Praha 23. července 2025

Z billboardů, které se aktuálně objevují na silnicích, jsem si přečetl “nový” slogan, který zní zdánlivě jako otázka “Západ nebo východ?”. S tím, že prý údajně dnes “jde o všechno”. O jaké “všechno” se dále neuvádí. A že je nutné “stát na té správné straně”.

Pochopil jsem jako průměrný občan, přestože nesleduji žádná NE-informační média, ani TV – českou ani jinou, ani tzv. dez-informační média  – ať už ta, co musíme povinně platit, ani ta tzv. “alternativní”, že se zřejmě opět blíží doba iluze tzv. “demokratických voleb”.

I přesto, že se o tuto vnější “politiku” zcela nezajímám a její protagonisty či herce nesleduji a nepovažuji ji za nijak důležitou pro svůj život, vím, že aktuálním premiérem zadlužené “státní korporace” s názvem Česká republika je jakýsi prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M, profesor tzv. “Evropských studií”. Znám i jeho obličej, byť jeho dřívější vizáž, než jej připravili pro jeho roli a namaskovali, byla zcela jiná. Ten posun od pravicového konzervativce – ranaře až po po-slušného a dobrého profesora a nejlepšího lídra, je více než zřetelný.

Tato volební hesla mi přišla natolik bizarně hloupá, že jsem si říkal, že to snad v případě vysokoškolského profesora, který při premiérování ještě učí studenty na VŠ a je zde placen milionovými honoráři – zřejmě opravdu “kapacita”, prostě nemůže být pravdou. Věnoval jsem tedy svůj drahocenný čas vědomí jeho osoby, vyjadřování jeho i s ním souznících osob a zkoumání toho, co to je za sofistikovanost a moudra za těmito “hesly” a jaké jsou jeho skutečné hodnoty a čím se vykazují lidé, které svými hesly oslovuje a kteří jej mohli volit či volí.

Pro začátek mé studie dodávám, že jde o filozoficko-spirituální analýzu charakteru osobnosti, která se personifikuje jeho myšlenkami, řečí, hesly a celkovým řečovým a tělesným projevem a výrazovostí tváře pana profesora, která je díky jeho hojné medializaci běžně dostupná. Každý člověk, i když jej osobně neznáme, či jsme se s ním nikdy fyzicky nesetkali, je prostě bezprostředně vnímatelný zcela napřímo. Jeho duše, její hodnoty, přesvědčení i stav omezenosti či rozsahu vědomí je zkrátka diagnostikovatelná či přímo cítitelná a komunikována.

Současně dodávám, že nejsem voličem ani stoupencem jakékoliv politické strany či hnutí, nejsem volič ani tzv. systémových vládních stran jako je SPOLU, STAN či ANO (mimo jiné opravdu všeříkající názvy pro “politické party”), tedy nejsem volič ani “Babiše”, ani křoví v podobě tzv. “antisystémových” part jako “Okamura” a spol. apod. 

Jsem se svou ženou obyčejným uctívatelem zkoumání a hledání PRAVDY, jako esenciální spirituálně-filozoficko-biologické hodnoty a zakládajícím členem politické platformy či institutu Politický Prostor Suverénních Jednotlivců (PPSJ). PPSJ je anti-kapitalistický, anti-socialistický, anti-rasistický, anti-fašistický, anti-nacionální, anti-komunistický, anti-korporativistický, anti-klerikální a proti-všem-totalitám a veškerým totalitním politikám postavených na statických ego-identitách přesahující revoluční politický PROSTOR – nikoliv “politická strana”.

Losna nebo Mažňák jako projev ztráty vlastních hodnot, identity, rozštěpenosti a traumatu duše

Našel jsem širší  – rozvinuté verze profesorových hesel: 

“Každý musí vědět, kde stojí. Já patřím na západ“.

prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M, profesor tzv. “Evropských studií”

“Česká republika je bohužel znovu v zápase o to, zda hodnotově, kulturně a politicky patří na Západ, nebo na Východ. To, co se v naší zemi děje lze bez nadsázky nazvat hybridní válkou.”

prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M, profesor tzv. “Evropských studií”

O jeho “hodnotovém” systému a čím byl formován v dětství, jsem našel toto:

“Můj otec mi kdysi řekl, že gentleman se pozná podle toho, že když je sám doma a chystá si jídlo, tak si pěkně prostře, jako by byl ve společnosti. Bez ohledu na to, jestli se na něj někdo dívá nebo ne.”

