Elena Ferrante: Tíživá láska

Praha 20. října 2018

Další románová dávka od vaší geniální přítelkyně! Po obrovském úspěchu tetralogie Geniální přítelkyně vychází v českém překladu prvotina Eleny Ferrante TÍŽIVÁ LÁSKA.  

Jak vyléčit abstinenční příznaky těch, kteří již dočetli celou tetralogii Geniální přítelkyně? A jak čelit tomu, že už se zase dříve smráká a neodvratně se blíží podzimní plískanice? Nakladatelství PROSTOR tyto problémy pochopitelně předvídalo, a proto přináší románový debut italské autorky Eleny Ferrante  TÍŽIVÁ LÁSKA, jenž upozornil na její mimořádný vypravěčský talent. Italianistka Alice Flemrová, jež během posledních dvou let bravurně přeložila všechny svazky tetralogie včetně prvotiny (dohromady dva tisíce stránek) aspiruje svým výkonem na tuzemská ocenění za překlad.  TÍŽIVÁ LÁSKA vychází v rámci Velkého knižního čtvrtka v nákladu 15 tisíc výtisků.

Geniální přítelkyně slaví v českém prostředí velký úspěch, první díl se dočkal již pěti vydání a prodalo se ho 25 tisíc výtisků. A čím se TÍŽIVÁ LÁSKA neapolské tetralogii podobá a čím se od ní naopak liší? O tom ví nejvíce překladatelka Alice Flemrová: „TÍŽIVÁ LÁSKA je jako zárodek, který už ale obsahuje všechny orgány, tělesné  i charakterové rysy, jež pak budou rozvíjeny a prohlubovány v mohutném organismu tetralogie. TÍŽIVÁ LÁSKA je tím pádem narativně sevřenější, hutnější, a tedy složitější, projevuje se to i na stavbě vět, do nichž autorka potřebovala na malém lineárním prostoru vměstnat celý svět.“

Elena Ferrante již v románové prvotině podrobila svému prozaickému drobnohledu svět žen. Hlavní hrdinka Delia se snaží vyrovnat s náhlou smrtí matky a při tom se ohlíží – hodnotí zpětně nejen vztah s matkou, ale i další vztahy v rámci rodiny, tedy s mužskými členy. TÍŽIVÁ LÁSKA potvrzuje to, co známe již z Geniální přítelkyně – totiž že Elena Ferrante sice píše především o ženách, ale rozhodně nepíše pouze pro ženy. Ba právě naopak, píše o ženách tak bez obalu, možná až bezohledně, že je to čtení pro muže nanejvýš přitažlivé. Jak říká o postavách tohoto románu Alice Flemrová: „Ve své bezradnosti, osamělosti, ve svém zmatení i naprosté absenci snahy se nám zalíbit nám dokážou být blízké.“

Recept na to, jak vytvořit globální bestseller, zůstává nadále opravdovou záhadou, nelze to nijak naplánovat. Známe spoustu případů, kdy s velkou pompou na český trh přichází román, jenž jinde slaví obrovské prodejní úspěchy, ale tady se po původní slavobráně nestane nic – vyjma toho, že nakladatel je zklamaný a prodělá částku vydanou za poskytnutí práv na vydání.   Český překlad tetralogie Geniální přítelkyně však potvrdil, že v tomto případě se  o globální bestseller opravdu jedná, neboť po něm skočili i čeští čtenáři – obecně skeptičtí  k tomu, co je jim shora strkáno pod nos. Třetí a čtvrtý díl neapolské tetralogie ostatně patřil k nejprodávanějším titulům v rámci dosavadních Velkých knižních čtvrtků.
A ukázalo se rovněž, že je důležité správné načasování – další věc, jež se dá těžko naplánovat. Již v roce 2011 totiž vyšel česky druhý román Eleny Ferrante Dny opuštění (vyd. Kniha Zlín) ale odezva byla tehdy nulová.

TÍŽIVÁ LÁSKA nyní vychází v úplně jiné situaci, neboť mezitím se jméno Eleny Ferrante stalo v literárním světě pojmem. Navíc letos na podzim italská televize RAI UNO  v koprodukci s HBO odvysílá první řadu seriálu Geniální přítelkyně, který natočil Saverio Costanzo, podepsaný rovněž pod snímky Hladová srdce či Osamělost prvočísel. Následovat by měly další tři řady, každá by tak měla obsáhnout jednu část tetralogie. Elena Ferrante je jistě letošní nekorunovanou královnou zdejší překladové literatury. Proč? Nabídla českým čtenářům již tolik kvalitních literárních zážitků, že přestalo být vlastně důležité, kdo se pod tímto pseudonymem skrývá.

