Milan Syruček: Ke 100. výročí narození Alexandra Dubčeka

Praha 17. listopadu 2021

Příliš marxistický idealista?

Listopad je Dubčekovým měsícem: 27. listopadu 1921 se narodil, 7. listopadu 1992 zemřel, nedožil se tedy ani jednasedmdesáti let. Ale rokem jeho největší popularity byl rok 1968. Lidé ho nosili na ramenou – obrazně i doslova. Čím si zasloužil takovou slávu, čím se vlastně zapsal do dějin Československa?

Rozhodl jsem se osobně vzpomenout toto jeho výročí, protože jsme se znali od roku 1964, když jsem se vrátil ze své první cesty do Kyrgyzstánu a jeho metropole Frunze (tak se nazývala v letech 1926 až 1991, dříve Pišpek a nyní Biškek – rusky Бишке́к), kde prožil své mládí, a tento pobyt do značné míry poznamenal celý jeho život. Ale tak, jak se měnil název tohoto města, měnila se i země a poměry v ní, měnil se sám Saša, jak mu přátelé říkali a jak jsme se oslovovali mezi sebou.

Jak se vůbec ocitli Dubčekovi ve městě, vzdáleném od rodného slovenského Uhrovce více než pět tisíc kilometrů? Byl to nápad Dubčekova otce, Štefana, který byl vyučeným tesařem. Několik let pracoval ve Spojených státech, kam za lepšími výdělky směřovala řada Slováků, ale v Americe se stal přesvědčeným komunistou. A v důsledku této víry uposlechl Leninovu pozvání a doporučení Kominterny, aby dělníci z různých zemí světa přišli na pomoc hladovějícímu, zaostalému rodícímu se sovětskému Rusku. Je zajímavé, že na tuto výzvu se jako první ozvali američtí dělníci, kteří vytvořili komunu a ta začala v Rusku pracovat. U nás v roce 1925 vzniklo šest takových komun. Z nich ta největší, čítající více než tisíc členů, vznikla v Žilině a jedním z jejích iniciátorů byl právě Štefan.

Jak tehdy bylo pravidlem, příslušníci komuny prodali veškerý svůj majetek, za to pořídili různé hospodářské a průmyslové stroje, vybavení domácností, zásoby oděvů a jídla na tři roky a vlakem se vydali na dalekou pouť.

Místo pobytu pro ně vybral Rudolf Mareček, Čech, který procestoval tehdejší Rusko a jenž jim do nebe vychvaloval přírodu a příznivé podmínky života pod horami Ťan- Šanu. Přesvědčoval je i svými fotografiemi. Jenže na místě se ukázalo, že nejeli do kouzelných ovocných hájů a na břeh jezera Issyk-Kul,  ale do nehostinné stepi u města, které většinou tvořily jurty místních kočovníků.

Jediným domem, který tam stál, byly bývalé stáje pro koně, které však byly plné různých virů. Tak se stalo, že všechny děti, mladší dvou let, do jednoho roku zemřely.

Přesto to družstevníky neodradilo, jen pár rodin se vrátilo raději domů, ale ostatní se pustili do práce. Postavili elektrárnu, cihelnu, mlýn, dokonce továrnu na nábytek a textilku – první továrny v této asijské sovětské republice. Jako družstevníci měli vše společné – jídlo a vaření, ale i osobní věci – kdo potřeboval nové oblečení, boty, dostal to od družstva. Co družstvo vydělalo prodejem svých výrobků, za to se platily také všechny potřeby členů. Samozřejmě měli sebou nejen lékaře, ale rovněž učitele a učebnice, takže i mladý Saša tam mohl začít se školním vzděláním.

Družstvo vzkvétalo a brzy se stalo nejlepší v celém Sovětském svazu – přijel se na ně podívat i Anastas Mikojan, tehdejší člen politbyra, který měl na starosti právě průmyslový rozvoj. To vše jsem se dovídal od členů družstva a jejich potomků, když jsem několikrát Interhelpo navštívil. Dokonce mě asi při čtvrté návštěvě všichni členové čekali na nádraží a poté jsme se slavnostním pochodem vydali do jejich sídliště. Tam mi zahráli jejich hudebníci a také divadelní ochotníci, dokonce si napsali vlastní divadelní hry. Když družstvo navštívil ve třicátých letech Julius Fučík, byl jím tak nadšený, že se rozhodl o něm napsat román, bohužel se však k tomu nedostal. Také by se mu zhoršil bezprostřední dojem – s novou Stalinovou politikou taková družstva zabíral stát a převáděl je na sovětské podniky bez ohledu na to, že si to interhelpovci vybudovali sami, vlastními prostředky, vlastníma rukama a vlastní pílí i zručností. Dokonce se někteří stali obětí represí, někteří se přihlásili do Svobodovy armády, do vedení přišli sovětští činitelé. Družstvo zcela zaniklo v roce 1943.