“Šaty dělají člověka, proto nosím sako.”

prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M, profesor tzv. “Evropských studií”

Tak pán je “jemný muž”. Z jakého kulturního okruhu slovo “gentleman” pochází? Jistě z českých luhů a hájů. Snaha být lepším, kulturnějším a nadřazenějším je z toho patrná. Přesně z těchto pocitů vznikl i onen “anglosaský džentlmen”. Opravdu to, co dělá člověka jsou “šaty”? Tedy obecně zevní postoje a co si vezmeme na sebe? Nedělá člověka spíše jeho skutečný charakter, jeho “já-dro”?

Naše řeč na nás prozrazuje naší duši, neboť právě v řeči se naše duše a její kvality manifestují, odtud proto “psyché-logie” (řeč duše).

Pojďme si prvně promeditovat profesorovo fundamentální heslo v podobě zdánlivé iluze “otázky”, která ve skutečnosti není žádnou otázkou – či lépe je od začátku totalitní otázkou – tedy projevem totalitního způsobu ne-myšlení, která neumožňuje nic jiného, než  předem podsunutou “odpověď ze dvou předem určených “odpovědí”. Jde o tzv. “vyhrocenou” otázku.

Pro onu zdánlivou vyhrocenou totalitní volbu se současně zneužívají slova, která všichni lidé znají ve svých skutečných významech jako místa spojená s cyklem hvězdy Slunce. Na východě vychází hvězda Slunce a na západě zapadá hvězda Slunce. Tedy primární význam obou slov je spojen s pohybem – dynamikou – cyklem Slunce a tedy neexistuje ve skutečnosti samostatně něco jako “východ” a “západ”, ale obě slova jsou neoddělitelně spojená se Sluncem. Jinými slovy něco jako “východ” nemůže existovat bez “západu” a opačně. Pokud by Slunce nevyšlo – nebyl by “východ” a tím by ani nezapadlo a tedy nebyl ani “západ”. Volba mezi těmito od sebe nedělitelnými pojmy je evidentně nesmyslná.

Tato dvě slova se nicméně jako nálepky lepí a přisuzují těmto skutečnostem. “Západ” = vše co symbolizuje USA, EU, NATO a “Východ” = Rusko a Putin, někdy možná i Čína, Indie, Pákistán. Současně si uvědomme, že pro takového člověka žijícího například v Africe, nebo Jižní Americe, nebo třeba v Japonsku nebo Indii,  – tedy ve většinové části Země, to nijak nedává žádný smysl.

Jde tedy o vytvořenou “politickou koláž” právě pro voliče v České republice. Volič v ČR má zkušenost s jinou variantou “Západu” a “Východu” a to z doby tzv. studené války tedy z doby ČSSR, kdy tento stát patřil do tzv. “Východního bloku” socialistických států tzv. “Varšavské smlouvy” pod ideovým vedením komunistického SSSR a Západem chápaným jako kapitalistické státy v čele s USA a tzv. “Západní Evropou” v čele s klasickou trojkou Velká Británie, Francie a Německo.

Už z doby “studené války” se současně těmto nálepkám přisuzují další kvality a s nimi další vyhrocená volba a to volba mezi “dobrem” a “zlem”, kdy “Západ=dobro” a “Východ=zlo”. Toto pojetí dobra a zla jako skutečných kategorií je projevem dogmatického katolicismu se svými opět vyhrocenými symboly “Bůh=dobro” a “Ďábel=zlo”, který je podvědomě zažraný v lidské populaci, ať už jde dnes o skutečné věřící či nikoliv. Dobro a zlo se chápe a přijímá jako reálně existující věci, přestože nic jako “dobro” a “zlo ve smyslu absolutních kategorií či věcí, bytostí, národů či státu, prostě neexistuje jinak než v přijatých nevědomých ne-myslících přesvědčeních o tom, co je “dobro” a “zlo.

