Aleš Palán: Miss Exitus
Praha 26. března 2019
Umírání za dlouhého dne aneb Co všechno leží mezi životem a smrtí… Autor veleúspěšné knihy rozhovorů se šumavskými samotáři .
Aleš Palán přichází v románu MISS EXITUS s tématem, o němž se příliš nemluví, ale o němž by se rozhodně mělo mluvit daleko více.
Pojďme se bavit o umírání, jako by šeptal román MISS EXITUS… Současný svět je plný lidí, kteří prokazují umění povykovat, pokřikovat. A stejně tak je současný svět plný namlouvání si toho, že všichni budeme neustále mladí a všechno bude pořád krásné – proto si necháváme dělat plastické operace či tetování. A když je na tom pak někdo z naší rodiny špatně, nechceme se na to dívat a raději ho necháme umřít v pečovatelském domě či v nemocnici.
Aleš Palán v řadě knižních rozhovorů prokázal, že je mu vlastní umění naslouchat, za všechny připomeňme veleúspěšnou knihu Raději zešílet v divočině, přinášející rozhovory se šumavskými samotáři, a rozhovoru Neboj se vrátit domů se zakladatelkou hospicové péče v českém prostředí Marií Svatošovou.
Téma umírání a péče o umírající neopustilo Aleše Palána ani v novince MISS EXITUS, kterou vydává nakladatelství PROSTOR. Jako by se v ní potřeboval s tímto podstatným tématem vypořádat ještě po svém, románovou formou. V MISS EXITUS autor potvrzuje to, co bylo patrné již v jeho předchozím románu Ratajský les, za nějž byl nominován na Magnesii Literu. Totiž že vyniká rovněž empatií k obyčejným lidem a dokáže plasticky zachytit venkovské prostředí, jež je pro většinou současných autorů nezajímavé, i když na venkově pořád žije většina lidí – tedy i čtenářů.
Posuny ve vnímání stáří lze názorně ukázat na samotné české literatuře. Stačí si vzít všem známé dílo Boženy Němcové. V Babičce je hlavní hrdinka někde mezi padesátkou a šedesátkou, tedy ve věku, kdy dnešní ženy rozhodně nejsou připravené všechno a všeho se vzdát a hrát v rodině pasivní roli hospodyně a pečovatelky o děti.
Zároveň se neustále opakuje, že Evropa je čím dál více pouhým skanzenem, kam jezdí turisté z celého světa a kde se žije v blahobytu. Ovšem tento blahobyt je vlastně synonymem pro vymírání, neboť evropská populace stárne. Třeba o tom, jak velké množství důchodců ovlivňuje současnou politickou situaci v českém prostředí, by se dalo mluvit dlouho…
Počet starých lidí je vysoký rovněž proto, že lidský život se prodlužuje. A to díky čím dál lepší a neustále se vyvíjející zdravotní péči, včetně nejrůznějších zařízení a služeb, díky nimž je postaráno o lidi, kteří již nejsou schopni žít samostatně – a jejich rodina neumí či nemá čas se o ně starat. Právě tomuto nepříjemnému, ale podstatnému aspektu se věnuje Aleš Palán v románu MISS EXITUS.
Každý, kdo si tento román přečte, je nucen si upřímně odpovědět na palčivé otázky: Jsem připraven se o své blízké postarat, až to bude třeba? Nepřekáží nám taková nemilé komplikace v našich pohodlných, lesklých životech? Má vůbec přežívání, kdy už starý člověk ze života nic nemá a jen bezvládně leží, smysl? A je smrt starého, bezmocného člověka vysvobozením jenom pro něj, nebo i pro jeho nejbližší?
Aleš Palán: MISS EXITUS (anotace)
V novele Aleše Palána MISS EXITUS se nestřílí, napětí zde ale rozhodně nechybí. I na tu soutěž krásy mrtvých dojde… Neschází zde ani naděje, je ovšem zatraceně těžké ji najít. A obhájit si ji – zejména sám před sebou.
