Miloš Balabán: Dialog místo přísnosti

Praha 26. října 2021

Polský premiérMorawiecki na zasedání Evropské rady minulý týden nekompromisně hájil stanovisko polského ústavního soudu, který v reakci na podnět jeho vlády rozhodl, že unijní právo nemá absolutní přednost před polským. Zdůraznil také, že Varšava nebude jednat pod „vyděračským tlakem“.

Eurokomisař pro spravedlnost Reynders označil situaci s Polskem za „evropský moment 6. ledna“, tj. přirovnal to k útoku příznivců Donalda Trumpa na americký Kongres, což v USA i ve světě způsobilo politický šok. A Washington Post to vygradoval závěrem, že EU čelí dosud své největší existenciální hrozbě.

Je to skutečně vážnější než brexit, fiskální strasti s eurem nebo konflikty ohledně přístupu k migraci?

Odpovídá tomu reakce nizozemského premiéra Rutteho. Ten vystupuje v unii jako hlavní protipolský jestřáb a požaduje vůči Polsku tvrdost. Spolu s francouzským prezidentem Macronem a předáky dalších pěti zemí chtěl vyzvat Evropskou komisi, aby nedávala Polsku peníze z mimořádného fondu obnovy, dokud nezačne respektovat nadřazenost práva EU a nebude se řídit verdikty unijního soudu.

Jenže odcházející německá kancléřka Angela Merkelová na svém posledním sto sedmém unijním summitu zaujala k polské kauze zdrženlivější postoj, neboť musíme podle ní „najít způsob, jak být opět jednotní, protože záplava žalob u Soudního dvora EU není řešením“ v narážce na fakt, že unijní instituce pořád řeší stížnosti Evropské komise na polskou reformu soudnictví.

Zároveň poukázala i na hlubší problém: jedná se o nevyřešenou otázku „jak si jednotlivé členské země představují Evropskou unii. Podle Merkelové jde o to, zda má být „stále užší unie“ nebo zda si státy mají udržet svou roli. A to, jak zdůrazňuje kancléřka, „jistě není jen otázka mezi Polskem a EU, ale i v ostatních členských státech.“

Lze to chápat i tak, že spor s Polskem nelze vnímat jako existenciální hrozbu, nýbrž  spíš jako vážnou otázku kam  má unie směřovat dál. Bez odpovědi na ní se už nelze obejít. 

Příznačné je, že ke sporu s Polskem jsou zdrženlivější i představitelé „nových“ unijních zemí. Politická analytička Judy Dempseyová z Carnegie Endowment v této souvislosti uvedla, že u těchto zemí je větší integrace chápána jako oslabování národní suverenity. Kromě Polska a Maďarska konkrétně jmenovala Bulharsko a Slovinsko.

Maďarský premiér  Orbán na summitu uvedl, že právo EU má přednost tam, kde má pravomoci. Nicméně, jak řekl, pravidelně dochází k tomu, že evropské instituce obchází práva národních parlamentů a vlád a mění smlouvy, aniž by k tomu měly pravomoc.

Nepotřebuje tak nyní EU místo nizozemské přísnosti Rutteho, kterou může třeba oslabovat fakt, že Nizozemsko je stále jedním z daňových rájů uprostřed EU, spíše trpělivější dialog a stavění mostů mezi západem a východem EU, což Angela Merkelová uměla a čímž se dařilo zmírňovat i napětí uvnitř Unie v řadě sporných otázek? Není prostě v jejím zájmu nepřidávat k řadě krizí, kterým musí nyní souběžně čelit, ještě další? 

Publikováno v deníku Právo.

(Autor je bezpečnostní analytik