Ono “zlo z Východu” tu již navíc historicky bylo. S tímto “zlem z Východu” už operovala propaganda německé nacistické třetí říše.

Kdo potřebuje stále někam patřit a být na straně nejrůznějšího “dobra”, “vítězů” či “silnějších”?

Člověk, který nežije ze své spirituální podstaty (dnešní drtivá většina), nežije usazen ve svých vrozených spirituálně-biologických GENECH a HOD-NOTÁCH, jako je PRAVDA (nikoliv jako něčí relativní názor na něco, či jako jediný správný narativ, jak se dnes chápe, ale jako kvalitativní arbitr řečeného zda souzní s realitou, padni komu padni), MOC (nikoliv jako touha po moci nad sebou, druhými, světem, ale jako moc být a ztělesňovat svůj i druhých nejhlubší potenciál), LÁSKA (nikoliv jako příjemné pocity sebe-uspokojení, ale jako hluboká schopnost cítit druhé ve svých tělech, včetně jejich bolestí, tíží, nenávistí, hněvu a zloby), ETIKA (nikoliv jako nějaký soubor vyjmenovaných “dobrých” většinovou společnosti oceňovaných vlastností či ctností na úrovni “desatera” či stanovených pravidel pro “slušné” a “morálně nadřazené” jak se dnes chápe, ale jako míra autenticity každé individuality ve svém životě slyšet a následovat vnitřní hlas své duše – daimon, který je zcela svobodný a nesvázaný žádnou vnější “etikou” či “morálkou”), člověk, který nezná svou skutečnou širší – polní IDENTITU, duši se svými nesčetnými já a zná pouze své ego a jím vyhledávané příjemné pocity sebe-lásky, pocity morální nadřazenosti, pocity vyvolenosti, pocity vítězství, a bojící se a odmítající nepříjemné pocity porážky, nedostatku sebe-úcty, nedostatečnosti, bolesti, zmaru, nenávisti, musí prostě někam patřit – a to do “lepší společnosti”, “na stranu dobra”, “mezi vítěze” a “morálně nadřazené”. Navíc lidé žijící v omezené identitě ega ztotožňují “státní struktury”, tedy státy s národy a sebe s tímto státem či jeho představiteli. Vrchol této “sebe-identifikace” se státem a ztotožnění jedince s národem a národu se státem a státu s vůdcem nastal během třetí říše (“Němci jsou Německo a Německo je Adolf Hitler.”), kdy se Němci většinově ztotožnili se svým vůdcem a jeho ztotožnili se svým státem – psychologicky pak všichni mohli dělat vše bez pocitů jakékoli viny, neboť jenom “plnili rozkazy” z “vyšší prozřetelnosti” a pro tu “správnou” budoucnost.

Na traumatizovaného člověka, žijícího vnitřní konflikt dobra a zla, toho co je správné a co je výhodné, poražených a vítězů, podobná “vyhrocená” rétorika pana profesora platí a působí. V tom – v této “primitivnosti” ve skutečnosti tkví obrovská mobilizační síla pro voliče toho, co pan profesor ztělesňuje.

Podobná na první pohled primitivní volební hesla a apely na probíhající “zápas” či “válku” mezi “dobrem” a “zlem” přímo působí na nitro většiny lidí, kteří ve svých nitrech žijí rozpolcenost své duše mezi “dobrem” a “zlem”, mezi tím, co je tzv. “správné” a co je tzv. “výhodné”, volby mezi být na straně “vítězů” nebo “poražených”, neboť to je základní TRAUMA, kterým takto rozštěpený člověk trpí – ač zdánlivě vykazuje jinak na první pohled tzv.  ”slušné” a “činorodé” jednání a chování.

