Miloš Balabán: Nejen německé dilema
Praha 2. července 2020
Po přijetí Lisabonské smlouvy předsednictví v EU již nemá takovou váhu. Přesto ho mohou velké členské státy využít pro prezentaci názorů a idejí důležitých pro budoucí směřování unie. Dnes začínající německé předsednictví bude podřízeno řešení krize spojené s koronakrizí a jejími dopady. Vzhledem k jejímu bezprecedentnímu rozsahu a též globálním souvislostem má tento úkol značný význam, protože v mnoha ohledech se rozhoduje o tom, zda EU krizi politicky a ekonomicky ustojí, což je důležité pro její budoucí osud.
Německo si to uvědomuje. Iniciovalo spolu s Francií bezprecedentní záchranný unijní ekonomický plán v rozsahu 750 miliard euro. Ve vztahu k Itálii a Španělsku se jedná podle slov německé kancléřky Angely Merkelové v interview pro několik předních evropských deníků o „akt solidarity“ ovšem i s otevřeným přiznáním vlastního německého zájmu: „Německo je zainteresováno na silném vnitřním trhu i v tom, aby se země EU ještě více vzájemně sbližovaly a nikoliv oddalovaly. Jako i dříve, to, co je dobré pro Evropu, je dobré i pro nás!“
Bez „ekonomického přežití“, by jistě byla v „postcovidovém“ světě oslabena. Merkelová také v interview jasně naznačila rizika pro Evropu, která byla ale patrná ještě před krizí.
Vzkázala do Spojených států, že pokud se chtějí z vlastní vůle rozejít s rolí světové mocnosti č.1 bude třeba se nad tím hluboce zamyslet. Učinil tak německý ministr zahraničí Heiko Maas, který varoval i před očekáváními, že nezvolení Donalda Trumpa prezidentem přinese zásadnější změnu v americko-německých vztazích. Merkelová ostatně již před třemi lety po prvním summitu G7 s Donaldem Trumpem prohlásila, že doba, kdy jsme se mohli bezvýhradně spoléhat na ostatní, skončila a že Evropané musí vzít svůj osud do vlastních rukou. V případě Německa a několika evropských zemí určitě i navzdory USA, které i přes svůj neoizolacionismus chtějí stůj co stůj zabránit dostavbě plynovodu Nord Stream 2 z Ruska.
Kancléřka ovšem hledí i dál na východ. Především v konfrontaci s čínským ekonomickým vzestupem přiznává, že se Evropě zatím nepodařilo dát stoprocentní důkaz, že liberální systém nakonec zvítězí, což jí znepokojuje. Po řadě jeho selhání, a nejen v nedávné krizi, není divu. Merkelové to nicméně nebrání, aby s Čínou i na pozadí silných ekonomických vazeb hledala i společné jmenovatele, zde se jedná především o ochranu klimatu. Zmínila ale i potřebu konzultovat s Pekingem rozvojovou pomoc Africe, nepochybně s vědomím, jak je právě tento kontinent důležitý pro Evropu z hlediska bezpečnosti. Význam Číny ale kancléřka potvrdila i svými dvanácti návštěvami v době svého mandátu.
Aby si ale čtvrtá nejsilnější světová ekonomika uchovala svoji roli v nových geopolitických reáliích musí dále posílit svůj strategický význam, což se neobejde bez posílení jejího bezpečnostního a obranného potenciálu. Pro Němce to může být s ohledem na historické souvislosti nelehkým dilematem, stejně jako pro Evropany, včetně nás. Jenže mohou Němci stále jen čekat na chiméru evropské strategické autonomie, které zřejmě není Evropa ve své různorodosti zájmů schopná dosáhnout?
Na sklonku politické kariéry Merkelové se tak Německo ocitá na zásadní křižovatce. Možná, že předsednictví v EU naznačí, kam povedou jeho další kroky.
Publikováno v deníku Právo
(Autor je bezpečnostní analytik)