Ajelet Gundar-Gošenová – Probudit lvy
Praha 25. září 2018
Jeden provinilý lékař svět neuzdraví… Izraelská autorka Ajelet Gundar-Gošenováv románu PROBUDIT LVY rozehrává uhrančivé drama plné morálních dilemat a neléčených problémů.
Je to letos již třetí důrazné upozornění pro české čtenáře: V izraelské literatuře se opravdu něco děje!
Nejdříve vyšel v českém překladu skvělý román Osada na pahorku Asafa Gavrona (1968), poté úchvatné připomenutí klasika Davida Grossmana (1954) „stand-upovým“ románovým koncertem Přijde kůň do baru a nyní je to román PROBUDIT LVY, jímž nakladatelství GARAMOND představuje nejmladší generaci izraelských romanopisců, konkrétně Ajelet Gundar-Gošenovou (1982). A není divu, že se jedná o autorku, neboť současnost nejen v literatuře zkrátka patří ženám, které jsou produktivnější a cílevědomější než muži.
Román PROBUDIT LVY může morálním dilematem, jímž je zmítán hlavní hrdina po autonehodě, připomenout českou filmovou klasiku – Svědomí Jiřího Krejčíka. Ovšem Ejtan Grün není jen viníkem autonehody, která má fatální důsledky. Je i lékařem – a tak může připomenout taktéž postavu doktora v podání Rudolfa Hrušínského z další filmové klasiky, z Dýmu bramborové natě, s nezapomenutelnou promluvou: „Něčeho jsem se dotknul, a nevím čeho…“ Což podivuhodně souzní s větami v závěru románu PROBUDIT LVY: „Slova, která byla vyřčena, i ta, která vyřčena být mohla, se najednou zdají zbytečná.“
Ejtan Grün je od této nehody nejen plný onoho morálního zmatku, ale je i vydíratelný. Což se v plném světle ukáže, když přijde žena toho, koho po náročné službě v nemocnici srazil, a žádá po něm, aby léčil lidi, kteří přišli z Afriky. Vydíráním k částečnému vykoupení…
Zápletka s autonehodou není v současné literatuře ničím novým, nicméně román PROBUDIT LVY znovu ukazuje, že izraelští autoři dokážou životní nevýhodu přetvořit v uměleckou výhru. Nelehké životní podmínky v Izraeli jim totiž bohužel stále dodávají dostatek materiálu ke skutečně závažným románovým dílům. PROBUDIT LVY Ajelet Gundar-Gošenové je toho nejnovějším důkazem. Čeští čtenáři tak mají další jméno z izraelské literatury hodné zapamatování.
Na konci románu PROBUDIT LVY doktor Ejtan Grün znovu nachází ztracenou rovnováhu: „Je krásné vědět, že se zeměkoule otáčí, jak má. Je příjemné nechat se kolébat tím pohybem. Zapomenout, že se kdy otáčela jinak. Že se to vůbec mohlo stát.“
Závažnost izraelských románů často vychází z faktu, že se zabývají napjatou situací v samotném Izraeli – mezi Židy a Palestinci, případně Araby z okolních států. Izrael ani sedmdesát let po svém vzniku nepřestává být některými lidmi vnímán jako umělý výtvor, jako ústupek po holocaustu během druhé světové války, po těch otřesných dějích.
Alejet Gundar-Gošenová ale v románu PROBUDIT LVY vypráví rovněž o uprchlících z Afriky, což je dnes především evropské téma. Evropa náporu uprchlíků čelí a Evropa samozřejmě uprchlíky nechce, protože to jsou problémy a stojí to peníze… Někteří politici tak čerpají svůj úspěch z vyvolávání strachu, jiní jsou zas pokrytecky korektní a humanističtí. Právě o této blízkosti a zároveň vzdálenosti mezi lidmi izraelská autorka píše.