Mýtický zápas či válka mezi “dobrem” a “zlem” je doslova podvědomý “program”, kterým dlouhodobě deformovala náboženská katolická nauka své ovečky. Tyto vzory dřímou v hlubině duše člověka dodnes a tato “sofistikovaná” byť současně primitivní rétorika jistě působí i dnes.

Co utváří člověka toužícího tzv. “patřit na Západ”?

1. Touha po moci, vítězství, ochraně, uznání, úspěchu, obdivu

Člověk žijící v nevědomosti o svém skutečném Já a jeho povaze ve vztahu k sobě, druhým a světu, tedy ztotožněn se svým egem, tuto svou spirituální nedostatečnost nahrazuje potřebami, které lze shrnout do touhy po bezpečí, ochraně, uznání, úspěchu, obdivu a po moci.

To vše dokáží v jeho světě přinést – jak si myslí “peníze”. Dostatek peněz je známka “zajištění”, získání “bezpečí”, ale i “uznání” a “obdivu” od jemu podobného okolí, a samozřejmě i získání zdánlivé “moci” – moci “nad” mnohými věcmi v jeho světě.

Západ, jak je pojímán v této rétorice, je jistě vítězný a úspěšný hegemon.  Je to vítěz “studené války”, kterou vyhrál nad “Východem”, tedy i nad bývalým ČSSR a tedy československými komunisty oddanými Moskvě. Odpískáním “Východního bloku” v 90. letech se tak mnohým těmto komunistickým kádrům a lidem spojeným s tímto režimem, doslova rozbořil jejich svět, vše, čemu oddaně věřili. Co takovým lidem mohlo zbývat? Jak na to současně mohly reagovat děti vyrůstající v těchto rodinách komunistických kádrů? Podvědomě či vědomě si takový člověk přeje být tzv. “na straně vítězů” – nebýt na straně “poražených”, touží patřit k té vítězné většině, k těm úspěšným, bohatým a zakoušet jakýsi “pocit vítězství”, o kterém mluví i různé reklamy.

A onen “Západ” skutečně reprezentuje ze zevního pohledu sílu, velkého bratra, lepší společnost (ekonomickou, vojenskou, kulturní). A tedy patřit do tohoto “kmene” či “lepší společnosti” mu přináší ony chybějící pocity bezpečí a pocity patřit na “správnou stranu” a i pocity nadřazenosti vítězů. Podvědomá touha takových lidí patřit do zkrátka “lepší společnosti či “rozumné společnosti” je prostě silnější než jakýkoliv racionální argument či fakt.

Touha “být jako oni” a současně “nebýt jako oni” je traumatická obranná reakce slabých generující “genetická” přesvědčení, že když budu jako oni a příjmu pravidla původního “predátora”, “kolonizátora”, či “pána”, tak nebudu jeho obětí.

Každý člověk totiž z povahy toho, co člověk jest, v hloubi své duše chová ve svém nitru nejrůznější traumatické zkušenosti, které známe z dějin světa (nejrůznější podoby okupace, kolonizace, zotročení, kulturního vykořenění, násilné konverze, válek a porážek). Které navíc provází historii onoho “Západu”.

Největším “traumatem” je přesvědčení, že jsme jaksi “vyvolení”, “čistí”, “bez jakéhokoliv traumatu”. Lidé, kteří si o sobě myslí či jsou přesvědčení, že oni nemají v podvědomí žádná traumata – jsou nejvíce traumatizovaní – neboť si vůbec svého traumatu – jako náhradní budící síly v jejich životech vůbec nejsou vědomí. Pak naplňování svého skutečného spirituálního potenciálu nahrazují dosahováním úspěšnosti a touhy po moci ve světě businessu a politiky. Současně jejich snahy takovým lidem přinášejí náhradní pocity, že slouží tzv. “vyšším cílům” či “vyšší prozřetelnosti”, cílům, které si nálepkují jako “dobro”.

Současně v pozadí takových snah je “katolická” snaha se “napravit”, učinit “pokání” a o to více sloužit druhému protipólu svého vlastního rozpolcení vlivem necítění svého traumatu.