Elena Ferrante: TÍŽIVÁ LÁSKA (anotace)

Po mimořádném úspěchu tetralogie Geniální přítelkyně, která je zatím posledním prozaickým počinem Eleny Ferrante, se českým čtenářům dostává do rukou autorčina prvotina, která teď po čtvrtstoletí dokazuje, jak kompaktní a autentická je tvůrčí cesta této pozoruhodné autorky.

Tíživá láska v sobě už v zárodečné formě nese všechny základní motivy a charakteristické rysy, jež pak budou rozvíjeny a prohlubovány v mohutném toku vyprávění tetralogie. Je tudíž hutnější, a tedy i složitější, neboť autorka musela do malého prostoru vměstnat celý svět. Jádrem tohoto světa je Neapol a protagonistkou vypravěččina matka Amalia, která je však v čase vyprávění už mrtvá. Živou však zůstává v paměti své dcery Delie, jejíž vyprávění je založeno na komplikovaném – lživém i pravdivém – vztahu mezi skutečností, individuální i kolektivní pamětí a příběhem.

Zápletka Tíživé lásky je téměř detektivní. Amalia se za záhadných okolností utopila v moři a Delia chce přirozeně zjistit, co se stalo. Jako mnohem důležitější se jí však postupem času jeví otázka: Kdo byla moje matka? a s ní související potřeba se ptát: Kdo jsem já? V temném příběhu postupně vyplývá na povrch vypravěččino dětské trauma, které negativně ovlivnilo její vztah k matce, rodnému městu, mateřštině, jíž je dialekt, a také k mužům, k sexu. Delia nás v reminiscencích nechává nahlížet do prostředí plného násilí, patologické žárlivosti, frustrace a lží, kterému se konvenčně říká rodina. Díky mimořádnému talentu a autorské empatii Eleny Ferrante se tam ale setkáváme s postavami, jež nám ve své bezradnosti, osamělosti, ve svém existenciálním zmatení dokážou být až bolestně blízké.

Z italského originálu L’amore molesto, vydaného nakladatelstvím Edizioni E/O

v Římě roku 2016, přeložila Alice Flemrová

Odpovědná redaktorka Sára Flemrová  

Na obálce použita ilustrační fotografie Neapolského zálivu

Stran 208, cena 247 Kč

Vydal PROSTOR v roce 2018

V českém jazyce vydání první

eprostor.com

[email protected]

facebook.com/nakladatelstvi.prostor

O skutečnou totožnost Eleny Ferrante se literární obec zajímá už od počátku devadesátých let, kdy vyšla románová prvotina L’amore molesto (1992, Tíživá láska) osob(y) publikující(ch) pod tímto jménem. Mezinárodní úspěch tetralogie Geniální přítelkyně, tvořené romány L’amica geniale (2011, Geniální přítelkyně), Storia del nuovo cognome (2012, Příběh nového jména), Storia di chi fugge e di chi resta (2013, Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou), Storia della bambina perduta (2014, Příběh ztracené holčičky), dal podnět k intenzivnějšímu pátrání po její identitě.

Ať už je Elena Ferrante kdokoli, v současnosti je kritikou řazena mezi největší žijící italské autory a týdeník Time ji v roce 2016 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. S jejím vypravěčským mistrovstvím, které není založeno na narativních experimentech, ale na strhující síle výpovědi o těch nejzákladnějších lidských citových poutech, se už mohli čeští čtenáři setkat v románě Dny opuštění (2011).

Její romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování (1995, r. Mario Martone a 2005, r. Roberto Faenza), na motivy tetralogie Geniální přítelkyně vznikl v produkci společnosti HBO a italské RAI osmidílný televizní seriál.

O Tíživé lásce napsali

Děj této útlé novely se sice rozvíjí v důsledku podivných okolností, které obklopují smrt matky, ale mnohem více v ní jde o tajemství paměti a nacházení sebe sama.

The New Yorker

Ferrante píše o ženské identitě s pronikavou silou a vnímavostí jako nikdo jiný.

Elizabeth Lowryová, The Wall Street Journal

Tíživá láska je trýznivou exkurzí po zmučené ženské duši. Společně s Dny opuštění potvrzuje pověst Eleny Ferrante jako jedné z nejlepších italských spisovatelek současnosti.

Seattle Times

Ferrante si vás získá svou znepokojující a nanejvýš literární prózou. Úzkost, s níž vypravěčka naléhavě hledá odpovědi, prostupuje celou knihou.

Keira Brownová, The Fountain

Všechno, co pro mě kdy mělo nějaký trvalý význam, se odehrává v Neapoli a zní v jejím dialektu.

