Ničema, špion, vrazi – každý se do dějin zapsal po svém
Praha 13. listopadu 2017
Nemusíme být velkými mravokárci, abychom měli tendenci se klonit k Palackého hodnocení Boleslava III., podle něhož byl „ze všech, kteří kdy na knížecím stolci seděli, nejnehodnější a obecný pustý ničema“. Dobře informovaný Dětmar z Merseburku Palackému dával za pravdu, když napsal, že „vládl jako zlovolný bazilišek a nevýslovně utlačoval svůj lid“.
Konec 10. století český stát nezastihl v nejlepší kondici. Ztráty území, zastavení výbojů – a tudíž konec zisků z obchodu včetně trhů s otroky – zdravotní oslabení Boleslava II. Pobožného (†999) v závěru jeho vlády, kdy podle Kosmase „nemohl vládnout sám sebou, ale vládli předáci“, jej hodně oslabovalo. Znejistělá země, kterou po smrti otce přebíral Boleslav III. Ryšavý, nutně potřebovala silného panovníka, který by ji dokázal upevnit vnitřně a současně by obnovil aktivní zahraniční politiku. Český stát se totiž ocitl uprostřed soupeření mezi Svatou říší římskou a Polskem. Co následovalo, rozebírá Jan Kvirenc v nejnovějším čísle revue Přísně tajné!, v příspěvku nazvaném Bohům protivné plémě, ničemní synové Vršovci.
Když se feudální vládci v Německu nedokázali dohodnout na společné výpravě proti husitům, saský markrabě Fridrich Bojovný ve znamení kříže alespoň obsadil některé severočeské hrady a několik měst. Mezi nimi rovněž Ústí nad Labem. Centrem bojů se stalo právě zmíněné město, které od konce května 1426 obléhala česká husitská vojska žatecko-lounského svazu spolu s pražany, které přispěchali podpořit sirotci, táborští a husitští bojovníci z Moravy.
Na pomoc obleženému Ústí se po 10. červnu uvedeného roku vydaly saské oddíly. V neděli 16. června od rána se obě znepřátelené strany chystaly k boji. Husitští bojovníci nadcházející bitvu vnímali jako národní. Prokop Holý po poradě velitelů odeslal do nepřátelského tábora list s žádostí o odložení střetu s tím, že v neděli by neměla být prolévána krev křesťanů a současně nabízel vzájemné braní a šetření životů zajatců. Sasové, přesvědčení o svém úspěchu, se Prokopově nabídce obratem zpupně vysmáli. Jak srážka, k níž následně došlo probíhala a skončila, líčí Jiří Krutina.
Skutečnost, že bitvy se vedou rovněž na polích skrytých zrakům obyčejných smrtelníků, potvrzuje Václav Hubinger ve svém Králi špionů, špionu čtyř králů. Janovana jménem Emanuele Pessagno (narozen někdy v letech 1280-1290), v Portugalsku proslaveného jako Manuel Pessanha, většina současníků nezná. Byl to on, kdo zorganizoval portugalské válečné loďstvo, pomohl vybudovat pozemní armádu a nejspíše se podílel na vytvoření tajné služby, jako regulérní státem řízené instituce. K její tradici se hlásí také novodobá portugalská rozvědka a kontrarozvědka.
Jak autor dále uvádí, ve druhé polovině 15. století se tajná služba významně podílela na mohutném nástupu Portugalska v Atlantiku, v Africe, později v Indickém oceánu a v Asii. Kontakty s místním obyvatelstvem od Maroka až po jih Afriky, obchodní a válečné výpravy, diplomatická poselstva do vnitrozemí, představovaly hlavní metody získávání informací, jimiž v té době v Evropě disponovalo pouze Portugalsko.
Není všeobecně známo, že kulturní zájmy příslušníků habsburského rodu se soustřeďovaly na období antiky. Starověké Řecko učarovalo Ferdinandu Maxmiliánovi, mladšímu bratru císaře Františka Josefa. Cestu do Řecka, zahrnující rovněž výlet do Smyrny (Izmir), podnikl v roce 1850 spolu s dalším ze sourozenců Karlem Ludvíkem, jemuž se později putování do Orientu, do biblických míst stalo osudným. Jak Miloslav Martínek uvádí, cílem pro Habsburky byla především Svatá země. Kráčeli například po stopách středověkých rytířů, kteří se vydávali chránit Boží hrob v Jeruzalémě, jehož se zmocnili nevěřící.
Z Orientu s Milošem Vaněčkem přeskočíme na Hradčanské hradby, kde v noci na 21. dubna 1902 došlo k zákeřné vraždě. „Kosti a maso levé strany obličeje byly rozbité kameny a vtlačeny dovnitř,“ popisuje barvitě nález mrtvoly. Stopy pachatelů vedly do… Kdo byli zločinci a proč se krvavého zločinu dopustili, čtenáře možná dost překvapí.
Na rozdíl od oné pražské vraždy smrt generála Karola Świerczewského, zástupce polského ministra obrany, nebyla nikdy přesvědčivě vysvětlena. Zastihla jej v březnu 1947. Proč rudoarmějec, španělák, Stalinův oblíbenec zemřel? Jak uvádí Jiří Bílek, o tom, zda generálův odchod z tohoto světa byl následkem náhody či byl zabit, se diskuse vedou dodnes. K jednoznačné a fakty podložené odpovědi zatím nikdo nedospěl.
Jaký skutečně byl Wenzel Jaksch, poslední předválečný předseda německé sociální demokracie v Československu, poslanec čs. parlamentu? Tuto otázku si položil i Zdeněk Víšek. Byl Jaksch, bez ohledu na protinacistickou minulost, opravdu jeden z nejnebezpečnějších představitelů sudetoněmeckého revanšismu, který se dostal do politické blízkosti svých někdejších nacistických a henleinovských odpůrců, jak ho líčila propaganda po roce 1948 nebo…? Nejen na tyto otázky odpovědi hledejte v revue Přísně tajné! č. 5.
(Vydává Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Olšanská 54/3, 130 00 Praha 3; www.pvsp.cz; příjem objednávek i starších výtisků: tel/fax: 222 718 046, e-mail: [email protected]; nebo na adrese PVS, P. O. BOX 142, 130 37 Praha 3; objednávky předplatného do zahraničí: Mediaservis s. r. o., Paceřická 2773/1, 193 00 Praha 9; e mail: [email protected]; tel: 271 199 250)
Jana Vrzalová
Do rámečku
„Vítěznou bitvou stoupla vážnost Prokopa Holého, který se zařadil mezi hlavní státníky husitů. Jeho vojevůdcovské a současně diplomatické schopnosti, znalost jazyků a kultivované vystupování z něho začalo činit autoritu husitského hnutí, která určovala politiku až do roku 1434, kdy Prokop padl u Lipan v čele polních vojsk.“
Jiří Krutina, Bitva u Ústí nad Labem