To, co na první pohled vypadá nepochopitelně, je zcela přirozeně vysvětlitelné právě z pochopení dynamiky těchto hlubinných traumat v naší duši.

Jak jinak rozumně pochopit například konverzi Emanuela Moravce, československého vlastence, legionáře, odhodlaného bojovat s nacistickým Německem za každou cenu a když došlo ke kapitulaci – tak naopak vyzdvihoval podřízení a kolaboraci s okupanty a šel příkladem natolik, že jeho vlastní syn jako jediný Čech vstoupil do jednotek SS?

Či příklad z nám bližší historie, kdy komunistický kádr, studovaný v Moskvě na vojenské škole pro práci rozvědčíka, který vstoupil do KSČ evidentně z prospěchu, se konvertuje na generála NATO a odhodlaného bojovníka proti Rusku či “Východu”. A to ve společnosti, která přitom většinově odmítá komunisty, zakazuje jejich symboly a dokonce chce kriminalizovat bývalé funkcionáře tohoto režimu? Prostě touha patřit nyní k té “správné” straně, “pokání” a “odčinění” jsou naopak adorovány jako ctnostné “západní” hodnoty těmi samými lidmi, kteří jinak nenávidí minulý režim.

Podobně lidé, kteří nedokázali v době okupace bojovat proti okupantům a raději trpně snášeli příkoří, si naopak v situaci, která to umožnila, vybíjeli svou traumatizovanou zlost na zcela anonymních Němcích.

Podobně na tom byli donašeči a udavači gestapa za protektorátu, kteří se pak stali naopak donašeči a spolupracovníky STB.

V těchto případech nelze hledat “rácio”, ale znát hlubinnou dynamiku člověka žijící ze svého vnitřního traumatu, který necítí a odmítá.

2. Internalizace původního agresora – psychologie kolonizovaného – poraženého

Je známý psychologický fakt, že kolonizovaný či poražený začne postupně milovat svého pána a obdivovat svého kolonizátora. Otrok začne svého pána postupně milovat – oddaně, slepě, jenom aby unikl nepříjemným pocitům spojených s identifikací s poraženým a otrokem. Pak nastávají situace, kdy sami otroci upozorňují svého páníčka na jiné otroky, aby je potrestal či se sami začnou chovat jako jejich pán. Typické pro nejrůznější dozorce a dohlížející.

Tak člověk z bývalých slabších či poražených států, s kterými se před tím identifikoval, se tak snaží nyní “být jako Západ”, protože současně byl Západem dlouhodobě přesvědčován, či vychováván, že je méněcenný, hříšný a nedostatečný či kulturně zaostalý. A to přece nikdo nechce cítit. Například ten strašný život Čechů a Slováků v těch “králíkárnách” (panelácích stavěných komunisty) nebo ta nemožnost si koupit “banány”, apod.

Tyto nejrůznější tísnivé pocity méněcennosti, záměrně vyvolávané nejrůznějšími způsoby, tak vedou ke snaze uniknout těmto pocitům v touze přizpůsobit se a rovnat se pánovi – vítězi.

3. Záměna ekonomického či finančního bohatství a moci za morální, etickou či dokonce “spirituální” autoritu a “vícecennost”

Dnešní doba trpí nevědomým přesvědčením o tom, co znamená skutečná MOC a co znamená skutečná ETIKA.

Moc je dnes chápána jako moc “nad” – nad sebou (falešné “new age spirituality” a “psychologie” se svým “ovládáním” emocí a myšlenek, tréninkem jak obstát před pravdivými argumenty, apod), nad druhými, nad trhy (maskováno za běžné podnikání), nad celými zeměmi, státy apod.

