvacátého poschodí a poté po úzkém železném schodišti vystoupit do toho dvaadvacátého.

Ty rakety v Pervomajsku zůstaly, ale pochopitelně bez jaderných hlavic. Navštívil jsem i letiště v Poltavě, kde byly připraveny ke startu strategické bombardéry, rovněž připravené vzlétnout s raketami s jadernými hlavicemi.

Ta jednání o stažení těchto zbraní trvala tři roky a v té době ukrajinský parlament dvakrát schválil rezoluci, že jaderné zbraně musí zůstat v Ukrajině. Jejich zákulisí odhalují poměrně nedávno zveřejněné dokumenty, které odtajňuje americký Národní bezpečnostní archív a s nímž spolupracuji už řadu let. K tomu dodám, že nakonec, v lednu 1994, prezidenti Clinton, Jelcin a Kravčuk dosáhli v Moskvě dohody o tom, že Ukrajina předá Ruské federaci těchto 1900 jaderných zbraní, jež měla na svém území do června 1996.

Oplátkou za to mělo záruky bezpečnosti Ukrajině poskytnout Budapeštské memorandum, které podepsali v prosinci téhož roku prezidenti Boris Jelcin a Bill Clinton a britský premiér John Major. Tím se Ukrajina trvale zřekla statutu jaderného státu.

Po podpisu memoranda tehdejší ukrajinský prezident Leonid Kučma podepsal smlouvu o nešíření jaderných zbraní. Současně 5. prosince 1994 oficiálně vstoupila v platnost sovětsko-americká smlouva o snížení stavů strategických zbraní (START-1) z roku 1991 poté, co protokol o výměně ratifikačních listin podepsali prezidenti Ruska Boris Jelcin, Spojených států Bill Clinton, Ukrajiny Leonid Kučma, Běloruska Alexandr Lukašenko a Kazachstánu Nursultan Nazarbajev, na jejichž území byly za sovětské éry rovněž rozmístěny jaderné zbraně s jejich nosiči.

Ale na Ukrajině dosud panuje nostalgie po době, kdy se na ukrajinském území nacházely jaderné zbraně (byť je Ukrajina nevlastnila, ani jimi nemohla disponovat). Proto ruský prezident Vladimir Putin se vyslovil pro demilitarizaci Ukrajiny, která by se před tím měla zříct vstupu do NATO. Po zuby ozbrojená země s jadernými ambicemi je podle Putina pro Rusko nepřijatelná. To jsou jeho slova, ale po zuby ozbrojení byli pouze ti, kteří Ukrajinu napadli, když se mu jeho vojenská akce v roce 2015 na Donbase zdála nedostatečná. Učinil tak bez ohledu na to, že po mnohá desetiletí bude ve světě zapsán jako agresor, který poprvé od konce druhé světové války rozpoutal téměř v srdci Evropy válku novou a způsobil, že rovněž Rusko jako stát bude trvale vystaveno na světovém pranýři.