Miloš Balabán: Klimatická spravedlnost

Praha 6. listopadu 2021

Klimatická konference OSN, která v Glasgowě probíhá na pozadí nervózní atmosféry okolo světové energetické krize.

Názorně se to ukázaly výsledky summitu nejvyspělejších států světa G20 o minulém víkendu v Římě. Všichni šéfové států a vlád se zde drželi zpátky – nezaznívaly žádné konkrétní závazky nebo data k dosažení uhlíkové neutrality neboli vyloučení výroby elektřiny z uhlí. Zůstalo jen u obecných formulací.

Zájmy jednotlivých zemí se radikálně rozcházejí. Evropská unie se sice snaží být praporečníkem radikálních změn, jenže deficit energií, vzrůstající ceny a omezenost obnovitelných zdrojů nadšení tlumí.

Domluvit se na omezování používání uhlí jako energetického zdroje na nějž připadá 44 procent světových emisí CO₂nebylo průchodné. Proti byly Rusko, Čína a hlavně Indie, která se nechce svazovat žádnými závaznými termíny. Vezmeme-li v potaz, že se brzy stane nejlidnatější zemí světa není to příliš optimistické. Ale problémy s omezováním těžby uhlí může mít třeba i Austrálie, která patří mezi největší světové uhelné mocnosti. 

Americký prezident Joe Biden, který se také snaží vystupovat jako globální klimatický lídr sice dal najevo rozčarování z ruského a čínského postoje, jenže sám se musí při protlačování svého sociálního a klimatického balíčku v Kongresu spoléhat na kompromis s demokratickým senátorem Joe Manchinem zastupujícím uhelnou Západní Virgínii. A co se emisí na hlavu týče, ty jsou v USA dvakrát větší než v Číně. 

Ukazovat na Čínu jako na největšího klimatického hříšníka je tudíž ošidné. Země totiž vyrábí přes polovinu celosvětové produkce ocele, cementu a hliníku a její průmysl spotřebuje kolem poloviny celosvětové produkce uhlí mědi a niklu. To všechno je z velké části důsledkem přemísťování „špinavé“ výroby ze Západu tam, kde je levnější. Bez toho by západní spotřebitel byl bez mobilů, televizí nebo klimatizací.

Ale i další země rozvojového světa jsou taktéž základnou špinavých výrob, týká se to např. Indie, která patří mezi největší světové producenty léků.

Takže jejich požadavek, aby bohaté země dodržely svůj závazek zajistit pro ně klimatickou pomoc ve výši 100 miliard dolarů ročně do roku 2023 je oprávněný. To se ovšem zatím neděje.

Navíc to může být i málo. Jihoafrická ministryně životního prostředí Barbara Creecyová hovoří o 750 miliardách dolarů. A jen Indie bude potřebovat pro svojí energetickou transformaci do roku 2030 víc než 2,5 bilionu dolarů.     

Takže pokud se hovoří o ochraně klimatu a o globální odpovědnosti všech zemí musí se ruku v ruce s tím mluvit i o klimatické spravedlnosti. A to nemusí být pro Západ vůbec jednoduché. Bez toho se ale v ochraně klimatu dopředu nepohneme.     

Publikováno v deníku Právo.

(Autor je bezpečnostní analytik)