Elena Ferrante, z dopisu Goffredu Fofimu

Ukázka z knihy TÍŽIVÁ LÁSKA, str. 84

Vyšla jsem na ulici a vlekla s sebou své zavazadlo. Uvědomila jsem si, že v ruce pořád držím občanku, zastrčila jsem ji zpátky do pouzdra a automaticky jsem v něm nechala Polledrovu vizitku. Pak jsem všechno hodila do igelitky a rozhlížela jsem se kolem, udivená, ale i potěšená tím, že strýc Filippo na mě opravdu počkal na rohu.

Jenže jsem toho hned zalitovala. Vykulil oči, pusu otevřel dokořán a ukázal mi pár zbylých dlouhých zubů, zažloutlých od nikotinu. Byl ohromený, ale jeho ohromení se rychle měnilo v nesouhlas. V první chvíli jsem nechápala proč. Pak mi došlo, že příčinou jsou šaty, co mám na sobě. S přemáháním jsem se na něj usmála, určitě s cílem si ho usmířit, ale také abych zahnala dojem, že jsem ztratila vládu nad svým obličejem, že moje tvář je adaptací té Amaliiny.

„Nesluší mi?“ zeptala jsem se.

„Ale jo,“ řekl zamračeně a zjevně lhal.

„Tak o co jde?“

„Tvoji mámu jsme pochovali teprve včera,“ posteskl si přehnaně nahlas.

Napadlo mě, že mu naschvál prozradím, že ty šaty patřily právě Amalii, ale včas jsem si uvědomila, že tu schválnost bych obrátila proti sobě: určitě by se hned začal
do své sestry navážet. Řekla jsem mu:

„Byla jsem moc skleslá a chtěla jsem si udělat radost.“

„Vy ženský jste taky hned ze všeho skleslý,“ vybuchl a tím svým „hned ze všeho“ okamžitě popřel, co mi právě připomněl: že jsme zrovna pochovali moji matku a že mám dobrý důvod být skleslá.

Na druhou stranu jsem vůbec skleslá nebyla. Naopak jsem se cítila, jako kdybych se zapomněla na nějakém místě a nebyla už vůbec schopná se najít: byla jsem zadýchaná, dělala jsem příliš rychlé a málo koordinované pohyby, se spěchem člověka, který všude hledá a nemůže ztrácet čas. Řekla jsem si, že heřmánek mi udělá dobře,
a dostrkala jsem strýce Filippa do prvního baru, na který jsme narazili na via Scarlatti,  a on mi přitom vykládal o své ženě, která byla právě pořád smutná: silná, strašně pracovitá, pozorná, pořádná, ale smutná. Jenže uzavřený prostor na mě působil, jako bych měla v puse chomáček vaty. Pronikavá vůně kávy a ječící hlasy zákazníků a baristů mě zahnaly zpátky k východu, zatímco strýc s rukou ve vnitřní kapse saka halekal: „Platím já!“ Sedla jsem si ke stolku na ulici, mezi skřípění brzd, vůni hrozícího deště
a benzínu, krokem jedoucí přecpané autobusy a spěchající chodce vrážející do stolku. „Platím já,“ zopakoval strýc Filippo slaběji, třebaže jsme si ještě ani neobjednali a já pochybovala, že se tam číšník někdy ukáže. Pak se strýc pěkně uvelebil na židli a začal se vychvalovat: „To já měl vždycky energickou povahu. Nemám prachy? Tak nemám prachy. Nemám ruku? Tak nemám ruku. Nemám ženskou? Tak nemám ženskou. Hlavní je pusa a nohy: aby mohl člověk mluvit, kdy chce, a jít si, kam chce. No nemám pravdu?“

„Máš.“

„I tvoje máma je taková. My jsme sorta lidí, co neklesaj na mysli. Když byla malá, věčně padala, o něco se bouchala, ale nebrečela: naše máma nás naučila si zranění pofoukat a opakovat: za chvíli to přejde. I když pracovala a píchla se jehlou, zůstal jí tenhlecten zvyk si říct: za chvíli to přejde. Jednou jí jehla singrovky prošila nehet na ukazováčku, vyjela ven a zase ho propíchla, celkem asi třikrát nebo čtyrykrát. No, a ona zastavila pedál, pak ho maliličko sešlápla, aby jehlu vytáhla, zavázala si prst a pustila se zase do práce. Nikdy jsem ji neviděl smutnou.“

