Miroslav Svítek, Ladislav Žák: Přijmout svět a najít v něm sebe

Praha 27. února 2025

Abstrakt: Přijetí světa by mělo odpovědět na tři základní otázky, kterými jsou CO, PROČ a JAK. Zjednodušeně řečeno, CO je přijetí světa, PROČ jde o základní krok na cestě jednotlivce k dospělosti a JAK popsat člověka, i to, co má být přijato, tedy svět, včetně palety všech možných vztahů. Smysl života se nám vynoří v momentě, když víme, co od života doopravdy chceme. Zároveň platí, že když lépe porozumíme světu a sobě samým v něm, máme k dispozici nepochybnou hodnotu, o kterou je třeba dále pečovat a rozvíjet ji. Hledání a nalézání smyslu světa a tím i naší existence je přímo závislé na dovednosti umět přijmout svět, mít ho rád a chtít od něj maximum.

Svět v zrníčku písku rozeznat

a nebe v divoké květině,

bezmezný prostor do vlastních dlaní brát

a věčnost prožít si v hodině.

 (William Blake)

Úvod – Tato v pořadí třetí esej ve třetí trilogii pojednává o klíčovém momentu hledání vlastní dospělosti neboli přijetí světa takového, jakým je. První esej z první trilogie nesla název Poznej sám sebe a devátou esejí se oblouk svým způsobem uzavírá. Pokud bychom měli popsat rozdíl obou zmíněných přístupů, té první a té deváté, pak můžeme říci, že ta první se týká spíše já a ta druhá spíše ne-já. Přijetí světa proto přirozeně obsahuje i přijetí sebe sama a následně nacházení sebe sama v přijatém světě.

Úvodem si pojem přijetí světa zaslouží několik obecných poznámek, abychom lépe vymezili prostor, ve kterém se chceme pohybovat. Přijetí světa je především aktivní, dobrovolné a racionální rozhodnutí, spíše než pasivní a iracionální oddávání se světu nebo rozhodnutí z donucení coby poddávání se světu. Svět je třeba přijmout v jeho rozporuplnosti, proměnlivosti, celistvosti i jednotlivosti, což vyžaduje určité způsoby myšlení postavené na komplementaritě, semiózi, intuitivním zdravém rozumu, stejně jako na zcela neintuitivních základech vědy a jejich poznatků, včetně využívání moderních technologií jako je dnes diskutovaná umělá inteligence [1].

Přijetí světa je svým způsobem jednorázový krok, který je nevratný a pokud ho lze opakovat, tak v jiném čase a po jiné trajektorii. Tento skok přichází, pokud se nashromáždí v jednotlivci dostatečný potenciál, podobně jako se v kondenzátoru hromadí elektrický náboj až do okamžiku, než přeskočí jiskra. Není to jenom otázkou velikosti nebo nahromaděných schopností, ale v případě lidských bytostí jde také o jejich svobodné rozhodnutí. Je možné konstatovat, že z hlediska přijetí světa je poznání podmínkou nutnou, ovšem zdaleka nikoliv postačující. Platí, že každé poznání je přirozeně neúplné. Není však jasné, jaká míra poznání je ještě pro přijetí světa dostatečná, protože můžeme přijmout jen ten svět, který je již alespoň částečně v nás, je součástí našeho vědomí jako jeho dílčí, neúplný a nedokonalý model.

Přijetí světa je určitá podoba znovuzrození, návrat in statu nascendi tedydo stavu zrodu. Dospět může zřejmě každý, kdo dospět chce a kdo po dospělosti skutečně touží. Jaroslav Vrchlický to vyjádřil slovy: „Když po něčem člověk touží, má smysl žít.“ K přijetí světa a k hledání sebe sama v něm patří i nalézání způsobu, jak v tomto světě fungovat, jak se v něm biologicky, sociálně, ekonomicky a duchovně reprodukovat. Cesty přijetí světa jsou nevyzpytatelné [2] a jsme na nich často vedeni touhou po lepším životě při vynaložení minimálního úsilí.

Je nesporné, že otázka dosažení dospělosti je úzce spojena s otázkou životaschopnosti jedince [3], jak to vyjádřil G. B. Shaw: „Život není o nacházení, život je o vytváření.“ Klíčovým momentem je tedy smíření se s faktem, že náš svět je ve své jedinečnosti zároveň tím nejlepším i nejhorším. Volně řečeno F. Scottem Fitzgeraldem: „Zkouškou z dospělosti je mimo jiné schopnost udržet v mysli dvě protichůdné myšlenky současně, a přitom si zachovat schopnost fungovat.“ Pokud se chceme vydat na jakoukoliv cestu, dokonce i na tu, která nemá pevně danou podobu cíle, nemůžeme se obejít bez uvědomění si své výchozí pozice a smíření se s podobami prostředí, kterým kráčíme. Na místě je si připomenout čtvrt tisíciletí starý výrok Immanuela Kanta, že jedna z nejpříjemnějších věcí je nikdy nedospět.

