Praha 31. prosince 2019

V prosinci roku 2019 vydala Československá obec legionářská unikátní publikaci na téma s názvem Rumburská vzpoura a její druhý život, jak v podtitulku knihy říká sám autor Josef Doškář, novoborský badatel a amatérský historik. Stalo se tak v čase doznívajících oslav stého výročí vojenské vzpoury, která se slovy reportéra a spisovatele Stanislava Motla rozhořela 21. května 1918 v Rumburku.

• 

• 

O hodnotě a kvalitě představované knihy svědčí již samotná Motlova předmluva. V té náš přední dokumentarista a žurnalista, který sám toto téma mj. zpracoval rozhlasově i filmově, říká, že se jedná o významnou práci literatury faktu, která mapuje takzvaně druhý život rumburské vzpoury – již v době Československé republiky s přesahem do dnešní doby.

Dvě stě stran textu, unikátní dokumenty i dobové fotografie

Úvodní list knihy nám zároveň slouží i jako obsah publikace. Ta se dělí na tři základní okruhy. Tradice oslav a hodnocení Rumburské vzpoury v letech 1918 až 1938 pohledem novoborské české menšiny, Likvidace hrobů rebelů německými nacionály v roce 1918 a nacisty v roce 1940 a obnovení hrobů v roce 1945 a postupné obnovování pomníků. Poslední třetina knihy patří návratu k legionářským tradicím a zmapování oslav 100. výročí vzpoury v roce 2018.

Josef Doškář se do Nového Boru přistěhoval na studium sklářské průmyslovky a už se tu oženil a zůstal. Rodiče jeho ženy byly německou nacisticky laděnou „většinou“, jako spousta dalších Čechů, ze severočeského Nového Boru koncem třicátých let vyhnáni do vnitrozemí. Dlouhodobě se angažuje nejenom ve věci vzkříšení památky Rumburské vzpoury, ale i v náročné péči a obnově mnoha pietních míst v regionu. Kupříkladu v roce 2015 byl i jeho zásluhou obnoven novoborský pomník Rumburských hrdinů, který nacisti za okupace zničili. Rumburským hrdinům publicista Doškář ale postavil touto knihou i zcela jiný pomník – pomník literární, který patří do každé veřejné i odborné knihovny a do seznamu doporučené četby jak pro středoškoláky, tak i vysokoškoláky. Velmi pečlivě a zodpovědně i objektivně sestavil a prostudoval podrobnosti příběhu vzpoury, aby obhájil její národně demokratický charakter, nezpochybnitelný fakt, který je čas od času znevažován až překrucován nejrůznějšími politickými náhledy. Absurdní bylo svého času zařazení oslav Rumburské vzpoury do harmonogramu oslav Velké říjnové revoluce komunisty. Kupříkladu ale vzpouru i odkaz vzpoury neustále napadají a snižují příznivci Rakousko-uherské monarchie i Habsburků, usilujících v současné době mj. o obnovení tzv. Mariánského sloupu v Praze, na Staroměstském náměstí. Doškář sehnal a prostudoval veškerou literaturu, konzultoval historiky a objížděl archivy, a tři roky psal, korespondoval, diskutoval a zase psal, až vznikla kniha o návratu k tradici novoborských legionářů.

Psal se rok 1918

Heslo Rumburk či Rumburská vzpoura kupodivu nenajdeme ani v legendárním Masarykově slovníku naučném, ani v mnohasvazkovém Slovníku naučeném Akademie věd z konce sedmdesátých let minulého století. A to i přesto, jak nám kniha prozradí, že jak prezident Masaryk tak i českoslovenští legionáři si vzpoury a vzbouřenců velmi vážili a každoročně ji připomínali velkými oslavami. Její podstatu a nenásilný průběh výstižně popisuje v představované knize Josefa Doškáře kapitola Z Rumburku na Prahu, konec nenáviděné válce! Následují kapitoly Dva soudy a dvě popravy, deset zastřelených, stovky uvězněných.