Právě tyto změny přivedly Dubčekovu rodinu k rozhodnutí, že počátkem třicátých let Interhelpo opustí, Štefan si našel jinou práci v Gorkém. Když však v roce 1938 Stalin vyhlásil, že všichni cizinci žijící v SSSR buď musí přijmout sovětské občanství nebo se vrátit do vlasti, Dubčekovi se rozhodli pro návrat. Na Slovensku se účastnili slovenského povstání a po válce Saša začal svou kariéru komunistického funkcionáře. Absolvoval Vysokou školu politickou ÚV KSČ a získal titul RSDr. A poté v letech 1955 – 58 moskevskou, kde studoval společně s Gorbačovem. Po roce 1989 získal doktoráty řady světových univerzit v Itálii, Španělsku a USA.

Kariéru komunistického funkcionáře začal v Bratislavě, kde to dotáhl na prvního tajemníka ÚV KSS. Rovněž prosazoval rehabilitaci Gustáva Husáka a Vladimíra Clementise. Postupně se zostřoval jeho vztah s Antonínem Novotným, který si na pomoc přizval v prosinci 1967 sovětského vůdce Leonida Brežněva. Ten se však postavil na Dubčekovu stranu a tak s jeho přispěním se stal po rozdělení stranické a státní funkce prvním tajemníkem ÚV KSČ Dubček. Novotný zůstal ještě krátce prezidentem, než byl zbaven i toho a na Pražský hrad usedl Ludvík Svoboda.

Protože se však do stranické funkce dostal jen většinou jednoho hlasu, pochopil, že se musí více opírat o veřejné mínění než o stranický aparát. I to bylo podnětem k pražskému jaru. Jeho součástí byla zcela nová politika, která sice získávala stále větší podporu obyvatel, ale také proti níž stoupal odpor konzervativců v čele s Bil´akem, Koldrem, Indrou a dalšími. Právě v té době jsme se snad nejvíc sblížili. Zval mě i na různé interní porady oficiálně jako svého poradce, či mě zařazoval do naší delegace k zahraničnáím jednáním. Naposledy to bylo 13 srpna, pokud se nemýlím, když ve čtyři hodiny rádo vzbudil telefonát z Dubčekova sekretariátu, abych okamžitě nasedl do auta a přijel do jedné vily v Karlových Varech, kde brzy po ránu bylo setkání s Walterem Ulbrichtemm, tehdfy nejvyšším stranickým bossem NDR. Po jednání jsme jeli ještě Ulbrichta vyprovodit na letiště. Když jsme zůstali už sami v letištním salonku, udivilo mě, jak všichni bnaši pohlaváři, v čele se Smrkovským, si radostně mnuli ruce: ,, To jsme mu to nandali!´´ a vůbec nepochopili, že Ulbricht nepřijel diskutovat, ale přivezl poslední varování před spojeneckou invazí.

Takovou naivitu projevoval Saša během celého pražského jara. Vzpomínám si, že když jsem byl v dubnu v Moskvě, spal jsem tam u svého přítele, který měl řadu let blízké kontakty v generálním štábu Sovětské armády. Pozval mě na procházku – nebyl si jistý, zda i on, ač redaktor Komsomolské pravdy, nemá v bytě odposlouchávací zařízení. A na břehu řeky Moskvy mi sdělil. ,,Milane, víš, že já vám fandím, ale buďte opatrnější, Brežněv a celé vedení je proti vám. U Drážďan se už připravují naše divize, studují mapu vaší republiky, učí se česká slovíčka, že vám půjdou napravit hlavy.´´

Po návratu jsem okamžitě zašel za Sašou Dubčekem a pověděl jsem mu to. On mi odporoval: ,,Vždyť mi rozvědka nic nehlásí.´´ A já na to: ,,Sašo, ty máš rozvědku i na východě?´´. – ,,To nemám, ale oni by mi to neudělali.´´ Tuto frázi – oni by mi to neudělali – opakoval neustále, až do chvíle, kdy to skutečně udělali.