Antoine de Saint Exupéry upozorňuje, že důležitější je vytvořit přitažlivost cíle než získat prostředky k jeho dosažení. Podaří-li se nám učinit dospělost přitažlivou, pak zmizí mnohé potíže s jejím dosažením. Mylné jsou představy, že dospělost je spojena s věkem. To že jsme starší, ještě neznamená, že jsme více dospělí. Neustálé pošilhávání po jiném světě spolu s touhou měnit všechno podle našich představ svědčí o určitém stupni nezralosti a nedospělosti. Musíme si sami uvědomit, že nemáme jiné světy než právě tento jeden náš svět a musíme se ho naučit přijmout takový, jaký je, nejlepší i nejhorší zároveň.

Významně nám může pomoci způsob přemýšlení známý jako dialektika s jejími třemi zákony. Prvním je zákon jednoty a boje protikladů, kdy každý jev obsahuje vnitřní protiklady, které vedou k vývoji a napětí mezi nimi, což způsobuje změnu a pohyb. Zákon přechodu kvantity v kvalitu říká, že postupné kvantitativní změny vedou k náhlému kvalitativnímu přechodu, který probíhá skokově a ne lineárně. Zákon negace-negace popisuje vývoj probíhající ve spirále, nikoli v kruhu nebo po přímce. Staré jevy jsou překonány či negovány, byť ty nové částečně skrytě obsahují ty původní. Dnes si mnozí spojují dialektiku s marxismem nebo dokonce marxismem-leninismem, ale dialektika je daleko starší a nemůže za to, že se německá klasická filosofie stala jedním z myšlenkových základů marxismu-leninismu. Podobně jako Jan Hus nemůže za chování husitů, se kterými by jistě nesouhlasil a husitou by se asi nikdy nestal.

Poučným příkladem možných podob světa jsou podoby zjevného zjevného, tedy světa informace, zjevného skrytého, tedy světa pochopení, skrytého zjevného, tedy světa moudrosti,a skrytého skrytého, tedy světa pokory a úcty. Tyto čtyři části představují čtyři rozměry Pardesu, jak ho popisuje starý spis Tanja Šneura Zalmana z Ljady a kniha rabího Bondera Jidiše kop [4]. Otevřenou otázkou zůstává, do jaké míry může víra tvořit poznání, případně jak souvisí přijetí světa s emocemi a láskou. Jde znovu o amalgám rozumu, víry a emocí tedy přijetí, poddání a oddání se.

Přijmout sám sebe,tedy nejen poznat sám sebe,lze přiblížit díkystaré moudrosti, že svět se k nám chová tak, jak my se chováme sami k sobě. Je důležité. jak vnímáme sami sebe, zda pozitivně či negativně, jestli se máme či nemáme rádi, jestli máme nebo nemáme k sobě patřičný odstup, nadhled či velkorysost a zda si umíme odpustit, ale také jestli se sami sobě umíme zasmát a nebrat život příliš vážně, protože stejně z něj nevyvázneme živí.

Nedílnou součástí přijetí je schopnost milovat svět, a to nejenom racionálně, ale také emocionálně a spirituálně. Profesor Petr Moos své blízké nabádal, aby nikdy nepřestávali nad světem žasnout. Když máme rádi sami sebe i svět kolem, umíme ho vnímat všemi smysly, s nadhledem a humorem, vytváříme si tím vhodné prostředí pro jeho přijetí a pro dosažení maxima možného na pomezí našich schopností a neschopností.

Přijetí světa je stále složitější a obtížnější úkol díky tomu, že to, co je třeba přijmout dnes, je jen obtížně porovnatelné s tím, co bylo třeba přijmout včera. Jakkoliv jsou základní metody a principy přijetí obdobné, obtížnost je funkcí množství objektů, které musíme v rámci přijetí světa vzít v potaz. Prosté novozákonní přikázání miluj bližního svého se dříve a v podstatě až donedávna týkalo velice omezeného počtu bližních z druhu homo sapiens v relativně omezeném časoprostoru. Dnes se toto přikázání týká nejen lidí v našem okolí, ale celého lidského rodu. Miluj bližního svého se v minimální podobě transformuje z úcty a závazku nepůsobit zlo několika lidem v našem okolí do úcty a závazku nepůsobit zlo ve vztahu ke všemu živému. V maximální podobě, tedy milovat vše živé, je nereálné [18].

