Miloš Balabán: Od 15. března 1939 šlo o přežití národa
Praha 16. března 2021
Kdyby někdo před rokem řekl, že v nouzovém stavu a restrikcích kvůli pandemii strávíme rok málokdo by tomu věřil. Je to nicméně tvrdá realita. Jsou zavřené školy, divadla kina, obchody, restaurace. Máme fakticky neprostupné hranice. Statisíce lidí se ocitli v existenční nejistotě. Kdy restrikce skončí není úplně jasné.
Svým rozsahem se jedná o nejvážnější krizi po druhé světové válce, jakkoliv o mnohé krizové momenty v poválečném období se širokými dopady na osud lidí nebyla nouze. Příkladem budiž rok 1968. Tak výrazné omezení fungování společnosti většina žijících občanů této země ale dosud nezažila.
Říká se, že každá krize je zároveň příležitostí. Ti, kteří jsou jí výrazně existenčně nebo i zdravotně postiženi si to oprávněně myslet nemusí. Jak říká sociolog Martin Buchtík příležitostí je současná situace jen pro velmi úzkou skupinu lidí, kteří mají už nashromážděny určité žádané znalosti, majetek, kapitál nebo podnikají v momentálně dobrém oboru. Třeba sem patří e-shopy nebo sféra IT.
Přesto máme štěstí, že žijeme v době, kdy dosavadní ekonomický a technologický rozvoj, a hlavně ještě stále příznivé vnější podmínky, jakkoliv nemusí trvat věčně, umožňují i takovou krizi zvládat bez fatálních lidských a ekonomických ztrát.
Současná krize je ale příležitostí k jedné věci: k tomu, abychom si znovu připomenuli, že v našich dějinách bylo jedno období nesrovnatelně horší. Především pro generaci narozenou po listopadu 1989 to kvůli opomíjené výuce dějepisu na našich školách může být zásadní poznání.
Právě dnes má tudíž smysl připomenout, že přesně před 82 lety začala etapa v životě našeho národu a státu ve které nám doslova a do písmene šlo o přežití. Násilné obsazení naší země nacistickým Německem znamenalo počátek bezprecedentního teroru, kterému padly za oběť stovky tisíc lidí.
Nikdo se nemohl být denně jist životem ve střetu s nacistickou mašinérií jejímž konečným cílem bylo vyhlazení našeho národa. Denním chlebem občanů byl strach. Jediné z hlediska okupantů nevhodně vyřčené slovo mohlo znamenat smrt.
Běžné byly zákazy vycházení a domovní prohlídky. Válka znamenala i nedostatek potravin a dalšího zboží potřebného pro důstojný život. Vysoké školy jako základna pro výchovu národní inteligence byly násilně uzavřeny hned v prvním roce okupace.
Trvalo dlouhých šest let, než se za cenu obrovských obětí doma i našich spojenců, především „Velké trojky“ – Sovětského svazu, Spojených států a Velké Británie podařilo s nacistickým Německem spravedlivě zúčtovat.
15. března 1939 drtivá většina potupených a rozhořčených Čechů asi nehleděla do budoucnosti s velkou nadějí. Dnes jsme na tom přes všechny závažné problémy určitě mnohem lépe.
Publikováno v deníku Právo.
(Autor je bezpečnostní analytik)
K posledním dvěma autorovým větám nabízím několik výňatků z knihy Zasnoubena se smrtí (Nakl. JOTA, 2017). Nechť čtenář sám posoudí, jakému nepříteli naši předci museli čelit za protektorátu.
Je středa 24. září 1941.
K. H. Frank je v Berlíně a vede informativní rozhovory s vyššími SS-kamarády. Jen obtížně lze soudit, zda to byla právě tato jeho návštěva a jeho hlášení o současné alarmující protinacistické situaci v českých zemích nebo skutečnost, že si přisadil, když z daného stavu obvinil protektora Neuratha, faktem však zůstává, že v Berlíně začali horečně jednat.
Pozdě večer nastupuje do kurýrního vlaku, jenž spojuje hlavní město říše s vůdcovým Vlčím doupětem ve Východním Prusku. Hitlerův příkaz zněl jasně: okamžitě se k němu dostavit.
Cestou Frank přemítá, co může očekávat. Jmenuje ho vůdce jediným pánem v Čechách a na Moravě? Nebo naopak, z něj učiní spoluviníka za situaci v protektorátu a zbaví ho funkce státního tajemníka?
Hitler si nechává znovu krátce popsat, co se v protektorátu děje. Frank potvrzuje Neurathovu zprávu, že odbojové hnutí a další formy protinacistického odporu sílí a že stav je, zejména po napadení Sovětského svazu Německem, alarmující.
„Zavedu v protektorátu tvrdší kurz,“ přeruší Franka Hitler.