Jsem-li bohatý a tedy “úspěšný” v kapitalismu – je již malý krůček k získání představy a pocitu ega, jak jsem morálně či “duchovně” nadřazenější a lepší než ti, co nejsou tak úspěšní v kapitalismu, nevydělávají tolik peněz a jejich mzdy jim neumožňují nejen se vůbec svobodně rozhodovat ve svých životech, ale mnohdy dnes ani důstojně uživit sebe a své rodiny. A to není nedostatečnost či neschopnost těchto lidí (drtivá většina tzv. “zaměstnaných”), ani to na druhé straně není vinou samotných podnikatelů či kapitalistů – těch úspěšných – ale přímý důsledek samotného kapitalistického ne-lidského systému. Kolik nalezneme – z pohledu financí – kapitálů opravdu bohatých lidí, kteří ví, že tento systém je od začátku – z principu “predátorský” a člověku nedůstojný, ať už jsme v jakémkoliv sociálně-ekonomickém postavení?

Technologická a ekonomická vyspělost “Západu” se často zaměňuje za etický pokrok, či morální až “genetickou” nadřazenost. Všichni známe skutečnost, jak mnozí členové Rudé armády během druhé světové války kradli hodinky nebo dnešní spíše pomluvy o tom, jak dnešní Rusové musí krást čipy z praček, aby je měli do svých zbraních, a to se jich současně obáváme jako “agresora” či onoho klasického “zla z Východu”. Dnes často slýcháme klišé, že “z Východu nikdy nic dobrého nepřišlo”, během protektorátu se zase u nás pořádaly demonstrace “Národní osvětou” s hesly “Za společnou Evropu proti bolševismu z Východu”, apod.

Tak jasně, Západ má své Iphony, Netflix, McDonaldy, Hollywood, což se sice může jevit jako “vyspělost”, ale ve skutečnosti jde pouze o materialistickou iluzi, neboť ono bohatství “Západu” je z velké části vytvořeno a naakumulováno z nejrůznějších podob vykořisťování, ať už z otroctví tzv. třetího světa a ekonomických loupeží – jako byl starý kolonialismus či dnešní neokolonialismus.

4. Indoktrinovaná mysl a tabu v metafyzických a filozofických otázkách

Západ současně o sobě vytváří “obrázky” – iluze – ideály propagované skrze filmy, seriály, videohry, pop – hudbu, módu. To vše má obrovský vliv na mladé generace, které se odnárodňují, zbavují svých tísnivých identit a přijímají nové, iluzórní, náhradní tzv. “globální” identity s nimi spojené.

Nicméně  reálné problémy “Západu” a jeho predátorského kapitalismu jsou nevyhnutelně se opakující, ať už v podobě fází ekonomických depresí, válek, ekologické drancování – což ale není v této pop-kultuře propagované mezi mladými generacemi viditelné.

Obecný přehled o skutečné historii “Západu” a vzniku kapitalismu a oné “říše peněz” tvořené sítí soukromých bank a finančních sil, není součástí obecného vzdělávání v našich vzdělávacích systémech. Naopak výklad historie se stále upravuje v souladu s potřebami poptávky vládnoucích elit. Tak tomu bylo už od doby Kosmovi kroniky, takže dnešní výklad historie člověka, a to nejen v jeho globálním pojetí, tak “národním”, je zcela zastřen. 

Existují tabu proti tomu, co je vědomí, já, tělo, svět, vesmír, prostor, čas, smysl lidského života, jak člověk žije před příchodem na svět, po smrti a mezi životy a naopak indoktrinace materialismem, evoluční teorií a dalšími ideologiemi je spolehlivě zabráněno k možné změně celého lidského klimatu.

Touha patřit na Západ je touha patřit na “idealizovaný” Západ, který vypíná schopnost racionálně vnímat jeho principiální nedostatky, jeho predátorský charakter a jeho spirituální vyprahlost a neukotvení v realitě.

5. Přijetí “morální rétoriky” maskující spirituální impotenci a krutost a bezohlednost Západu

Západ jako jediný trpí potřebou tzv. vývozu demokracie a tzv. “lidských práv”, pod kterými se maskuje vše možné, které se zneužívají k opodstatnění jeho válek a vnějšího zasahování do dalších zemí, zatímco ve skutečnosti jedná čistě mocensky a silově (infiltrace, sankce, převraty, invaze).

