Nejsem zlá máma. Jen unavená… Jak z toho ven?
Praha 28. listopadu 2025
Podzim se rozjel jako tornádo, že možná máte pocit, že nemůžete v klidu vydechnout. Škola, školka, kroužky, práce, uvařit, poklidit… On existuje nějaký čas pro sebe? Snad v příštím životě… Jenže kvůli těmto tlakům se v nás může rozvinout konflikt. Chtěla jsem být skvělou mámou, ale vždyť vůbec nic nestíhám! A navíc děti pořád jenom komanduju, protože mi to zkrátka jinak nejde. Co s tím? Zamýšlí se psycholožka Šárka Miková, maminka tří dětí a autorka knihy Milovat nestačí.
Kdo by nechtěl být skvělou mámou, které jde všechno hladce. Jenže ve skutečnosti míváme někdy chuť vypařit se po anglicku, nebo zařvat z plných plic ‚Co děláš!???!!!‘ nebo nějaký pikantnější výraz. ‚Co se to s námi děje?‘ ‚Co je špatně?‘ Co kdyby odpověď zněla, že vůbec nic? Nebyla by to úleva? Obzvlášť v případě, že by to zmínila zkušená psycholožka? Tak vězte, že se to děje právě teď.
„Pokud zažíváte pocity, že nejste dobrou mámou, nejspíše jste narazily na limit, který není o vůli, ale o vašem nastavení, temperamentu, potřebách a také o tom, jaký jste typ osobnosti,“ vysvětluje psycholožka Šárka Miková, která vytvořila teorii osobnosti zvanou Teorie typů.
Každá má své přednosti
Zcela zásadní je si uvědomit, že mámy nejsou stejné. Každá má jiné potřeby a vlohy. Některé milují řád, jiné spontánnost. Jedné dělá dobře plánování, druhá potřebuje určitou volnost. Jedna má doma na lednici týdenní harmonogram, druhá raději improvizuje podle situace. Každá maminka má totiž vrozenou složku osobnosti dle tzv. Teorie typů, která tyto rozdíly vysvětluje. A to může přinést úlevu a přijetí.
„Vychováváme dobře všechny, tedy pokud to děláme v souladu se sebou. Mateřství vlastně představuje jakousi zkoušku naší sebehodnoty. A ta bývá často křehká,“ zmiňuje autorka knihy Milovat nestačí a doplňuje: „Díváme se na ostatní a říkáme si: ‚Takhle bych měla vypadat, takhle bych se měla chovat, takhle bych měla reagovat.‘ Jenže ‚měla‘ není totéž co ‚můžu‘. Když přijmeme, že nejsme stejné, uleví se nám.“
Teorie typů mj. vysvětluje, že něco může být pro jednoho hračka a pro druhého kámen úrazu. A naopak. Jestliže nám tedy něco nejde, není to naše selhání – je to ‚jen‘ jiné vrozené nastavení mozku.
Bez odpočinku to nejde
Šárka Miková přirovnává mateřství k maratonu. Můžeme se v jeho zvládání trénovat, můžeme posilovat svou odolnost zvládat stres, ale vše funguje jenom tehdy, pokud máme mezi jednotlivými náročnými situacemi čas na zklidnění naší nervové soustavy.
„Nemáme-li prostor na zotavení, stres se stává chronickým. Náš mozek je pořád ve střehu a reaguje silně i na podněty, které by ho normálně nechaly klidným. Ztrácíme kontrolu nad svými emocemi, protože stresová reakce je automatická. Proto křičíme, bouchneme dveřmi, brečíme v koupelně,
nebo v sobě všechno dusíme. A pak se zase obviňujeme. Tento začarovaný kruh se dá přerušit, když začneme chápat, co se v nás děje.“
V chronickém stresu jednáme zdánlivě nepřiměřeně
Mateřství je stavem neustálé zodpovědnosti, nejistoty a nepředvídatelnosti. Jako by mozek pořád očekával nějaké ohrožení. Jenže většina z nás stav trvalého napětí vůbec nepovažuje za stres.
„Pokud jsme trvale přetížené, nevyspalé a přetékáme emocemi, není to náš přirozený stav – je to důsledek našeho dlouhodobého vyčerpání. A to rozhodně není normální,“ zdůrazňuje autorka Teorie typů.
Jestliže tedy žijete v chronickém stresu, vaše zdánlivě neadekvátní reakce jsou vlastně naprosto přiměřené stavu vašeho nervového systému. Nejste zlá, ale unavená a dlouhodobě pod tlakem. V tu chvíli potřebujete sama sobě rozumět. Univerzální návod ale neexistuje, protože mámy nejsou stejné.
„Každá z nás má jiné způsoby, jak se ze stresu dostává ven. Někdo potřebuje akci – vyběhnout, rozhýbat tělo – jiná potřebuje ticho a klid, sednout si na chvíli sama do křesla. Jedna se dobíjí, když si může povídat s kamarádkou, druhá zase když může něco zajímavého studovat.“
Vinou stresu trpí i sebehodnota
Jenže stres není jen o únavě, ale bohužel také důsledek naší narušené sebehodnoty. Pokud ‚nemáme rády sebe takové, jaké jsme, bez ohledu na výkony, které podáváme‘, náš mozek je neustále v pohotovosti – v tichém režimu obrany našeho já, naší identity. Narušená sebehodnota je tedy z pohledu mozku totéž co chronický stres – mozek neustále očekává, že někdo může na naši osobní hodnotu a integritu zaútočit. A tak se pořád ptá: ‚Dělám to dobře?‘ ‚Jsem dost dobrá máma?‘
„Vnitřní nejistota a to, že jsme pořád ve střehu, nás vyčerpává víc než fyzická únava. Protože se nikdy úplně neuvolníme. Pořád máme v hlavě, že bychom měly být trpělivější, organizovanější, laskavější. Jenže vnitřní napětí nezmizí, když se budeme snažit být lepší. Právě naopak – mizí, když si dovolíme být opravdové – takové, jaké skutečně jsme,“ doporučuje zkušená psycholožka.
Pochopení sebe sama je klíčem k léčení
Jak najít ztracenou sebehodnotu a klid, když nás mozek stále nutí být ve střehu a bránit se? Cestou je uzdravit svůj vztah k sobě, a to tím, že porozumíme, co v nás spouští pocit, že nejsme dost dobré.
„Není potřeba se měnit. Stačí se pochopit. A právě s tím vám může pomoci i kniha Milovat nestačí. Je o tom, co se děje uvnitř nás, když máme narušenou sebehodnotu, a jak se z toho kruhu postupně dostat ven – bez obviňování, bez tlaku, bez masek,“ objasňuje odbornice.
Když porozumíte tomu, proč reagujete tak, jak reagujete, přestanete se bát svých emocí. A v těch chvílích, kdy budete mít pocit, že jste ‚zlé‘, se možná jen zastavíte a řeknete si: ‚Nejsem zlá. Jen se můj mozek snaží bránit mou hodnotu.‘ A to je ten okamžik, kdy se začíná měnit všechno. Nejen váš vztah k sobě, ale i k vašemu dítěti.
„Léčení sebehodnoty začíná právě uvědoměním, že nemusíte být dokonalá. Vaše děti vás totiž nepotřebují dokonalou, ale živou, zdravou a opravdovou. A každá máma se občas zlobí. Občas brečí. Občas si musí odpočinout. A to je v pořádku,“ dodává psycholožka Šárka Miková, autorka teorie osobnosti nazvané Teorie typů.