Milan Syruček: Toulání po světě

Praha 22. dubna 2025

Za léta své novinářské praxe, když jsem se toulal po světě, jsem zažil mnoho okamžiků, kdy jsem se dostal do značně choulostivých situací. Zejména ve vztahu k ženám, které mi byly přiděleny, aby mě provázely při mých zahraničních cestách. Třeba v tehdejším Sovětském svazu bylo naprosto nemožné, abych po této zemi cestoval sám, bez přiděleného doprovodu. Vzpomínám si, že jsem měl od Komsomolské pravdy, která mě tehdy hostila, na cestování po Sibiři přidělenou dívenku, která, ač Moskvanka, musela přespat v moskevském hotelu, kde jsem byl ubytován, protože jsme měli ráno vyrazit na letiště už v půl šesté, a to by ze svého bytu nezvládla. A tehdy nebylo možné, abych kamkoliv po této zemi cestoval bez doprovodu.

 Po večeři jsme jsme se odebrali každý do svého pokoje. Ulehl jsem, ale o půlnoci někdo zaklepal na mé dveře. Otevřel jsem  a tam stála ona dívenka v noční průhledné košili s naléhavou prosbou: ,,Nemáte nebo neznáte nějaký prostředek, abych mohla usnout?´´ Při svých zahraničních cestách jsem nikdy nepodléhal nějakému milostnému dobrodružství a tak i v tomto případě jsem odmítl. Nemusím snad dodávat, že snídani jsme spolu jedli mlčky a ve značně pochmurné náladě.

.Ale doprovod jsem musel mít i jinde. V osmdesátých letech jsem se v Praze pravidelně scházel s jedním francouzským diplomatem. Poobědvali jsme v restauraci U tří pštrosů a pak jsme se ještě šli projít podél Vltavy, abychom si vyměnili důležité informace, které jsem pak předával přímo do sekretariátu prezidenta Husáka. Zato mě Francouzi třikrát pozvali na oficiální návštěvu Francie podle programu, který jsem si stanovil a vždy s přiděleným doprovodem. Byla to velmi milá Francouzka, s níž jsem se hned při prvním obědě dohodl, že si budeme tykat. Nejen to, nabídla mi, že mi ukáže vše, co si budu přát. Jen jsem v ten okamžik nevěděl, co vše by to mohlo být…

  Do třetice jeden zážitek z Vietnamu. Přijel jsem do této země v dosti nepříhodnou dobu. Když jsem vystoupil z letadla, bylo pouhých deset stupňů. Přesto jsem nechtěl zůstat v hotelu, ale toužil jsem po prohlídce Hanoje. Vydali jsme se tedy s mou novou průvodkyní na prohlídku města a unaveni jsme se zastavili na lavičce v parku, který v ten nečas byl zcela pustý. Poprosila mě: ,,Můžeš mě trochu zahřát? Je mi opravdu zima.´´

I v tomto případě jsem zřejmě selhal.