„Nebudu tím zatěžovat Neuratha, stejně by to nezvládl.“
Frank si v duchu mne spokojeně ruce. Věří, že vůdce mu svěří daleko větší pravomoci. Pak bude pánem nad protektorátem on.
„Pořádek obnoví Heydrich!“
Frank je vůdcovým rozhodnutím zaskočen. Proč to má být na nějakou dobu – na jakou asi? – šéf Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA – nejvyššího bezpečnostního orgánu hitlerovského Německa), SS-gruppenführer Reinhard Heydrich?
„Jistě zasáhne s náležitou razancí a obnoví pořádek,“ nenechává nikoho na pochybách Hitler.
O tři dny později, 27. září 1941 se v Praze dokončují poslední přípravy na Heydrichův příjezd. Von Neurath v tichosti opustil svůj byt v Černínském paláci. Protektorem sice oficiálně zůstává, leč na nucené dovolené.
„Říšský protektor svobodný pán von Neurath onemocněl. SS-obergruppenführer Heydrich ustanoven zástupcem říšského protektora.“
Tuto úřední zprávu přinesou druhý den protektorátní noviny. Jen úzký kruh zasvěcených ví, že tvrzení o Neurathem vyžádané delší dovolené za účelem obnovené otřeseného zdraví, je lživé.
Frank a Heydrich.
Brutalita, přímočará brutalita jednoho i druhého. Nic horšího nemohlo obyvatele protektorátu Čechy a Morava postihnout. Co lepšího si Hitler pro zkrocení vzpurných Čechů a Moravanů mohl přát?!
Führerem čerstvě povýšený Reinhard Heydrich je muž činu. O poměrech v protektorátu toho ví opravdu hodně. Má podrobné informace. Má i plán. Ví, kde začne.
Již v sobotu 27. září je zatčen předseda protektorátní vlády Alois Eliáš. Bezprostředně poté je dopraven do pražské řídící úřadovny gestapa v Petschkově paláci.
… Heydrich, za nadšeného přitakávání Franka, vydává Nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě o vyhlášení civilního výjimečného stavu ze dne 27. září 1941. Tím sám sebe pověřuje kdykoliv a kdekoliv vyhlásit stanné právo!
Je neděle 28. září.
Na stožárech prvního hradčanského nádvoří vlají dvě vlajky. Říšskoněmecká s hákovým křížem a vlajka s hrozivým znakem SS. Nově vytyčený směr v terorizování Čechů je přesně nalajnován. Frankův letitý sen se tak naplňuje měrou vrchovatou.
V pravé poledne Emil Hácha přijímá Heydricha i Franka. Heydrich mu bez obalu oznamuje, že Eliášovo zatčení bylo nutné „v zájmu říše i českého národa“(!). Nepřátelské činy českého obyvatelstva, sabotáže si prý vynutily vyhlášení výjimečného civilního stavu v některých částech protektorátu s účinností od téhož poledne. Hitler a jeho říše nedovolí, aby kdokoliv jakkoliv hatil boj za novou Evropu.
… „Mnou sestavené stanné soudy, zřízené proti říši nepřátelským snahám a jednáním, se už rovněž sešly, takže ještě dnes večer je nutno počítat s prvními rozsudky a jejich vykonáním…“ nechává se slyšet Reinhard Heydrich a jasně dává najevo, že nemíní s tvrdohlavými a vzpurnými Čechy marnit čas a že rozhodně nehodlá jednat v rukavičkách.
„Nenechávám žádných pochybností o tom, že zájmy říše budu hájit s veškerou tvrdostí, přičemž žádám, aby bylo konečně nahlédnuto, že tím zároveň beru v ochranu i zájmy protektorátního obyvatelstva.“
… „Žijete tu jednou uprostřed evropského osudového prostoru, který je určen a veden německým národem. Pochopte už konečně, že obyvatel tohoto prostoru nemůže vést žádnou politiku v zájmu Londýna nebo Moskvy… Pro budoucnost platí jasná směrnice: dělat všechno co slouží Evropě, určované Velkoněmeckem.“
Heydrich nemá ve zvyku mlátit prázdnou slámu. V noci 28. září rozhlasová stanice Böhmen oznamuje první rozsudky smrti, vykonané zastřelením.
A protektorátní tisk píše: 30. září – „Pro přípravu velezrady a sabotáže byli v Praze odsouzeni k smrti…“
Každý následující den se tatáž zpráva opakuje. Mění se pouze jména a příjmení a počty popravených. Heydrich opravdu neztrácí čas. Dne 8. října 1941 je zakázána Československá obec sokolská, stovky sokolů a sokolek poslány do koncentračních táborů. Na podzim téhož roku začíná i v protektorátu nová, neméně krvavá kapitola dějin – holocaust.
Ukázkový árijský vzhled. Pečlivě upravené světlé vlasy. Ostře řezaná tvář a nos, připomínající zobák predátora. To je Reinhard Heydrich. Podobá se dravci. A dravec zaútočil.