Stanislav Novotný: Vyhlaste 15. březen nejčernějším památným dnem novodobé národní historie
Praha 15. března 2020
O co tady ve skutečnosti jde? No přece o majetky, peníze a moc. To lze dosti snadno vyčíst z chování některých německých politiků, představitelů Sudetoněmeckého landsmanšaftu a z chování páté kolony u nás.
Česká republika si bude v letošním roce poprvé připomínat 21. srpen jako Den památky obětí invaze v roce 1968. Nový památný den totiž v loňském roce odsouhlasily obě komory parlamentu. Tragické následky souboje dvou komunistických skupin, které společnou stupiditou uvrhly národ do dalšího dvacetiletého bezčasí, tak najdou své memento v kalendáři.
Roste opět chuť po zvětšení německého prostoru!
Proč se však mlčí o 15. březnu 1939? Zítra uplyne 81 let od počátku německé hrůzovlády v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 81 let od předehry k satanistickým orgiím ve všech koutech Evropy. V médiích je prakticky ticho. A v kalendáři? Běžné datum bez vykřičníků. Od Knihovny Václava Havla přes Bakalovy hlásné trouby až po veřejnoprávní média slyšíme stále častěji, že za 2. světovou válku mohou Rusové a naznačuje se, že nacisté vlastně bojovali záslužně proti bolševikům. Není zjevně daleko doba, kdy některý z mudrců (nejlépe starý přeběhlý skunk Štětinova kalibru) označí Hitlera za gentlemana. Zlehčuje se tak nejen válečná vina nacistického Německa, ale na podstavce pro hrdiny už lezou i osoby odpovědné za hromadné válečné zločiny. O co tady ve skutečnosti jde? No přece o majetky, peníze a moc. To lze dosti snadno vyčíst z chování některých německých politiků, představitelů Sudetoněmeckého landsmanšaftu a z chování páté kolony u nás. Německý ministr vnitra Horst Seehofer tlačí na zrušení Benešových dekretů a zde souhlasně bučí celé stádo Němci sponzorovaných figur a figurek. My na jedné straně neusilujeme o vyplacení náhrad za nesmírné škody způsobné naší zemi Třetí říší, ale na německé straně roste chuť po navrácení právem zabraného majetku. Roste opět chuť po zvětšení německého prostoru!
Orámujte jej černě a pamatujte…
Chování Německa je Evropě již dlouho nebezpečné. Německo prakticky
hraje prim v dekadentní Evropské unii, kde prosazuje sobeckou a anticivilizační
politiku. Německá migrační, fiskální, bezpečnostní a kolonizační politika
potřebuje nutně přistřihnout křidélka. Vážení i nevážení politici, seberte v
sobě alespoň trochu hrdosti a odvahy a učiňte zítřejší den dnem památným.
Orámujte jej černě a s patřičným komentářem jej připomeňte vlastním i cizím.
Sdělte tím malým gestem, že jsme, i přes veškeré přepisování dějin, paměť
neztratili a že bychom si neradi dějiny zopakovali.
Autorem článku je bývalý policejní prezident a současný předseda Asociace
nezávislých médií
Ano, s názory Stanislava Novotného lze jedině souhlasit. Tím černým dnem skončila také existence nového státu halasně do dnešních dnů vytrubovaného jako vzor demokracie. Bylo tomu opravdu tak? Ovšem když se les kácí, létají třísky. Nebudu ani připomínat jméno „také státníka“, který to řekl. Ovšem nejinak tomu bylo u Benešových dekretů. Že zasely pod tlakem kolektivní viny řadu nezákonností je nabíledni a právě to je do dnešních dnů jádrem pudla. Dva příklady – zestátnění majetku rodiny Lichtenštejnů, kteří neměli, ale opravdu neměli s nacisty nic společného. Naopak se jednalo o majetky hlavy cizího státu. A za druhé zvláštní zákon z roku 1947 o vyvlastnění majetku hlubocké větve rodiny Schwarzenbergů, kteří aktivně podporovali protinacistický odboj. Ostatně zákon byl ve své podstatě tak porušen, že je otázka jeho platnosti. Copak u nás bude pořád platit zvolání sapéra Vodičky? „Vinej nevinej, berte to po řadě…!“
S autorem souhlasím a coby připomínku na tragické události z 15. března roku 1939 ( a toho, co následovalo na dlouhých šest let) nabízím malou ukázku z knížky Zasnoubena se smrtí. Kdo jste ji četli, zajisté bude vědět, o kom pojednává.
