Miloš Balabán: Riskantní turecká vysoká hra
Praha 6. října 2020
Střet o Náhorní Karabach může mít vážné důsledky pro regionální a též i globální bezpečnost. Odehrává se ve výbušném regionu. Střetávají se zde zájmy dvou mocností – Turecka a Ruska, leží zde nestabilní Gruzie a největší nepřítel USA a Izraele Írán. V potaz je nutné brát i energetickou dimenzí: jednou ze stran konfliktu je na ropu a plyn bohatý Ázerbájdžán. Ropovody a plynovody odtud vedou doslova na dohled od arménské hranice.
Střet bylo možné očekávat. Po posledním incidentu mezi Ázerbajdžánem a Arménií o Karabach turecký prezident Erdogan prohlásil, že jakýkoliv útok na jeho ázerbájdžánského spojence bude „pomstěn“ a že Arménie draze za útok zaplatí. V pozadí může být dlouhodobá turecká nevraživost vůči Arménii mající svoje kořeny v historii i ekonomické faktory. Ázerbájdžán dodává do Turecka levný zemní plyn.
Konflikt v Náhorním Karabachu je i odrazem rostoucích tureckých ambicí o rozšiřování zóny vlivu „všemi azimuty“. Dokládají to vojenské intervence v Sýrii a v Libyi, snaha o ovládnutí východního Středomoří. Někteří experti na Blízký východ dokonce hovoří o snaze vytvořit „nové Osmanské impérium“ pod vedením Turecka.
Turecko se kavkazským výpadem dostává na hranu konfrontace s Ruskem, které si v regionu udržuje stále nemalý vliv. Úzce vojensky spolupracuje s Arménií na jejímž území má několik vojenských základen a na druhé straně se snaží i o přátelské vztahy s Ázerbájdžánem. Moskvě to umožňuje, aby dlouhodobě hrála roli arbitra v konfliktu o Náhorní Karabach.
Turecko ale otevřením „kavkazské fronty“ demonstruje, že pro vlastní zájmy je ochotno jít s Ruskem do konfrontace, podobně v Sýrii a v Libyi. A jak informovala některá média i s pomocí příslušníků syrských protureckých vojenských formací, kterých má být v konfliktu nasazeno přes tisíc.
Prezident Erdogan svojí taktikou nepochybně riskuje, což musí pozorně sledovat především Brusel, Berlín, Paříž i Washington. Angažovanost členského státu NATO s druhou nejsilnější armádou v citlivé konfliktní oblasti může potenciálně přinést pro alianci a též EU další nevítané problémy, kterých už obě uskupení mají aktuálně dost.
Turecká demonstrace síly je ale v prvé řadě signálem pro Evropu: s Tureckem není radno si zahrávat a je nutno brát v potaz jeho zájmy, třeba v případě již zmíněného sporu o těžbu plynu ve východním Středomoří blízko Řecka a Kypru. A též i Francii, jejíž prezident Emmanuel Macron prosazuje tvrdší politiku vůči Turecku.
Americký analytik Jeffrey Mankoff, který působil v Institutu národních strategických výzkumů Národní univerzity obrany USA napsal ve Foreign Affairs, že současná politika Turecka v konfliktu ohrožuje roli Ruska jako prostředníka při jeho řešení. Moskva ale přesto stále ještě má dostatečný politický a finanční vliv, aby ho ukončila.
Samozřejmě je to i v jejím zájmu, nicméně teď jistě i v zájmu EU a NATO bez ohledu na řadu konfliktních bodů ve vztazích Západu s Ruskem. Reálie geopolitiky prostě přináší i paradoxy…
Publikováno v deníku Právo.
(Autor je bezpečnostní analytik)