Hledat svoji vlastní cestu vyžaduje, abychom byli dostatečně pokorní, ale i ambiciózní, abychom uměli využívat všech racionálních, emocionálních, spirituálních podnětů a dovedností pro vědomé rozhodování se mezi nabízenými možnostmi, včetně umění si sami vytvářet ty nové ve smyslu zavedeného pojmu optioverzita [3], kterou lze vnímat jako negentropii, tedy tvořivou sílu, která podle Václava Cílka vychází vždy z chaosu či neuspořádanosti, ale časem vede k něčemu novému, byť je do poslední chvíle nejisté, jestli k lepšímu nebo horšímu.

Přijmout svět znamená přijmout vlastní nepatrnost a zároveň úžasnou fantazii, která dokáže překonat i tu nejsmělejší realitu v její protichůdnosti prostřednictvím komplementárního myšlení. Druhou dimenzí je přijetí světa v jeho proměnlivosti prostřednictvím semióze neboli symbolického myšlení. Třetí dimenzí je přijetí světa v jeho celistvosti prostřednictvím myšlení ve stylu common sense. Z této trojice se vynořují další různé způsoby kritického myšlení.

Komplementární myšlení

Prostor je nejen velký, ale je i stále složitější, přestal být pouhou kulisou dění a stal se jedním z jeho nepominutelných aktérů. Prostoročas je podobou hmoty a říká jí, jak se má pohybovat, a hmota mu naopak říká, jak se má zakřivit. Jde o parafrázi formulace Johna Wheelera, řečeného básník obecné teorie relativity. Připomeňme si jeho tři základní otázky, na které lidstvo dosud nenalezlo uspokojivé odpovědi [5].

1. Proč je vesmír založen na kvantové mechanice a ne na klasické fyzice…?!?
2. Mohou být všechny fyzikální entity a zákony vyjádřeny jako zpracování binárních informací…?!?
3. Proč existuje něco a ne nic aneb jak lze vysvětlit samu existenci bytí…?!?

Minulé století přineslo hned několik vědeckých revolucí, novou matematiku fraktálů, algebraických a topologických struktur, novou kvantovou a informační fyziku, novou teorii systémů, teorii chaosu a v neposlední řadě i novou biochemii, spojenou s tázáním se, co je náhoda a nutnost, nebo co je svobodná vůle.Komplementarita z těchto teorií vychází a přináší nový myšlenkový koncept, v rámci něhož má jedna věc, viděná z různých úhlů pohledu, velmi odlišné nebo dokonce zcela protichůdné vlastnosti.

Komplementární myšlení činí lidskou mysl otevřenější různým představám, tolerantnější k odlišnostem, dovednější a více tvůrčí. Náš svět, který máme přijmout, je komplementárně jednoduchý i složitý, logický i prapodivný, zákonitý i chaotický. Přirozeně i my lidé jsme prodchnuti spoustou dualit. Jsme nepatrní i obrovští, pomíjiví i dlouho žijící, znalí i nevědomí.

Na počátku myšlenek o komplementaritě stál dánský kvantový fyzik Niels Bohr [16], který poprvé vyjádřil její princip na základě svých zkušeností s kvantovou fyzikou. Je ovšem možné, že Bohr k tomuto způsobu myšlení dospěl zcela přirozeně a tyto myšlenky předcházely jeho jedinečnému přínosu ke kvantové fyzice. Možná šlo o vliv Sorena Kierkegaarda, dánského mystika a filozofa, kterého Bohr obdivoval. Bylo by však zavádějící navozovat domněnku, že komplementarita je jakýsi zaručený recept nejen na nové, ale dokonce na správné myšlení.

Bohr byl mistrem své doby v budování modelů, které dávaly dobrý smysl pro vybrané experimenty, zatímco jiná pozorování strategicky ignoroval. Albert Einstein o jeho práci napsal: „Fakt, že takovýto nejistý a rozporuplný základ stačil člověku s Bohrovým jedinečným instinktem a taktem k tomu, aby objevil hlavní zákony atomu spolu s jejich významem pro chemii, mi připadalo jako zázrak a připadá mi to jako zázrak i dnes. Jde o nejvyšší formu hudební virtuozity ve sféře lidského myšlení.“