Hrdost a vzdor!
„Chceš-li, a ty chceš,
za to se modlíš,
aby zem byla tvá,
po které chodíš.“
Noc se přehoupla do patnáctého březnového dne. Časně zrána v Liberci zvoní přímá telefonní linka z Berlína. Ze sluchátka se nese zpráva, která v Konradu Henleinovi vyvolává nadšení. Hácha konečně podepsal kapitulaci. V šest ráno začne wehrmacht obsazovat zbytek českých zemí. V českobudějovických ulicích panuje nervozita z nadcházejících okamžiků. S rozbřeskem se do místní radnice dostaví starosta Alois Neumann. Německý radní Friedrich David mu oznamuje své jmenování vládním komisařem města, zakáže mu opouštět kancelář a nechá jej hlídat ozbrojeným československým vojákem německé národnosti. Následně nový komisař David promluví česky a německy do městského rozhlasu.
Budějovičáci zaplňují ulice a náměstí v očekávání okupačního vojska. Jako první se ale brzo ráno ve městě neobjevují němečtí vojáci, nýbrž einsatzkomando z Lince, tvořené příslušníky gestapa, německé kriminální policie a bezpečnostní služby. Jejich prvořadým úkolem je zajištění archivu české policie v budově policejního ředitelství na Mariánském náměstí a pozatýkání prvních nepohodlných lidí.
Ordnung muss sein!
Pořádek musí být!
V německém duchu a co nejdříve.
V Henleinově kanceláři v té době panuje povznesená nálada. A když někdy mezi devátou a desátou hodinou z říšského velitelství v Berlíně přichází depeše nařizující, aby se K. Henlein a K. H. Frank okamžitě dostavili do Litoměřic, kde se mají hlásit na posádkovém velitelství u generála pancéřových vojsk von Höpnera, jejich radost z vítězství nebere konce. Společně s generálem pak pokračují do České Lípy, kam po poledni přijíždí zvláštní vlak s Adolfem Hitlerem a jeho věrnými.
Ve čtrnáct hodin vůdcův salonní vlak vjíždí na nádraží. Vojenská hudba spustí státní i nacistickou hymnu. Ruce letí vzhůru k árijskému pozdravu. Führer vyslechne Höpnerovo hlášení a pozdraví se s Frankem.
Generál ze sebe sype informace o postupu vojsk, která navzdory hustému sněžení postupují vzorně, rychle a ukázněně.
„Československá armáda poslechla rozkazu prezidenta Háchy a ministra národní obrany armádního generála Syrového a svou zem nehájila,“ dodává s jízlivým zadostiučiněním a podotýká:
„Pouze ve Frýdku se postavila na odpor a naše vojáky zahnala, ale to bylo včera večer, před Háchovou kapitulací.“
„Zapomněl“ dodat, že oddíly wehrmachtu na Ostravsko vstoupily bez vyhlášení války a bez varování.
„Velkoněmecká říše dosáhla jednoho z vynikajících úspěchů. Bez jediné kapky krve se zmocňuje českomoravského prostoru. Rozhodl jsem se ještě dnes odjet do Prahy a ubytovat se rovnou na Hradčanech!“
Hitlerovo oznámení vyvolalo úžas. Vždyť první oddíly wehrmachtu do hlavního města již neexistujícího Československa vstoupily teprve dopoledne.
Vůdce překvapení přítomných nebere na vědomí a Frankovi nařizuje: „Vy pojedete v čele našeho průvodu!“
Jaká důvěra, jaká čest, jaký vzestup pro karlovarského knihkupce. Na půdě zahanbené a na kolena sražené Prahy bude první!
… Sebejistí Frank a Hitler shlížejí na pokořené město. Téměř milion Čechů má v srdcích smutek i vzdor. Ten ještě zesílí, když se dovědí, že nacisté úmyslně zdrželi vlak z Berlína, kterým jel dosavadní prezident Hácha a zařídili to tak, aby jej na pražském nádraží vítali už okupanti a v sídle českých králů, na Hradčanech Hitler osobně.
Dlouho do noci se na Hradě chystá provolání o zřízení protektorátu Čechy a Morava. Následujícího dne vychází jako Výnos vůdce a říšského kancléře Adolfa Hitlera. Toho dne také české noviny poprvé vycházejí pod nacistickou cenzurou.