Viz jak koloniální války od 17. – 20. století, tak až po dnešní války v Sýrii, Libyi, Afghánistánu, Iráku, Íránu a dnešní tzv. sankce proti různým “zlým” zemím – které ve skutečnosti nedopadají na jejich režimy, ale primárně na lidi.

Vnitřně traumatizovaný a rozpolcený člověk – tedy ve skutečnosti ne-mocný (ve smyslu nežijící ze své moci, která jej zpřítomňuje) si myslí, že žádným traumatem právě on netrpí a proto tyto rozpory a racionálně negativní věci není schopen vnímat a cítit, neboť jeho psychologická potřeba “někam patřit” – tedy k tomu velkému a bezpečnému, jak si myslí, je silnější než racionální schopnost vnímání reality a rozlišování. Patřit do této “vyspělé lepší společnosti” je prostě silnější než skutečná etická reflexe.

6. Nedostatek vlastní identity a odtržení se od vlastních spirituálně-biologických genů a hodnot (ztráta daemona – vlastního vnitřního HLASU – SVĚDOMÍ)

Člověk, který ztratil důvěru ve své vrozené spirituálně-biologické GENY a HODNOTY (PRAVDA, LÁSKA, ZDRAVÍ, skutečná MOC) a kulturu země, ze které vyšel, je zkrátka nucen hledat náhradní identity a hodnoty pro organizaci svého života jinde – v takových, které vyhovují jeho vnitřnímu rozporu a traumatu, kterým trpí.

Takový člověk ve skutečnosti nikdy nezpracoval BOLEST ve svém nitru, osobní, individuální, rodovou (kolektivní), a tak se raději přiklání k “silnějšímu”, “většímu” a “mocnějšímu”, kam promítá to, co chybí jeho vlastní niternosti.

Například nejrůznější podoby adorace projevů “sypání si popele na hlavu” například v otázce tzv. “českých poválečných zločinů na německém obyvatelstvu”, jsou toho příkladem. Tyto projevy se vydávají za jakási “smíření s minulostí” – nicméně jsou jen psychologickou potřebou cítit se morálně nadřazenější než lidé žijící v jiné době, žijící zcela jiné životy a dýchající zcela jiné klima světa. Ve skutečnosti normální zdravý netraumatizovaný člověk odmítá jakoukoliv podobu násilí vycházející ze slabosti a nedostatku moci, ať je způsobená kýmkoliv a v jakékoliv době, ale také nesoudí ty, kteří žili ve zcela jiné době a za zcela jiných okolností, než my dnes, neboť nepotřebuje nijak “odčiňovat vinu” a cítit se lepším a morálně nadřazenějším. Nazírání minulosti prizmatem současnosti je nepochopení toho, proč my sami žijeme v době, jaké žijeme. 

Touha být přijat lepší společností, být jako Západ, být Západem přijat, je ve skutečnosti známkou hlubokého vnitřního duševního rozštěpení a vnitřního konfliktu a z něj plynoucího traumatu, který dosud nezpracoval a odmítá jej cítit – o to více bude jeho bolestivost zakoušet ve stavech po opuštění svého světa zde na Zemi, neboť během umírání se naše hluboká niternost svlékne zcela “do naha” a “geny” a “hodnoty”, podle kterých jsme své životy organizovali, budou odhaleny “na kost”. A budeme nuceni si prožívat takové životy, které nás dostatečně přimějí se učit cítit bolest, která nás probouzí k našim vlastním spirituálně-biologickým GENŮM, které jediné nás mohou učinit boha-tým, tedy žít a ztělesňovat naše unikátní individuální božství v jakékoliv inkarnaci a na jakékoliv straně, v jakémkoliv zdánlivém konfliktu, v jakékoliv civilizační a kulturní době lidské epochy jako celku – v jakékoliv době, ve které budeme, jak tzv. těch minulých, tak přicházejících, tak alternativních. Jen tak v nás samých ožije KRISTUS, umožňující nám vstoupit do neomezeného VE-SMÍRU vědomí a do nových DOBRO-družství v něm mimo karmicko-vztahovou “mateřskou školku” našeho lidství.