Kdyby teď někdo řekl, že třeba jednou Evropané budou naopak prchat do Afriky, asi by se tomu většina vysmála. Ale je tu jedna historická lekce, též z doby druhé světové války. Tehdy mnozí Evropané, včetně Židů z evropských zemí, kteří samozřejmě patřili mezi ohrožené v prvé řadě, unikli právě do Afriky, do Tangeru či Casablanky a odtud se snažili dostat loděmi do Ameriky… Proto je jen v logice věci, že je třeba uprchlíkům z Afriky pomoci – ať už jdou do Evropy či do Izraele… Nelze přece na jednu stranu oceňovat třeba to, co kdysi vykonal Nicolas Winton, a na druhou stranu říkat, že počet uprchlíků, které jsme ochotni přijmout, se rovná nule.
Ajelet Gundar-Gošenová: PROBUDIT LVY (anotace)
Po vyčerpávající noční směně odjíždí dr. Ejtan Grün z Beerševské nemocnice a na opuštěné silnici srazí chodce. S hrůzou zjistí, že zraněný muž je eritrejský migrant bez šance na přežití, a z místa nehody uprchne. Jeho život se změní v okamžiku, kdy ho navštíví mladá černoška, jejíhož muže Ejtan zabil, a donutí ho poskytovat lékařskou péči migrantům z Afriky. Ejtanův osud se tak ocitne v rukou krásné ženy, která jej zároveň přitahuje i odpuzuje. Napínavý příběh o erotické přitažlivosti a odcizení jednoho člověka druhému odhaluje nejtemnější kouty izraelské společnosti i lidské duše.
Z hebrejštiny přeložily Alžběta Glancová a Magdaléna Křížová
Odpovědný redaktor Michal Kalina
344 stran, MOC 320 Kč
Vydalo nakladatelství GARAMOND v Praze roku 2018
První vydání
Ajelet Gundar-Gošenová osobně představí svoji knihu v pondělí 8. října 2018 v 19 hodin v Knihovně Václava Havla, Ostrovní 13, Praha 1. O díle a tématu bude debatovat společně s reportérem ČT pro Blízký východ Jakubem Szántó a překladatelkou knihy Magdalénou Křížovou. Pořadem provází Michael Žantovský.
Ajelet Gundar-Gošenová (1982) vystudovala psychologii na univerzitě v Tel Avivu a scenáristiku na Sam Spiegel Film and TV School v Jeruzalémě. Získala několik ocenění za své scénáře a krátké filmy. Ajelet Gundar-Gošenová patří mezi největší přísliby současné mladé izraelské literatury, o čemž svědčí už její první oceněný román z roku 2012 Jednu noc, Markoviči. Román Probudit lvy obdržel WIZO Price a New York Times ho zařadil mezi 100 nejvýznamnějších knih roku 2017. Ve Spojených státech se připravuje jeho seriálová adaptace.
Ukázka z knihy PROBUDIT LVY, str. 63
Přicházelo jich víc a víc. Zvěst o tajně fungující lékařské ordinaci mimo zdravotnický systém se rozšířila rychleji než chřipková epidemie. Přicházeli z pouště a z vádí, z kuchyní a ze stavenišť, z rozestavěné silnice v Aradu a z uklízecích čet na hlavním autobusovém nádraží. Drobná povrchová poranění, zanesená prachem a špínou a zanícená, až šlo o život. Infekce genitálií, které sice nebyly životu nebezpečné, ale rozhodně uměly potrápit. Střevní záněty z nekvalitní stravy. Únavové zlomeniny z nekonečných hodin chůze. Doktor Ejtan Grün, stoupající hvězda neurochirurgie, léčil všechno.
