Miloš Balabán: Evropa na divanu

Praha 16. dubna 2021

Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová se na počátku svého mandátu netajila ambicemi pozvednout její autoritu a váhu. Proto přišla s ideou vytvoření „geopolitické komise“. Jistě to není lehké v situaci různorodých zájmů 27 členských zemí mezi které patří i ty velké, které nezřídka prosazují i vlastní politiku, leckdy více či méně skrytě i „Evropě navzdory“.

Komise to nemá lehké ani ve vztahu ke klíčovým globálním mocnostem, které sice ekonomickou sílu EU vnímají ale s tou (geo)politickou je to o něco horší. Bývalý americký prezident Donald Trump dokonce EU a Evropskou komisi spíše ignoroval.

Vysoký představitel pro zahraniční a bezpečnostní politiku EU Josep Borell zase dostal při návštěvě Moskvy svéráznou lekci od ministra zahraničí Sergeje Lavrova: jako rovnoprávného partnera jí Rusko nebere. Dlužno ale dodat, že ze strany Borella nebyla návštěva ani moc dobře připravená.   

K další nepříjemné lekci došlo minulý týden v zemi, která je s Evropou silně ekonomicky a bezpečnostně spjata – v Turecku. Svět obletělo video ze začátku jednání, kterého se zúčastnil turecký prezident Recep Erdogan, předseda Evropské rady Charles Michel a předsedkyně Komise Leyenová.

Erdogan a Michel si sedli do křesel vedle sebe, na Leyenovou nezbylo a s neskrývaným údivem jí nezbylo nic jiného než si sednout na divan poblíž obou politiků. Michelovi to bohužel divné nepřipadalo, později objasnil, že podle protokolu je ve vyšší pozici, a tudíž bylo formálně vše v pořádku, načež Leyenová reagovala, že napříště se to už nesmí opakovat.

 V pořádku to nebylo, naopak to byl pro EU a Evropskou komisi akt politického ponížení, další signál o tom, kdože vlastně tahá v evropsko-tureckých vztazích za kratší konec provazu. I takto lze symbolicky potvrdit, že si Turecko nedělá velkou hlavu z politiky Evropy.

Není to ale dáno i tím, že EU, a i některé klíčové evropské země nehrají třeba na rozdíl od USA, Ruska a Číny žádnou důležitou roli na Blízkém východě? Že míra evropské závislosti na zadržování uprchlíků v Turecku, za které i platí, je enormní? Že se nechala ve Středomoří a v Libyi tak trochu přitisknout ke zdi? A konec konců je efektivní, že má EU tak složitou strukturu, kterou fakticky řídí dvě hlavy, což je pro okolní svět stěží pochopitelné?

I po téměř padesáti letech, co se Henry Kissinger zeptal, komu má v Evropě zavolat, když je potřeba, zůstává taková otázka nezodpovězená. Nic to ale neubírá na její aktuálnosti.

  A „lekce z divanu“ by mohla vést k přemýšlení, jak udělat evropské vládnutí pružnější a efektivnější. Ovšem s politiky, kteří mohou být ve světě považováni za první ligu. I když tady je výběr hodně zúžený.

Publikováno v deníku Právo.

(Autor je bezpečnostní analytik)