Možnosti léčení “východně-západního” či jiného podobného traumatu

Prvně je nutné se zbavit jakékoliv idealizace či naopak démonizace jakékoliv strany traumatu a konfliktu, tedy není nutné a neodpovídá realitě, abychom jakoukoliv stranu, ať už tam kde Slunce vychází nebo tam, kde Slunce zapadá, či jakékoliv pojetí “Západu” a “Východu nějak idealizovali a považovali za nějaké dobro či “správný směr” či naopak démonizovali a považovali za “špatný směr”.

Přestat myslet v intencích nějakého bájného dobra a zla a boje mezi tím, či nějaké “války”. Ti, co stále křičí, jak jsou či jak jsme (aby do toho zatáhli své kolektivy) ve válce, jsou ve skutečnosti těžce nemocní a slabí lidé a potřebují ve skutečnosti náš soucit a pochopení.

Rozpor mezi cítěním toho, co je ve skutečnosti správné a pravdivé a  tím, co je aktuálně vnímáno jako výhodné a oceňované, je možnou potenciální cestou k cítění své vlastní hluboké bolesti a traumatu tohoto vnitřního rozporu.

Návrat k cítění našeho vnitřního hlasu SVĚDOMÍ (daemonu) a řízení se ve svých životech výhradně skrze vlastní v hlubině naší duše cítěné spirituální-biologické geny a jejich kultivace, je cestou autentického CHARAKTERU, nikoliv toho naučeného jako “souboru” postojů, chování a zdánlivých “ctností”. Stavět na vlastní identitě zděděné svou širší duší a identitou a kulturním prostředím, ze kterého jsme vzešli, je jedinou ozdravnou cestou životem.

Inspirace vším životodárným, ať už to přichází ze “Západu” či z “Východu” či z jakékoliv strany a současně jasným odmítáním všeho nevědomého a zlého z pohledu životu nepřitakávajícího, prostě není otázkou žádné zdánlivé volby mezi nějaký západem či východem.

Nehledejme primárně uznání, slávu a pocity vítězství, ale vlastní svobodnou etickou integritu, která je věčná a obstojí v jakékoliv době, v jakékoliv civilizaci a společensko-ekonomicko-politickém prostředí, ať svobodného, demokratického či totalitního zřízení ve všech etapách kultury ČLOVĚKA jako jednoho z druhu vědomí.

Poznámka k “volbám”

Názvy dnešních politických stran, které soupeří o “hlasy” voličů v podobě papírků se jmény (což ve skutečnosti je zbavení se vlastního HLASU) jsou opravdu hloupé a vše-říkající. Když si poslechneme aktuální nabídku, tak tu máme takové ideje jako třeba:

SPOLU – ANO – STAČILO!

Hodnoty jsou hned na první pohled zřejmé, kdo by přece nechtěl být “spolu”? Někdo má zase rád “ano” a někdo si rád dupne “stačilo!”. Jistě každá z těchto stran si nalezne své příznivce pro uspokojení potřeby iluze “volit”.

Za mě, ono “spolu” je z pohledu podvědomého působení na hlubinnou psychologii lidí žijících v nevědomosti o sobě, nejlepší “heslo”. Ve skutečnosti tu máme pouze dvě zdánlivé volby. “SPOLU ANO” či “ANO SPOLU” – a ono jak říkají moudří co politice rozumí – oni “politologové”, ono “antisystémové” “STAČILO!” jako křoví pro emoční ulevení si.

Skutečný VOLIČ nicméně nevyvstává z žádného lidu a hlasovacích lístků, ať už zfalšovaných nebo legitimních voleb, ale z říše peněz, neboť ruka, která dává a půjčuje, je ta, co skutečně vládne. A všechny státy, ať už ty zdánlivě “demokratické” nebo “diktátorské” jsou primárně státy “kapitalistické” a z principu jenom zadlužené “korporace” vytvářející iluzi samostatných suverénních států zastupujících jejich národy.

Autoři: Jiří a Táňa Krutina ze Šitboře