Jiří Krutina: Digitalizací k debilizaci bezdotykové společnosti?

Praha 11. července 2020

Čas – základní majetek a kapitál, který každý z nás máme. Kolik času trávíme v pohlcení, často naprostém, před nejrůznějšími monitory, obrazovkami a displeji našich chytrých mobilů, počítačů, tabletů, herních systému, TV apod.?

Samy technologie nejsou nějakým “démonem”. Jde o to, jak technologie využíváme a jaký k nim máme skutečný “organický” vztah. Jsou pouze našimi nástroji – tedy prodlouženýma rukama a myšlenkami, nebo jsou něčím, co nám nahrazuje a poskytuje ještě něco více? Vyhledávání informací, práce na knihách, projektech, apod. – to vše je jistě smysluplné využití technologií, které tak slouží člověku v jeho tvůrčím projevu.

Příkladem může být například rozdílný způsob používání mobilů. Můžeme je používat třeba jen k běžnému volání a přijímání hovorů. Něco jiného pak je, když vidíme mladé lidi, jak si neustále hrají s mobilem. Kdykoliv by měli být bez nějakého podnětu, hned sahají po svých “chytrých” mobilech a hned se zaměstnávají.

Co je zejména, dle mého mínění, nikoliv zrovna zdravým způsobem “deformace” našeho vědomí a tedy svým způsobem alarmující, je skutečnost, že lidé stále více využívají nové technologie a sociální sítě ve společensko-sociálních situacích a nebo spolu například tráví čas na síti společným hraním her. Tato forma digitální “komunikace” je zcela nový fenomén, kterému například některé generace nebyly vystavené. Tato podoba komunikace je v podstatě “nelidská” a “odlidšťující”, je plochá a doslova “magicky” přetváří digitální rozhraní či stroj na vztahového partnera! Takový typ komunikace prostě není stejný, jako když se dva lidé tváří v tvář potkají a jednají, vzájemně se cítí a vnímají svou přítomnost jako celek.

Tyto nové typy komunikace ale nejsou určeny k řešení nějakých skutečných, pro život praktických nebo život obohacujících záležitostí. Lidé se v těchto systémech nenaučí být lépe lidmi, navazovat přímo vztahy, postavené na vzájemném cítění, naslouchání a vnímání druhého v jeho smyslové celistvosti. Lidé se v takových například uměle vytvořených herních skupinách neučí a tento způsob “společného trávení digitálního času” je nepřipravuje do reálného života s jeho konflikty mezi lidmi, nutností vedení dialogu, naslouchání a zdravého projevování svých zájmů, apod. Umožňuje to prostě jen nezávaznou komunikaci bez zodpovědnosti – jde jen o hru, nic skutečného a lidského. Jde o trávení času digitální komunikací, která je vynucená určitým systémem technologií či hrou a zprostředkovaná skrze digitální rozhraní nejrůznějších displejů, které jsou “vždy po ruce” na “chytrých” mobilních telefonech.

Prozkoumejme si zkušenostní událost dnes typické zábavy mladých lidí, kterou je hraní on-line her na různých platformách. Příkladů her, které se stávají doslova samostatnými “světy k setkání” pro mnohé své fanoušky, je nespočet. Typicky sedíme před monitorem, se sluchátky a mikrofonem na uších, abychom mohli slyšet a domlouvat se s “přáteli” na základě očima konzumované situace herní obrazovky, kde jsou přátelé jen jako další postavičky.

Takový typ komunikace je degenerující v několika směrech. Jde o komunikaci prostou vědomí jakýchkoliv verbálních znaků a zbavenou  smyslového vědomí druhého. Neslyšíme organický hlas duše druhého člověka ve spojení s pohybem jeho těla, ale necháváme své uši jen  “bombardovat” digitalizovaným zvukem ve sluchátkách a přitom jsme současně svým vlastním sluchem zcela odděleni od sluchového pole kolem nás právě těmi sluchátky. Současně jsou oči bombardovány digitalizovanými pohyby – tedy algoritmy, používajícími ve svém základu zjednodušeně řečeno pouze “jedničky a nuly”. Ty nejsou ničím jiným, než simulovanou zkušeností, vynucenou algoritmy programů. My na ně však reagujeme zcela nepřiměřeně – tedy emočně a lidsky, jako by to byly lidé před námi. Pozorovat některé hráče se sluchátky na uších, neslyšící co se děje bezprostředně kolem nich a současně různě hulákající kolem sebe a prožívající nepřiměřené emoce, aniž by kolem nich někdo byl, je samo o sobě “pozoruhodné”.

Opravdu si někdo může myslet, že to člověku neškodí? Jde o reálný experiment v deformování vědomí, nic jiného o tom nelze říci. Jaké to může mít důsledky v dalších oblastech našeho života?

Děti pak méně čtou a nejsou schopné sledovat na ně příliš “pomalé” filmy, ve kterých třeba hrají lidé a které nejsou jenom rychlou digitální smrští zcela absurdních animovaných představ a obrazů. Nedostatek rozvíjení vnitřního naslouchání a citu současně omezuje jejich vyjadřovací schopnost, která je stále omezenější a jejíž jazyková podoba je čím dál více prostoupena anglikanismy.

Lidé závislí na trávení času s mobilem či na hraní her vykazují horší emoční i hlasové schopnosti vyjadřování a současně nejsou schopni řešit své vlastní životní problémy, například vztahové či partnerské. Často jim chybí základní, řekněme “tělesná inteligence” či zdatnost.

Blikající chytrý mobil je pro závislého hráče tím samým, čím je pro gamblera blikající automat či casino, nebo pro drogově závislého člověka touha po uspokojení svou drogou. Jde o zcela stejné prožitkové vzory, byť v různém praktickém provedení, které vážou a znesvobodňují vědomí a naši vitalitu ve svých opakovaných cyklech.

Komerčně podporovaná “digitální” a “bezdotyková” společnost,  manipulovaná k vytváření deformovaných představ o “svých” prioritách a “potřebách”, se chová de facto jako společenství otroků technologií a jejich systémů. Technologie nám tedy rozhodně nezlepšují kvalitu našeho života, našich vztahů nebo lidského soužití.