Brzy potom, co Bohr položil základy moderní kvantové teorie, si mladý Werner Heisenberg na základě svého maticového modelu uvědomil její překvapivé důsledky. Mimo jiné to, že polohu a rychlost nelze měřit současně. Tento poznatek zformalizoval jako princip neurčitosti. Na úrovni fyzikálního chování tento rozpor odráží fakt, že abychom mohli vlastnosti něčeho měřit, musíme s tímto objektem interagorat. Jinými slovy, naše měření nezachycují realitu, ale pouze chování objektu měřením ovlivněné. Jak řekl sám Bohr: „V kvantové teorii si logické porozumění dosud netušeným základním zákonitostem vyžádalo poznání, že nelze ostře oddělit nezávislé chování objektů od jejich interakce s měřicími přístroji.“

Dalším zdrojem komplementarity je kombinace různých teorií. Když se popis systému pomocí jednoho modelu stane příliš těžko uchopitelným, můžeme vytvořit doplňkový model, založený na jiných principech. Například plyn, který naplňuje horkovzdušný balon, se skládá z obrovského množství atomů. Kdybychom chtěli předpovědět jeho chování tím, že na všechny jeho atomy aplikujeme zákony klasické mechaniky, museli bychom znát polohu a rychlost každého atomu v určitém čase, abychom rovnicím poskytli údaje, se kterými pracují. Shromažďování a ukládání takového množství dat je z praktického hlediska naprosto nemožné. Kvantová mechanika tento problém jen zhoršuje. Zkušení vzduchoplavci přesto řídí své plavidlo se značnou bravurou, protože se vzduch v některých ohledech chová docela předvídatelným způsobem. Přírodní vědy si proto v průběhu své historie vytvořily mnoho zjednodušených veličin, například entropie, chemická vazba, tuhost materiálu a tak dále a na jejich základě vytvořily mnoho užitečných modelů.

Příklady komplementarity mimo kvantovou fyziku můžeme nalézt také v umění. V hudbě si můžeme představit dva druhy její analýzy, a to podle harmonie nebo podle melodie. Hlavní hlas nese melodii, zatímco orchestr vytváří harmonii. Harmonie je lokální analýza – zde sledujeme spíše okamžik v čase, zatímco melodie má globálnější podstatu. Harmonie je jako poloha, zatímco melodie je jako rychlost. Tyto dvě formy zpracování nemůžeme provádět současně, protože se vzájemně ovlivňují. Chceme-li získat informaci o jednom, musíme potlačit to druhé a naopak. Můžeme mezi nimi přepínat, ale nemůžeme je detailně analyzovat najednou. Abychom skladbu emocionálně vnímali, musíme ji slyšet v celku a nesoustředit se zvlášť na melodii nebo harmonii.

Ve výtvarném umění Picasso a kubisté zachytili komplementaritu v obrazové podobě. Samozřejmě nemluvili o tomto pojmu, ale cítili potřebu zachytit něco víc než jen jeden rozměr. Tím, že na jednom obraze ztvárnili různé perspektivy, mohli s velkou volností vyzdvihnout další aspekty, které považovali za důležité. Bizarní nadsázka a juxtapozice v těchto dílech zdůrazňují různé pohledy, které by mohly být považovány za protichůdné.

Každé umění se vyznačuje skloubením formy a obsahu. V některém uměleckém období převládala přísná forma spojená s disciplínou, například v klasicismu. Na druhou stranu v období romantismu tomu bylo přesně naopak, forma mírně ustupovala a navrch získával obsah. V každém případě je třeba mít na zřeteli, že obě komplementární složky musí být přítomné a žádná z nich nesmí chybět. Jinak se vytrácí sama podstata uměleckého díla.

Chceme-li předpovědět, jak se někdo bude v určité sociální situaci chovat, můžeme vzít v úvahu jeho osobnost, emocionální stav, životní historii, kulturu, do které se narodil a tak dále. Stručně řečeno, vytváříme si model jeho mysli a jeho motivů. Klíčovou komponentou je lidská vůle, tedy mysl, která se sama rozhoduje. Na druhou stranu, pokud chceme předpovědět, co se stane s toutéž osobou, ocitne-li se v epicentru jaderného výbuchu, pak bude vhodnější jiný model, primárně založený na fyzice. V takovém případě do toho mysl a svobodná vůle vůbec nevstupují. Oba modely – jeden založený na mysli a psychologii, zatímco druhý na hmotě a fyzice, jsou platné zároveň. Každý z nich úspěšně zkoumá problematiku z jiného úhlu pohledu. Ani jeden však není úplný a žádný z nich nenahradí ten druhý. Lidé se svobodně rozhodují a jejich fyzická těla podléhají fyzikálním zákonům. V duchu komplementarity přijímáme oba modely najednou a uznáváme, že ani jeden z nich nefalzifikuje ten druhý. Fakta nemohou falzifikovat jiná fakta, ale spíše odrážejí různé způsoby vidění reality.

