Milan Syruček: Vagonová diplomacie

Praha 1. srpna 2026

Před téměř šedesáti lety, od konce července až do 1. srpna 1968, jsem se nacházel v Čopu nad Tisou, kde probíhala jednání nejvyšších našich činitelů v čele s Dubčekem s nejvyššími sovětskými představiteli vedenými Brežněvem. Byl jsem tam, ale v jednom z železničních vagonů, jimiž přijela sovětská delegace, jsem neseděl.

Tam neměli novináři přístup – jednak by se tam ani nevešli, ale hlavně, jednání byla důvěrná. Dubček obhajoval pražské jaro, Brežněv a další členové sovětské delegace ho zatracovali. Ostatně, to byl evergreen všech jednání, která v tu dobu na jaře a v létě 1968, probíhala. Většina našich obyvatel vítala, jak se rozvíjelo pražské jaro, Sověti od počátku ho chtěli zadusit, bude-li třeba, i silou. Už v dubnu toho roku mi můj sovětský přítel Voloďa Ponizovskij, který měl velmi blízký kontakt se sovětským vojenským štábem, sděloval, že sovětská vojska v Drážďanech studují mapu Československa, učí se pár českých slovíček a vůbec se připravují na invazi k nám, o čemž jsme neměli ani tušení. Ihned jsem to sdělil Dubčekovi, s nímž jsem se od roku 1964 přátelil, ale on mi oponoval: ,,To by mi neudělali´ˇ.

 Když jsem to řekl Voloďovi, Ponizovskij mi odvětil: ,,Ale udělali, uvidíš.´´

Byli jsme však v té době příliš naivní, opravdu jsme si mysleli, že to neudělají, a to včetně našich nejvyšších představitelů. Tehdy, v Čopu, se naši pokoušeli přesvědčit sověty, jak je to naše pražské jaro krásné, Sověti naše varovali, že to nebudou moci dopustit. Když jsem to znovu vyprávěl Ponizovskému, opět mi odvětil: ,,Ale dopustí, uvidíš.´´ 

 Bohužel, pravdu měl on a teprve tehdy jsem pochopil, že ta čopská vagonová diplomacie žádným jednáním nebyla, nýbrž jednou z posledních výstrah, že pokud to naše jaro nezastavíme, oni také své vojáky z Drážďan nezastaví.