Miloš Balabán: Koronavirový puč, syrianizace Libye a mozková smrt

Praha 23. srpna 2020

Poněkud ve stínu událostí v Bělorusku došlo ke státnímu převratu v Mali, kde armáda svrhla dosavadního prezidenta Keitu. Washington Post k tomu napsal, že se jedná o první státní převrat v éře koronaviru.  I kvůli němu mohla být účast v parlamentních volbách v dubnu velmi nízká s účastí necelé čtvrtiny voličů.

Koronavir tak přispěl k zostření politické, ekonomické a bezpečnostní nestability, která je ovšem dlouhodobou záležitostí. Jedna z nejchudších zemí světa se potýká s aktivitami teroristických skupin, se spory různých etnik soupeřících i o nedostatkovou zemědělskou půdu a také s korupcí vládnoucích elit. Mix rizik způsobil, že téměř čtyři miliony Malijců jsou podle OSN v přímém existenčním ohrožení. 

Vratkou stabilitu se snaží udržet hlavně Francouzi v rámci operace Barkhane s pěti tisíci vojáky a mise OSN a EU. Právě v její výcvikové misi působí i 120 českých vojáků, situace v Mali se tudíž bezprostředně dotýká i nás. 

Předsedy Evropské rady Charles Michel, prohlásil že „události v Mali mohou mít destabilizující efekt na celý region“. Je to pravda, stačí se podívat na situaci v okolních zemích Sahelu: Mauretánii, Burkině Faso, Nigeru nebo Čadu. Zároveň je ale nutné vnímat i mnohem širší geopolitický kontext. Nestabilita v Sahelu se může propojit s nestabilitou v  blízké Libyi, ve Středomoří s eskalací řecko-tureckých sporů a samozřejmě i s potenciálním zhroucením Libanonu po mohutném výbuchu v bejrútském přístavu.

Libye se téměř po deseti letech od svržení Kaddáfího přeměnila v arénu střetů zájmů globálních i regionálních mocností. Francie, Turecka, Ruska a Egypta. Oficiálně uznávanou libyjskou vládu podporuje hlavně Turecko, naopak vzbouřeneckého generála Haftara Rusko, Egypt a nepřímo Francie. Nedochází tak na prahu Evropy k „syrianizaci“ libyjského konfliktu?

Turecko si zde vybírá svojí geopolitickou dividendu před zraky svých spojenců v NATO: zastavení ofenzívy Haftara mu vyneslo dohodu s libyjskou vládou, která umožňuje ovládnout a využívat významnou část Středomoří mj. pro těžbu ropy.

Samozřejmě se to nelíbí Řecku, Kypru a ani Francii. Ta se navíc dostala v polovině června s Tureckem do konfliktu, když francouzská fregata Courbet sledovala tureckou nákladní loď s podezřením, že veze do Libye zbraně, což je porušením zbrojního embarga. Doprovodná turecká válečná loď ale kvůli tomu na Francouze zamířila radar pro zaměřování palby. Raději nedomyslet co by se stalo, kdyby mezi dvěma členskými státy NATO k palbě nakonec došlo …

A Francie následně rozmístila ve východním Středomoří dvě stíhačky Rafale a námořní fregatu, což se na turecké straně setkalo se značnou nelibostí. Otázka, zda jsou EU a Severoatlantická aliance efektivně schopni čelit nestabilitě v jižním předpolí Evropy je tak ve světle těchto znepokojivých signálů asi na místě. NATO se už těžko bude vyhýbat vážné debatě o udržení své vnitřní koheze. Minimálně z francouzského pohledu musí totiž poslední události skutečně vyvolávat obavy z „mozkové smrti“ NATO o které loni mluvil francouzský prezident Emmanuel Macron.

Publikováno v Právu.

(Autor je bezpečnostní analytik)