Mají lidé možnost svobodné volby v tom, co dělají, nebo jsou to jen loutky, které tančí podle not matematické fyziky…?!? To je opravdu špatná otázka, ne nepodobná otázce, zda je hudba harmonie, nebo melodie. Svobodná vůle je základním pojmem práva a morálky, bez kterých se fyzika úspěšně obejde. Odstranění svobodné vůle například z práva, nebo naopak její vnesení do technických věd, by v obou oborech udělalo velký nepořádek. Krom toho by to bylo zcela zbytečné, neboť svobodná vůle a fyzikální determinismus jsou komplementární aspekty téže reality. Je proto důležité si uvědomit, že v experimentální i teoretické fyzice mají oba komplementy své pevné místo, jakkoliv to často odporuje intuitivním představám.

Popisovat svět pomocí jeho nejfundamentálnějších stavebních prvků přináší velká očekávání. Je lákavé říci, že to je konečně finální popis, zatímco popisy na hrubší rozlišovací úrovni jsou pouhými aproximacemi, tedy kompromisy, jež v sobě skrývají vždy nějaké slabiny. Je to postoj, který z dokonalého a z dobrého dělá vzájemné nepřátele, čehož si všiml již Voltaire, když ve svém díle La Béqueule z roku 1772 uvedl: „Lepší je nepřítelem dobrého.“ My můžeme dnes jeho slova přeformulovat, že hluboké a povrchní popisy nejsou nepřáteli, ale jsou vzájemně komplementární.

Úplné pochopení fundamentálních zákonů světa, pokud bychom se k němu někdy přiblížili, by nebylo ani teorií všeho, ani koncem vědy. Tyto dvě fráze, které se vyskytují ve vědecko-populární literatuře, jsou zavádějící. Jakkoliv se závěry Francise Fukuyamy o konci dějin ukázaly mylné, zůstávají stále populární. V každém případě budeme vždy potřebovat další a další doplňující popisy reality a nadále nám zůstane spousta nezodpovězených otázek. 

Filosofické poselství komplementarity spočívá v tom, že otázky, které chcete zodpovědět, samy formují pojmy, které budeme používat. Různé, dokonce i neslučitelné způsoby analýzy téže věci, mohou přinášet platné poznatky. Neznámé otázky, neznámá fakta či neznámé postoje, v duchu komplementarity, poskytují příležitost vyzkoušet si nové úhly pohledu a poučit se, co nám tyto pohledy odhalí a jak tím obohacují naše představy.

Položme si otázku, proč nepřenést tento způsob myšlení i na domnělé konflikty mezi uměním a vědou, nebo mezi filozofií a vědou, nebo mezi jedním a druhým náboženstvím, nebo náboženstvím a vědou…?!? Názor na svět z různých úhlů pohledu může být velmi poučný, což samozřejmě neznamená, že s každým pohledem musíme souhlasit, natož že ho musíme přijmout za svůj. Ale v duchu komplementarity bychom si vždy měli zachovat patřičný odstup, protože ideologie, které si osobují výlučné právo diktovat unikátní správné názory, jsou v rozporu s filosofickým poselstvím komplementárního myšlení. Klíčovým poselstvím pro přijetí světa by se měla stát komplementarita mezi pokorou a sebeúctou.

Ve vztahu k rozlehlosti vesmíru jsme trpaslíci, ale obsahujeme ohromné spousty neuronů a samozřejmě mnohem více atomů, které tyto neurony tvoří. Rozsah vesmírných dějin daleko přesahuje lidský život, ale my během něj máme čas na nepřeberné množství myšlenek. Arnold Sommerfeld, jeden z německých průkopníků atomové i kvantové fyziky, kdysi poznamenal, že je zřejmé, že komplementarita převrací scholastickou ontologii. Co je pravda…?!? Pilátovu otázku nepokládáme ve skeptickém, antivědeckém smyslu, ale spíše v důvěře, že další práce na této nové situaci povede k hlubšímu pochopení fyzikálního a mentálního světa. Vzestup superpočítačů nebo dokonce kvantových počítačů ve spojení s umělou inteligencí mění jak typy otázek, které si můžeme klást, tak typy odpovědí neboli pohledů na svět, které můžeme hledat. Sám Bohr se napůl žertem zmiňoval o komplementaritě mezi jasností a pravdou.