Stejně tak byl důvěřivý i ke konzervativcům ve vedení strany. Výsledkem jejich opozice byl tzv dopis pěti, pozvání Sovětské armády, který údajně předal při bratislavském setkání Brežněvovi Vasil Bil´ak – na záchodě.

Existence dopisu měla zůstat navždy utajena, ale 15. července 1992 byl objeven zapečetěný ve Státním archivu Ruské federace. Obálka byla podepsána Konstantinem Černěnkem se slovy Uložit v archivu politbyra. Bez souhlasu neotvírat. Již druhý den byl dopis převezen do Prahy a představen veřejnosti.

Při srpnové invazi pěti států Varšavské smlouvy byl Dubček a někteří další členové stranického vedení zatčeni a přes Polsko odvezeni do Zakarpatí. Do Moskvy se ihned vypravil generál Svoboda a požadoval, aby se jednání v Kremlu účastnili všichni naši vedoucí pracovníci, takže Dubček a další byli převezeni do Moskvy. Dubček se však většiny jednání osobně nezúčastnil – z tohoto šoku onemocněl. Projevily se u něj ty vlastnosti, před nimiž mě varoval jeho otec Štefan už v okamžiku, kdy měl Dubček přejít do nejvyšší funkce v Praze. Říkal mi: ,,Nedělejte ho nejvyšším, neberte ho do Prahy, mám svého syna rád, ale vím, že má tak úroveň okresního tajemníka. Na řízení je příliš slabý, důvěřivý a přecitlivělý…´´

To se také stalo. Vždyť Dubček se při prvním veřejném projevu po návratu z Moskvy dokonce rozplakal. To sice možná na řadu lidí zapůsobilo, ale pro politika je to naprosto nepřípustné. Tak mu nezbylo, než po neslavném srpnu a začátku tzv normalizačního procesu z vysoké politiky odejít. Sice se poměrně krátce stal velvyslancem v Turecku, ale poté se uchýlil do ústraní a věnoval se zahradničení. Už v dubnu 1989 byl zvolen do čela strany Gustáv Husák, který se posléze stal též prezidentem.

Přesto se Dubček nakonec po listopadu 1989 jisté rehabilitace dočkal: sice spor o prezidentskou funkci s Václavem Havlem prohrál, ale stal se předsedou parlamentu. Chodil jsem za ním i tam a koncem srpna 1992 mi nabídl, že se chce v listopadu vypravit po stopách svého mládí a zda bych ho nechtěl doprovázet. Pojedeme sami dva jako soukromé osoby. Jenže 1. září 1992 na cestě do Prahy jeho auto u Humpolce havarovalo a on nakonec 7. listopadu zraněním podlehl.

Kolem této havárie se objevila řada spekulací. Například právník Liboslav Leksa v knize Tragédie na 88. kilometru vyslovil domněnku, že Dubček vadil některým složkám tajné policie a KGB a chystal se o tři dny později svědčit v Moskvě o kriminální činnosti KGB. Tentýž den, 1. září 1992, byl ve svém domě zavražděn bývalý polský premiér, předseda vlád v letech 1970–1980, Piotr Jaroszewicz s manželkou. Podle Leksy měl svědčit ve stejném procesu. Jeho vrahové nebyli dopadeni. Také se při havárii ztratila Dubčekova aktovka s nějakými dokumenty.

 Spíš bych však věřil tomu, že na tomto dálničním kilometru existuje nějaké tajemné fluidum. V roce 1995 tu bourali herec Petr Haničinec, zpěvačka Marika Gombitová, federální ministr Jozef Bakšay, M. Butora a M. Macek. Na témže kilometru dálnice D1 se stala řada hromadných nehod (v jednom případě čtyřiceti aut) a jen o kilometr dále havarovalo v 2008 celkem 116 aut. Naše rodina tam měla autonehodu v roce 2005, cortina byla na odpis.

Mnozí čtenáři mohou namítnout, proč vůbec Dubčeka připomínám. Vždyť byl přesvědčeným komunistou a komunismus se u nás už více než třicet let neuznává. Ale my jsme v té době žili, on byl součástí té doby a nelze z historie vytrhávat ani jednotlivé epizody, ani osobnosti, které s ní byly spojeny. Přepisovat historii nejde, vždyť pojednává o tom, co skutečně bylo. Dá se jedině pokusit se ji chápat tak, jak se tehdy odehrávala. A právě o to jsem se pokusil