A to bylo všechno, co jsem slyšela. Zdálo se mi, že se zátylkem bořím do výlohy za svými zády. Také červená stěna obchodního domu Upim naproti nám vypadala jako čerstvě nastříkaná barva. Nechala jsem hluk na via Scarlatti zesílit natolik, aby překryl strýcův hlas. Viděla jsem, jak pohybuje rty, z profilu, neslyšně: připadaly mi jako
z gumy, jako by je zevnitř roztahovaly dva prsty. Bylo mu sedmdesát a neměl žádný důvod být se sebou spokojený, ale usilovně se o to snažil a možná i skutečně spokojený byl, když tak bez přestávky mlel a sotva znatelnými pohyby rtů své tlachání rychle rozčleňoval. Na okamžik jsem s hrůzou pomyslela na muže a ženy jako na živé organismy a představovala jsem si práci dláta, které by nás opracovalo jako šachové figurky ze slonové kosti, až bychom neměli žádné otvory a žádné výrůstky, všichni stejní a bez identity, neexistovaly by žádné hry somatických rysů, žádné kalibrování drobných rozdílů.

Ten mámin zraněný prst, prošitý jehlou, když jí nebylo ani deset let, jsem znala líp než svoje vlastní prsty právě díky tomu detailu. Byl fialový a nehet v půlměsíčku jakoby propadlý. Dlouho jsem toužila ho olizovat a vysávat, ještě víc než její bradavky. Možná mě to nechala dělat, když jsem byla ještě hodně malá, a neodtáhla se. Na bříšku měl bílou jizvu: rána se zanítila, museli ji naříznout. Já kolem něj cítila vůni staré singrovky, s tím jejím elegantním tvarem napůl psa a napůl kočky, vůni popraskaného koženého řemene, který předával pohyb pedálu z velkého kola na malé, jehly, která se vysouvala z čumáku a zase se do něj zasouvala, nitě probíhající chřípím a ušima, špulky, která se otáčela na čepu zaraženém do hřbetu. Cítila jsem chuť oleje, jímž se promazávala, černé pasty z tuku smíchaného s prachem, kterou jsem seškrabávala nehtem a potají jedla. Měla jsem v úmyslu si taky propíchnout nehet, aby pochopila, že je nebezpečné odpírat mi to, co nemám.

Příběhů o jejích nekonečných, drobných odlišnostech, jež ji činily nedosažitelnou  a jež z ní všechny dohromady pro svět kolem dělaly žádoucí bytost, alespoň natolik žádoucí, nakolik jsem po ní toužila já, byla spousta. V jedné době jsem si představovala, že jí ten výjimečný prst ukousnu, protože jsem v sobě nedokázala najít odvahu, abych tlamě singrovky nabídla ten svůj. Co mi z ní nebylo dopřáno, to jsem chtěla z jejího těla vymazat. Pak by se nic neztratilo ani nerozptýlilo někde daleko ode mě, protože všechno by konečně bylo už ztracené.

Teď když byla mrtvá, jí někdo seškrábal vlasy a zdeformoval tvář, aby ji přidělil  k mému tělu. Teprve později, v průběhu let, se stalo, že jsem z nenávisti, ze strachu toužila přijít o všechny kořeny, které jsem měla v ní, až po ty nejhlubší: o její gesta, její kadenci hlasu, způsob, jak bere do ruky sklenici nebo pije ze šálku, jak si obléká sukni, jak šaty, o pořádek v kuchyňském náčiní, v zásuvkách, o způsob té nejintimnější hygieny, chutě, nechutě, nadšení, a dál o jazyk, město, rytmus dechu. Všechno jsem předělala, abych to byla já a odtrhla jsem se od ní.

Na druhou stranu jsem v sobě nechtěla nebo nedokázala nechat zakořenit nikoho. Za čas přijdu i o možnost mít děti. Žádná lidská bytost se ode mě neodtrhne s děsem,  s nímž jsem se já odtrhla od svojí mámy jen proto, že se mi nikdy nepodařilo se k ní přimknout definitivně. Nebude tu žádné víc ani žádné míň mezi mnou a někým jiným stvořeným ze mě. Zůstanu tu až do konce já, nešťastná, nespokojená s tím, co jsem pokradmu vytáhla ven z Amaliina těla. Malá, příliš malá byla kořist, kterou jsem jí dokázala uzmout, vyrvat ji z její krve, z jejích útrob a ze zásob jejího dechu a ukrýt ji  v těle, ve vrtošivé hmotě mozku. To nestačilo. Snaha pokusit se definovat „já“, tenhle povinný útěk z ženského těla, třebaže jsem si z něj neodnesla vůbec nic, byla tak naivní a nedbalé líčidlo! Nebyla jsem žádné já. A byla jsem zmatená: nevěděla jsem, jestli to, co postupně odhaluju a co si namlouvám od chvíle, kdy ona už tu není a nemůže nic namítat, mě spíš děsí, nebo těší.

 

Mgr. Denisa Novotná