Sémiotické myšlení

Kognitivní revoluce přinesla lidstvu před více jak třiceti tisíci lety schopnost vnímat a slovy popisovat abstraktní věci, na které si nelze v reálném světě jednoduše sáhnout. Od této doby můžeme mezi sebou sdílet mýty, legendy, pověsti, ale také vnímat znaky a symboly. Tím se odlišujeme od ostatních živých bytostí, strojů, algoritmů a samozřejmě i od všeho neživého.

Víme, že ostatní živáčci i některé stroje a algoritmy mezi sebou sice mohou komunikovat, ale schopnost abstrakce nebo alespoň schopnost nakládání se symboly zřejmě nemají. Má se za to, že právě tato evoluční výhoda postupně vedla k současnému rozvoji lidské civilizace se všemi svými klady i zápory. Možná právě zde je možné hledat výhybku, na které se vedle biologické evoluce vydala svou vlastní cestou i evoluce kulturní.

Platón kdysi řekl, že lidé si neporozumí pouze tím, že užívají slova jako znaky, ale tím, že jejich prostřednictvím dojdou ke společným myšlenkám. V rámci racionálního chápání světa se jedna věc prezentuje vedle druhé, zatímco umělecké vidění spojené se symboly umí spatřit jednu věc ve druhé, vidět jedno ve všem a všechno v jednom. Komunikace pomocí symbolů je tím účinnější, čím jsou symboly krásnější. Když se malíř Raffael zamiloval do dívky, v jeho mysli se tato dívka stala symbolem, který probudil jeho vnitřní vidění. Její vzhled, který následně umělecky ztvárnil, byl pro něho jako jazyk, kterým vyjadřoval to, co dlouho nosil ve své mysli.

Lze se domnívat, že inspirace se nejprve musí vtělit do symbolu, abychom ji byli schopni pochopit a také sdílet. Strom v květu může mít vícero významů: rolník bude vyhlížet bohatou úrodu, malíř ocení krásu barev, duchovní člověk uvidí Boží zjevení. Vnější forma je tatáž, ale má různě komplementární významy, kterým lze přiřadit rozdílné symboly. Jde o nikdy nekončící proces poznávání a interpretací, protože symboly se postupně mění a tím zpětně ovlivňují i své tvůrce.

Žití je přirozenou cestou pro přivykání si na různé mentality symbolů, které působí na všechny naše smysly včetně zapojení fantazie a emocí. Jak víme, prožitek není možno sdělit žádnými slovy, prožitek se musí zkrátka zažít. Albert Einstein to vyjádřil takto: „Je málo takových, kteří se dívají vlastníma očima a cítí vlastním srdcem. Na jejich síle bude záležet, zda lidi znovu klesnou do otupělosti, kterou oslepené davy zjevně dnes považují za cíl.“

Svět je podle některých filosofických názorů souborem nejrůznějších jsoucen. Jsoucno je pojem honosný a vyjadřuje něco a potažmo cokoliv. Jsou to věci, jevy, události a jejich vztahy. Důležité je to, jak nahlížíme na svět, zda jako na něco daného, nebo na něco neustále se utvářejícího. Člověk je součástí živé přírody, je jedním z živáčků. Připomeňme, že výraz živáček si autoři vypůjčili u Antona Markoše, stejně tak přejímají jeho definici, že život je zrozený, tělesný, sémiotický systém s dějinami [6].

Sám Markoš ovšem ve svých textech upozorňuje, že tato poměrně stručná definice je značně redundantní. Adjektivum tělesný je skryto v adjektivu zrozený, a to je dáno adjektivem sémiotický. Sémioze popisuje znakové procesy, jejichž základními činiteli jsou znaky a jevy jimi označené včetně uživatelů těchto znaků. Sémioze proto vyžaduje zrození spolu s interpretací vlastní historie, a nikoliv počátek z ničeho. A konečně, nic živého nemůže existovat jinak než v tělesné podobě. Zbývá nám tedy zkrácená definice život je sémiotický systém s dějinami. Člověk jako živáček je ze své podstaty nucen zvládat nakládání se symboly a znaky, které nejsou definovatelné předem a záleží na jejich interpretaci.

Prvotní přijetí světa je možno reprezentovat v kontextu Peirceova triadického sémiotického modelu [19] jako bezprostřední předmět (BP). Fungování a reprodukce ve světě včetně hledání sebe sama jsou representantemy (R) a interpretanty (I), které se následně účastní interakcí s prvotním bezprostředním předmětem (BP) a tvoří jak jeho znaky, tak další a další generace společné symboliky [2]. Tím, že se složky systému rodí a zanikají, mohou čerpat ze zkušeností a dlouhodobější paměti, a tím si mohou rozvrhovat svůj vývoj do budoucna. Svoji historickou zkušenost si interpretují jako dějiny, konfrontují ji s přítomným stavem a podle toho usilují o další běh událostí. Interpretace tedy provádí každý prvek systému a jde proto o interpretaci jedinečnou.