Rumburská vzpoura v květnu 1918 byla tou největší, která se u nás v době první světové války odehrála. Zapojilo se do ní téměř 700 vojáků. Prvopočátek tohoto velkého protiválečného vystoupení českých vojáků třetí roty plzeňského 7. střeleckého pluku Rakousko-uherské armády byl v neutěšených poměrech, hladu a důstojnické šikaně, kterými byli vojáci v Rumburku vystaveni. V této době byli v Rumburku soustřeďováni i někdejší zajatci. Vojáci, kteří se v průběhu bojů dostali do ruského zajetí, ať již úmyslně či neúmyslně. Někteří z nich později vstoupili do československých legií, jiní zůstali v zajateckých táborech. Přichází podzim 1917 a revoluce ruských bolševiků. Ti podepisují s Německem a Rakousko-Uherskem příměří, tzv. Brestlitevský mír, který sovětská vláda uzavřela 3. března 1918. Mezi českými vojáky se díky navrátivším se zajatcům rozhořela myšlenka revoluce a odmítali představu dalších bojů. A díky několika svým vůdcům zvedají hlavy… jejich vzpoura je však rychle a krutě potlačena.

Jak ve své předmluvě konstatuje Stanislav Motl, Josef Doškář ve své jedinečné knize nejenom mapuje příběh vzpoury i příběhy popravených rebelů, ale hledá odpovědi i na otázku, co zoufalé vojáky do vzpoury vehnalo: hlad, nevyplacený žold, fyzické tresty a šikana důstojníků a zdaleka nejenom to. Zabývá si i řadou dalších otázek: Co se stalo s dalšími stovkami vzbouřenců? A, kolik dalších lidí – kromě těch deseti popravených – zaplatilo za rebélii svými životy?

Terezínská pevnost

V tomto případě se autor knihy spojil s historikem Památníku Terezín Jiřím J. Hrychem. Výsledkem této spolupráce je podrobná rekonstrukce osudů těch vzbouřenců, kteří skončili ve vězení, především v Malé pevnosti Terezín. Po potlačení vzpoury byly v květnu 1918 zatčeny stovky rebelů. Během následujících měsíců jich v Terezíně zemřelo na hlad, nelidské zacházení a celkové vyčerpání 15. Nejmladší z nich, Adolf Macho, měl teprve osmnáct let. Jednadvacetiletý Josef Špaček zemřel na následky krutého vězení 31. října 1918, tedy už tři dni po vyhlášení Československé republiky.

Ve své práci Josef Doškář nezapomíná ani na nejrůznější perličky, jako kupříkladu na informaci, že prezident T. G. Masaryk daroval ze svého 20 000 Kč rodinám popravených vzbouřenců. Mimo prostoru, který Doškář ve své knize věnoval historikům či muzejníkům, jsou rovněž zajímavé i pasáže připomínající české literáty, kteří do Nového Boru jezdili a často se příběhem vzpoury zabývali: Marie Majerová, Jaroslav Seifert, Antonín Matěj Píša nebo třeba Josef Hora.

Seznamte se, prosím…

Josef Doškář (nar. 1943), absolvent sklářské průmyslovky, jeden z dlouholetých vrcholových pracovníků společnosti Crystalex, badatel a publicista, předseda ČsOL Nový Bor a bojovník za svobodu, je předsedou MO a člen OV ČSBS Česká Lípa.

Mj. se posledních deset let aktivně věnuje náročné péči a obnově mnoha pietních míst v regionu (pomníky T.G.Masaryka, Jana Husa, Rumburských hrdinů, obětem druhé světové války a pochodů smrti), marně však bojuje od roku 2007 proti nově vztyčenému pomníku nacistům na novoborském hřbitově v rámci tzv. „smíření“, kterým se Němci v posledních letech čím dále více a velmi cílevědomě snaží vyvinit ze zodpovědnosti za šílenosti, krutostí a nelidskost svého jednání během druhé světové války.

Foto: Milena Městecká a archiv Oblastního muzea v Děčíně a archiv Josefa Doškáře