Miloš Balabán: Černobílé vidění nepomůže

Praha 28. března 2021

Po americko-čínském jednání v Anchorage, zasedání ministrů zahraničí NATO v Bruselu a návštěvě ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova v Číně se nám na první pohled vyjevuje obraz dalšího kola zostřeného soupeření mocností, kde stojí na jedné straně po Trumpově konci ve funkci prezidenta sjednocenější Západ a na straně druhé upevňující se čínsko-ruský tandem. Na Západě se používá zjednodušenější zkratka, že se jedná o blok demokracií proti bloku autokracií.

Nicméně ve světě formovaném novými ekonomickými reáliemi a otřeseném pandemií nemohou být věci černobílé. Nevidím třeba do hlavy německému ministrovi zahraničí Heiko Maasovi co si myslí, když poslouchá svého amerického kolegu Blinkena při vysvětlování, jak si Amerika představuje svůj návrat do globální politiky, který mj. nyní charakterizuje paralelní konfrontační tón jak s Moskvou, tak s Pekingem.

Maas musí brát v úvahu německé ekonomické zájmy. A ty jsou vcelku jasné. Podle spolkového úřadu Destatis vyvezly loni německé firmy do Číny zboží za 96 miliard eur (zhruba 2,5 bilionu Kč), výrobce čipů Infineon realizuje v Číně téměř třetinu tržeb, farmaceutická společnost Merck přes 14 procent a Siemens 13 procent. A čínský trh drží nad vodou v době pandemie i automobilku Volkswagen.

Mimochodem i guvernér ČNB Jiří Rusnok nedávno potvrdil známou pravdu, že prostřednictvím Německa, na které jsme silně navázáni je Čína důležitá i pro nás, a proto je důležité, že se vrátila na postpandemickou růstovou dráhu. 

Nejen Německo, ale i další státy velké EU jako Francie, Itálie nebo Španělsko tak asi nebudou úplně sdílet představu o tom, že Čína je existenční hrozbou, což platí i o Rusku. V jeho případě je kámen úrazu v plynovodu Nord Stream 2, jenže může si Německo dovolit tento projekt odpískat kvůli Polsku nebo Ukrajině? 

Americkému tahu na branku v případě Číny, kam chtějí přibrat i spojence se nelze divit protože, v ní mají silného geopolitického vyzyvatele, kterého dosud nepoznaly. A otázka, jak se s ním vyrovnat bude v této dekádě zásadní.

Portugalský myslitel a bývalý ministr pro evropské záležitosti Bruno Maçães ve své poslední knize Dějiny začaly: Zrod nové Ameriky přichází s až provokativní myšlenkou, že mají-li USA zájem udržet si pozici globálního lídra, měly by na úrovni světové politiky dělat totéž, co činí stát: tolerovat různé formy fungování cizích zemí. Západní liberálně-demokratické zřízení není jedinou přijatelnou cestou, snem a budoucností. Cílem Washingtonu by neměla být eliminace jiných narativů, nýbrž schopnost zabránit, aby některý z nich převládl a porušil rovnováhu.

Tomu jistě nepomůže víření válečných bubnů. Spíš síla příkladu. Tady má ale Amerika problém. Střelila se totiž do nohy tím, že v ní převládl vlastní narativ o tom, jak je systémově rasistická, plná nerovností a historických křivd, což je široce traktováno politiky demokratů, americkými médii a univerzitami. Že to ztěžuje Americe manévrovací prostor v globální politice je nabíledni a musí to vnímat i Evropa. 

Publikováno v deníku Právo.

 (Autor je bezpečnostní analytik)