Ema, pracovnice domácího hospicu, který poskytuje péči umírajícím klientům v jejich domovech, zažívá během jediného dne několik zásadních životních zvratů. Po rozchodu se svým přítelem míří neplánovaně k umírající klientce paní Neomytkové a jejímu psychicky labilnímu synu Borisovi. Stará paní není jen pacientka, ale zná také tajemství propojující obě rodiny, které Emě až doposud zůstávalo skryté. Mladou ženu zaměstnává nejen starost o umírající, v patách je jí neustále studentka Zuzana, která si jako místo svého studijního projektu vybrala právě domácí hospic a jeho klienty. Ani Boris není Emě v péči o matku nápomocný, zvlášť když odejde z domu, a místo něj se přede dveřmi objeví policie…
Aleš Palán citlivě zachycuje situace kolem odchodu nevyléčitelně nemocného člověka, poutavě a do hloubky odkrývá psychiku ženy procházející náročným životním obdobím a zároveň vedle existenciálních problémů odkrývá i ty celospolečenské, jako je dědictví komunismu či privatizace a „podnikání“ v devadesátých letech.
Odpovědná redaktorka Karolina Suchá
232 stran, MOC 247 Kč
Vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2019
První vydání
Aleš Palán (1965), publicista a spisovatel, je autorem či editorem pětačtyřiceti knižních titulů. Miss exitus je jeho čtvrtou beletristickou prací, jeho předchozí román Ratajský les byl nominován na cenu Magnesia Litera. Za sborník Brnox Palán toto ocenění (spolu s Kateřinou Šedou) získal. Na Magnesii Literu byl nominován i jeho knižní rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši. Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal bestsellerem a získal titul Kniha roku Lidových novin. Rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát se Palánova kniha stala vítězem ankety Katolického týdeníku Dobrá kniha roku, dva tituly byly mezi finalisty soutěže Nejkrásnější česká kniha roku. Jeho práce vyšly v angličtině, němčině a japonštině.
Palán řadu let spolupracuje s Asociací hospicové a paliativní péče, své zkušenosti s touto problematikou zachytil v knižním rozhovoru se zakladatelkou hospicové péče v ČR Marií Svatošovou Neboj se vrátit domů a nyní právě v novele Miss exitus.
Ukázka z knihy MISS EXITUS, str. 23
Ahoj holka, co se děje, neužíváš volno? Jasně, nemáš kredit, brnknu ti ze služebního.
Teprve když jsi položila krátký hovor Ireně, seplo ti, že ses ještě nepodívala, kdo byl pachatelem toho zmeškaného vyzvánění, když jsi byla ve sprše. Tak který z vás, lidi? Boris Neomytka, aha, volal ti ráno dvakrát, netrpělivě a pochopitelně. Připustíš si, jak tě to zjištění zklamalo. Copak skutečně lituješ, že tě nestalkuje Emil? Nebo dokonce že neprudí ta pošahaná Zuzana? Nebo čekáš někoho jinačího? Koho, děvče?
Irena už volá.
Aha. Někdy člověk řekne v pravou chvíli přesně to, co je třeba. Výrok, který obsáhne celou situaci. Je to dar. Aha, řekla teď Irena a bylo to ono. Dobře chápe, že nejsi jediná, kdo se fofrem chystá k Neomytkovým. Jen se pokoušíš dorazit dřív než ta druhá. A budeš se zajímat taky o chudáka Borise, protože jemu se ta s kosou vyhne a právě tím ho sekne ze všeho nejvíc. Fantazíruješ, napomeneš se v duchu a Irena to doprovodí hlasitým varováním: Emo, nespadni do toho, tohle pro tebe nejsou běžní klienti.
Žádní nejsou, všechny si moc beru.
Nech si taky něco pro sebe, jo?
Jo. Je ti fakt šoufl, pohladíš si břicho a párkrát se do něj nadechneš.
Napíšu ti mimořádnou službu. Služební mobil si nechám, komplikace mi před chvílí volali od pana Snížka ze Slavonic, dušnost a neklid, vždyť to tam znáš, vyrážím za nima. Ty auto nepotřebuješ, ne? K Neomytkovým to máš kousek.
Jsem na cestě, už mám Posvátnou na dohled.
Kdyby cokoliv, volej. Stačí jenom prozvonit, ozvu se zpátky, jak to bude možné. Nemám ti přivézt nějaké léky?