A nenáviděl je. Pokoušel se ten pocit potlačit, ale nešlo to. Připomínal si, že ho přece nevydírají oni, ale ona, že tihle lidé, co se tu tísní, všeho všudy jen čekají, až se jich dotkne jeho ruka. Ale ten zápach. Ta špína. Ty zhnisané, mokvající rány, které si přinesli už ze Sinaje, ten nakysle čpící cizí pot chlapů, kteří dřou dlouhé dny na přímém slunci, a ženských, co pracují celé týdny bez sprchy. Nedokázal se toho fyzického odporu zbavit, ačkoli ho dál v plné síle pronásledovaly výčitky svědomí. Ačkoli už v prváku na medicíně přísahal, že bude léčit každého člověka, a mínil ten slib vážně. Jenomže něco tak fyzicky blízkého, tak intimního, jako je přímý kontakt lékaře s pacientem, přestává být snesitelné, když se to děje z donucení. Od chvíle, kdy ho přiměli starat se o všechny ty nemocné, kteří za ním přicházeli, je nenáviděl přinejmenším tak, jako nenáviděl sám sebe. Dělalo se mu nevolno z jejich zápachu. Z jejich tělesných šťáv. Z jejich ochlupení. Ze strupů a oděrek kolem špinavých nehtů. Jeden si vyhrne košili, další si svlékne kalhoty, tahle otevře ústa a tamten vyšpulí zadek. Jeden za druhým se před ním obnažovali a zaplňovali autoservis svou obludnou tělesností, kůže, údy, hněv, zoufalství a houfy andělů zkázy. Ať se snažil, jak chtěl, nedokázal k nim cítit lítost, jen odpor. Nejen ten zápach a tělesné tekutiny, ale i ty jejich tváře: cizí. Zírající. Plné bezmezné vděčnosti. Nemluvil jejich jazykem a oni nemluvili tím jeho, a tak se domlouvali řečí posunků, výrazem očí. Bez mluvení, bez toho, aby si vyměnili jedinou normální lidskou větu – jeden něco říká, druhý poslouchá a pak se vystřídají –, beze slov zůstávají jen těla. Páchnoucí. Hnilobná. Plná vředů, výměšků, svědivých vyrážek, otevřených ran. Takhle se nejspíš cítí veterinář.
Nevolnost se ho začínala zmocňovat už po cestě, dlouho předtím, než vkročil do autoservisu. Cítil, jak se mu zvedá žaludek, jakmile zabočil z hlavní silnice na prašnou cestu, a odpor jím zacloumal v několikanásobné síle v okamžiku, kdy spatřil před sebou ji. Nenáviděl už jen to, jak tam stála. Nenáviděl její hlas. Nenáviděl, jak mu říká, dobrý den, pane doktore. Byla mu z duše odporná. Zášť neznající mezí. Správně by ho měly sžírat výčitky svědomí, ale pocit viny jako rychle chřadnoucí květina vadnul tváří v tvář tomuhle bezcitnému vydírání. Ta snadnost, s níž si ho ochočila a přiměla ho, aby ji poslouchal na slovo, ten rozkazovačný tón nepřipouštějící námitek mu nedaly prostor, aby prožíval cokoli jiného než bytostný odpor. Občas měl podezření, že to jeho pacienti vytušili. Snad proto na něj pohlíželi s takovou bázní. Ale rychle se vzpamatovali a vyslali k němu ponížený úsměv, a tak zase zůstal sám se svou hlubokou záští.
Samozřejmě, výčitky svědomí ho pronásledovaly dál. Od té noci nemohl spát. Marně se převaloval na posteli, bral půlku rohypnolu. Ten mrtvý mu seděl za krkem a nenechal ho být. Štípal ho, kdykoli se o něj pokoušela dřímota. Jen v autoservisu ho nechával být. Uvolnil místo zástupu poutníků. Černé, vyzáblé tváře, Ejtan stěží rozeznával jednu od druhé. Možná se o to ani nepokoušel. Každý další pacient vypadal úplně stejně jako ten předcházející a ten zase vypadal jako ten před ním, a tak dále, v nekonečné řadě táhnoucí se až k němu, k tomu prvnímu. Až k té černé, vyzáblé tváři muže, kterého zabil.
Už nevydrží pohled na jejich obličeje. Nevydrží dýchat zápach jejich těl, plných zánětů, průjmů, zlomenin. Ruce nohy podpažní jamky žaludky nehtová lůžka chřípí zuby jazyky hnisavé rány vředy pohmožděniny vyrážky ekzémy poranění zlomeniny infekce tělesné vady, jedno za druhým a někdy i pohromadě, černé oči děkují těkají děsí se vcházejí odhalují svá černá těla jako kapitulaci, jako obžalobu před doktorem Grünem, který už nemůže dál, už se nedokáže dívat na tu změť údů, tone uprostřed všech těch rukou nohou těl, otevřete ústa teď si na vás sáhnu bolí to když tady stisknu jaká je to bolest, tone v tom prašném mračnu lidí, které se kupí kolem něj a usedá na něj.
Drahomíra Cormier