Systémy sémiotické se fyzikálnímu popisu vymykají, protože pracují se znaky, které nejsou definovatelné předem tak, jako fyzikální veličiny nebo běh programu. Krom toho znaky umožňují celou plejádu interpretací v závislosti na tom, kdo ji provádí, čímž vzniká již zmíněná tvořivá optioverzita [3] neboli jako negentropie, která se propisuje do komplexního chování celého systému.

Matematické myšlení

V minulosti se předpokládalo, že existuje úplný popis fyzikální reality. Uveďme příklad známého Laplaceova démona z roku 1814 [7]:

Současný stav vesmíru můžeme považovat za následek jeho minulosti a příčinu jeho budoucnosti. Vzhledem k inteligenci, která by v určitém okamžiku znala všechny síly, které uvádějí přírodu do pohybu, a polohy všech prvků, z nichž se příroda skládá. Pokud by tato inteligence byla také dostatečně obsáhlá, aby mohla tyto informace podrobit analýze a zahrnout do jediného vzorce pro pohyby největších těles vesmíru a pohyby nejmenších atomů; pro takovou inteligenci by nic nebylo neurčité a budoucnost samotná jako minulost by byla zjevná před jejími očima.

Na podobných deterministických myšlenkových základech vznikla o více než století dříve newtonovská mechanika, která předpokládá, že všechny informace o celé historii vesmíru v neomezeném rozlišení jsou dostupné v libovolné časoprostorové oblasti. Newtonovo dílo Philosophiae Naturalis Principia Mathematica se stalo základem pro zachycení světa po další stovky let. S duchem Laplaceova démona se pojí řada teleologických bludů, víra v opakování a replikace, sklon k víře ve spiklenecké teorie a předvídatelnou mechanistickou konstrukci světa, s nimiž přichází víra v ideální společenské uspořádání se sklony k totalitarismu.

Rozvoj matematiky na přelomu 19. a 20. století napomohl do značné míry k narušení determinismu v podobě Laplaceova démona, kdy do rozvoje matematiky promluvili osobnosti jako George Cantor, Rudolf Carnap, Gottlob Frege nebo Henri Poincaré, kteří začali svými teoriemi nejen narušovat deterministické paradigma a vědecký optimismus, ale zároveň tvořit základy nové nedeterministické matematiky. Přichází také Bertrand Russel a Alfred Whitehead se svým dílem Principia Mathematica, kde kladou logiku jako základ pro novou matematiku.

David Hilbert přijíždí v roce 1900 na 2. mezinárodní kongres matematiků v Paříži s 23 problémy pro nové století včetně ambiciózního cíle určit, zda lze matematický vesmír sestavit z jedinečného souboru axiomů. Záměrem dané doby bylo vytvořit úplný a konzistentní matematický základ, jenž by dokázal zamezit neřešitelným paradoxům, které se postupně vynořovaly a ohrožovaly celou matematickou vědu. Hilbertův program se stal novou baštou paradigmatu, že věda musí stát na pevných a neměnných matematických základech, současně se ale objevuje strach, že do matematiky se začíná vkrádat duch iracionality a neurčitosti.

Brněnský rodák Kurt Gödel následně dokázal v rámci formální matematické logiky, že každý systém využívající axiomy coby vložené předpoklady nesplňuje princip vyloučení třetího, který říká, že každý výrok je buď pravdivý, nebo je nepravdivý a neexistuje třetí možnost, což nutně vede k nerozhodnutelným výrokům, které nelze ani dokázat a ani vyvrátit [8]. Jeho základní tvrzení, pronesené v září 1930 na konferenci o epistemologii exaktních věd v Královci, zní: „Jsem toho názoru, že v rámci bezrozporného formálního systému můžeme postulovat tvrzení, které je pravdivé, ale tuto pravdivost nelze v rámci pravidel zmíněného systému dokázat.“

Díky Gödelovým myšlenkám dovodil John von Neumann, narozený v Uhrách jako János Lájos Neumann, závěr, že bezrozpornost matematiky je nedokazatelná. Mimo jiné to byl právě von Neumann, který původně přijel do Královce hájit svatý grál Hilbertova programu, který mu byl velmi blízký. Jako jeden z prvních však pochopil, že Hilbertův program už nenávratně mizí v dějinách vědy jako další z mnoha slepých uliček, ale pravdou je, že tuto skutečnost von Neuman velmi těžce přijímal. Tyto způsoby myšlení vedly mimo jiné k novým poznatkům o fungování našeho vědomí, kdy spojením např. dvou myšlenek může vzniknout poptávka po myšlence třetí, která, byť zatím není k dispozici, po svém nalezení hranice celkového poznání v našem vědomí rozšíří [9].