Mají toho dost. Boris si nasyslil zásobu, jako by mu máma měla umírat roky. Tabletky, injekce, náplasti, koncentrátor kyslíku, všechno mají. A kabelu poslední záchrany neseš na hřbetě ty. Ne, nic dalšího nebude třeba.
se, umím si to představit. Kašli na ni. Ona se mi nezdála už na jaře, když jsi s ní k nám přišla poprvé.
Ano, měla jste pravdu, má jasnozřivá paní vedoucí, chráníš se jízlivostí.
Ten její projekt byl zajímavej, to rozhodně, ale ona není ten typ, kterej by to zvládnul emočně. Je úplně posedlá tím svým uměním a nechápe, že každej prostě nechce mít svou posmrtnou fotku vystavenou v nějaký rakouský galerii.
Ale houby v galerii. Ty fotky jenom odevzdá, vystaví na týden na chodbě svý kunstschule, napíše si do cévéčka, že dílo prezentovala v zahraničí, a tím to zhasne.
Nezhasne. Kopie přece dostaneme podle smlouvy my a ona nás pak bude otravovat, kdy je vystavíme u nás.
No jo.
A nepochopí, že fotky zemřelých lidí, našich sousedů, my u nás vystavovat prostě nebudeme. To může udělat v tom svým Linci…
V Grazu.
… ale ne tady, kde žijou jejich potomci a známí. A nepřátelé. Prostě všichni, kteří je znali a teď by o nás začali roztrubovat, jací jsme krkavci, když ani mrtvým nedáme pokoj.
Zastavila ses a opřela se o hřbitovní zeď. Čouhá z ní nějaký rozchodník, žije si tu mezi kamenama, nenápadný zelenohnědý vzdorující hrdina. Jo, život je jediné, co máme, a někdy je to fakt makačka. Stojíš zrovna na místě, co je na těch devíti žaludech, a koukáš přes rybník na flek, odkud byla ta fotka na jaře, spíš v předjaří, pořízená. Na zahradu paní Neomytkové. Se Zuzkou jsem udělala chybu, promiň, řekneš mobilu.
To já jsem udělala chybu. Neměla jsem vám, tedy vlastně jí, na ten nápad kývnout. Ona to není špatná myšlenka, ale Zuzana je prostě příliš mladá…
Zas ta Irenina mantra, že hospice vyžadují stáří. Od bytovek někdo jde. Ženská, zhruba v tvém věku, s desetiletým dvanáctiletým rozmazlencem. Zřejmě byli na prolízačkách na hřišti, pokud toho sígra něco tak reálného ještě vůbec bere. Asi je neznáš, ale přesto se, s tím koštětem v ruce, raděj otočíš ksichtem a hospicovou brašnou k rozchodníku. Irčo, doufám, žes ji vyhodila aspoň teď, řekneš tiše, aby tě procházející nepoznali po hlase.
Irena se zasmála a popsala ti, jak s neodbytnou studentkou vymetla. Jemně a nelítostně. V tomhle by Irena mohla soutěžit, škoda že tahle disciplína ještě není na olympiádě. Případně by mohla v call centru vyřizovat stížnosti, lidi by si ani nevšimli, jak elegantně s nima vyrazila virtuální dveře. A přitom nebývá hrubá. Nakonec mi Zuzka ještě poděkovala za pomoc, zasmála se Irena. Přitom jsem jí vůbec žádnou pomoc neposkytla, jen si toho nestačila povšimnout. Obě jste se zasmály.
Ten malej hajzlík už hází šutry do rybníka o pořádný kus dál. Ondrášku, dáme si závody, kdo dohodí dál? lísala se k němu matička a ty ses ani nemusela dívat, jak schválně se svým pretestosteronovým potomkem prohrává. Hnus a lež.
Zuzka by ti každopádně z těch svých eur měla dát podíl.
Já jen lidem vysvětluju, o co jde, a schraňuju ty jejich úpisy, zapomeneš to zasadit do minulého času.
To nemyslím, ale ten název jsi přece vymyslela ty.
Nebo ne?
No jo, vlastně jo, vzpomněla sis.
Miss exitus.
Jako Slečna smrt? nechápala napoprvé Zuzka, když jsi to tehdy vyslovila.
Ne. Jako Soutěž krásy mrtvých.
Mgr. Denisa Novotná