Prezidenta Háchu čeká další těžký úkol: oficiální vystoupení v rozhlase. Stane se tak o tři dny později, když už se ze zbytku někdejšího Československa stal protektorát Čechy a Morava. Německá armáda obsadila všechny významné instituce včetně budovy rozhlasu.
V den příchodu nacistů do rozhlasu cenzor v černé uniformě a s haknkrajcem na rukávě z textů připravených k vysílání vyškrtal všechna slova o statečnosti a naději s poučením, že
český národ si musí uvědomit, v jaké je situaci, a že se na tom nedá nic měnit.
Dne 19. března 1939 přistupuje prezident Hácha k mikrofonu a začíná svůj rozhlasový projev.„Lide český, pozoruje, co se blíží, odhodlal jsem se, za souhlasu vlády, v hodině dvanácté vyžádati si slyšení u říšského kancléře Adolfa Hitlera. Byl jsem přijat se všemi poctami, prokazovanými hlavám státu. Po delším rozhovoru s říšským kancléřem, po zjištění situace, rozhodl jsem se prohlásiti, že odevzdávám osud českého národa a státu s plnou důvěrou do rukou vůdce německého národa.“
Téhož dne se na Václavském náměstí koná přehlídka německé branné moci. Úkol svým slovem českému lidu zprostředkovat sílu německé armády připadl Františku Kocourkovi. Jaká ironie! Pro tuto akci si ho jako posluchači oblíbeného hlasatele vybrali sami Němci. Aniž by to tušili, dali prostor k „sabotáži“ v přímém přenosu.
František Kocourek, bývalý důstojník, znalec nejen francouzského, ale i německého jazyka, vystudovaný doktor filozofie, si svou roli náležitě vychutnává. Hraje naivního a cizího jazyka neznalého hlasatele. Otázky, které klade vedle stojícímu důstojníkovi wehrmachtu, si nechává schválně překládat. Dokonce předstírá neznalost vojenské techniky, když se několikrát jako by náhodou přeřekne a táže se, o jaké vozidlo či zbraň vlastně jde. Český člověk, generacemi dokonale vycvičený v čtení mezi řádky, jeho zašifrovaným vzkazům a jeho skutečnému smýšlení porozumí.
„Je to všechno trochu jako sen. Kdo z nás byl by si pomyslil, že uvidíme takovou přehlídku v Praze na Václavském náměstí ještě před týdnem, ještě v neděli, týden před touto nedělí.“
Kocourkova zmínka o velké černé vráně byla posluchačům okamžitě jasná.
„Dovolte, abych se zmínil o podrobnosti čistě nevojenské. Odkudsi zdaleka přiletěla nad Prahu také velká černá vrána, která se spustila a plachtila od Muzea dolů k Můstku. Divila se asi tomu obrazu, který viděla pod sebou.“
Ze svého stanoviště na balkoně hotelu Šroubek na Václavském náměstí si tak udělal tribunu svého morálního triumfu. Pozoruhodná reportáž neunikla ani zahraničnímu tisku. Bohužel, pro Kocourka poněkud nešťastně informoval o jeho bravurní mystifikaci, takže se o ní dozvěděli i nacisté. Mazaného rozhlasového reportéra nepotrestali. Zatím ještě ne, jelikož se snaží nevybočit z role ochránce a vychovatele. Ještě se brání cejchu nelítostného kata. Nezapomněli však a Kocourkovy „hříchy“ sčítají, aby mu jednoho dne vystavili konečný účet. V červnu 1941 bude zatčen, odvezen do Terezína, odkud jej v polovině září deportují do Osvětimi. V papírech bude mít poznámku: RU, rückkehr unerwünscht, návrat nežádoucí. O rok později, 13. května, zemře v Osvětimi-Březince.
* * *
Patnáctý březen 1939.
Československo zmizelo z mapy Evropy. Podle nacistických plánů jednou pro vždy. Gestapo obsadilo budovu pražského policejního ředitelství. Nacisté začínají zavádět okupační pořádky, což předpokládá co nejrychleji dostat českou policii z mocenského vlivu policejního prezidenta a jeho podřízených, jimž nedůvěřují.
….
I když není co dodat, přesto považuji za svoji povinnost projevit naprostý souhlas. Těžko uvěřitelné ale je na každém z nás naši paměť přenést dál na své děti. Kolik chybí aby zblbli i je… Vždyť stokrát opakovaná lež…