Předpokládejme fyzikální systém, který má omezený přístup k informacím o svém okolí. Pozorovatel v uzavřeném systému zpracovává pouze lokální dostupné informace provázané s určitými vlastnostmi prostředí, které jsou mu bohužel neznámé.  Nedostupné informace o okolním prostředí lze analogicky přirovnat k axiomům z Gödelovy věty o neúplnosti. Omezenost znalostí pozorovatele o pozorovaném fyzikálním systému je obsažena v aparátu kvantové fyziky obdobným způsobem jako v matematické teorii množin. Aby pověstná Schrödingerova kočka mohla být popisována jako zároveň živá i mrtvá, musí být uzavřena v krabici, která zákonitě omezuje informace pro vnějšího pozorovatele. Analogicky, kdyby mohla nebohá kočka popsat svého pozorovatele mimo krabici, musela by použít podobný model situace, který by stejným způsobem zohlednil její neznalost prostředí mimo krabici.

Vzhledem ke skutečnosti, že nikdy nebudeme mít úplný soubor potřebných informací o našem prostředí, vždy narazíme na hranici poznání, kde se nám zjeví všudypřítomná gödelovská nerozhodnutelnost. Jako reakce na tuto situaci se vynoří dokonalejší matematické modely na vyšší rozlišovací úrovni, než nabízí současná kvantová fyzika. Musíme mít ale na paměti, že Gödelovy zákony formální logiky jsou a budou pro každý, byť dokonalejší fyzikální model neúprosné a dříve či později narazíme na rozpor spočívající v nerozhodnutelnosti na dané hladině poznání. Albert Einstein to okomentoval slovy: „Nelze automaticky počítat se vším, co se dá vypočítat. A ne všechno, s čím počítáme, lze vypočítat.“

Poselství matematiky pro přijetí světa spočívá v nezbytnosti ke světu přistupovat se všemi dostupnými znalostmi, ale na druhé straně se zcela otevřenou a doslova ničím nezatíženou myslí, protože sebelepší model je z principu omezený a postupně směřuje ke gödelovské nerozhodnutelnosti. Při těchto úvahách by se chtělo říci, že náš přijímaný svět je daleko barvitější, než jak se nám postupně zjevuje prostřednictvím dílčích informací nebo jednostranného úhlu pohledu. Werner Heisenberg tuto skutečnost trefně popsal: „Vesmír je nejen podivnější, než si myslíme, on je dokonce podivnější, než si dokážeme představit.“

Informatické myšlení

Informatický pohled nám zprostředkovává nové znalosti vytvářené pomocí strojů, v dnešní době hlavně díky rostoucím možnostem výpočetní techniky a nových algoritmů zpracování informace. Součástí těchto pohledů se stávají i úvahy o budoucnosti světa tvořeného novými technologiemi s očekáváním, že s jejich pomocí toho dosáhneme mnohem více než bez nich. Technologický svět jsme si vytvořili sami pro sebe a díky jeho rychlému vývoji je náš dnešní život na těchto technologiích doslova závislý. Jde však o dar danajský, protože platí, že v nás vítězí ten vlk, kterého lépe krmíme, nebo jinak řečeno, andělé nebo démoni, kterými se více zabýváme ve své mysli.

Ve hrách šachy a go, jejichž zvládnutí bylo kdysi považováno za vrchol lidské inteligence, jsou dnes nejlepšími hráči počítače. Způsoby hledání nových tahů jsou u člověka a stroje zcela odlišné a lze srovnávat jenom konečný výsledek. Ke každé z těchto her existuje rozsáhlá literatura, v níž skvělí lidští hráči vysvětlují koncepty, jež použili při získávání svých znalostí. Ale současní mistři – počítače tyto koncepty nepoužívají, protože vycházejí z možností lidských mozků, které využívají zejména paralelní zpracování obrazové informace. Lidský mozek má poměrně malou operační paměť a jeho části spolu komunikují relativně nízkou rychlostí. Počítače na druhou stranu mohou používat zcela jiné algoritmy založené na velmi rychlém zpracování velkého množství dat a porazit lidské hráče jednoduše tím, že budou mnohokrát hrát sami proti sobě a pozorovat, jak a co dobře funguje. Jinými slovy, budou postupovat jednoduchou, ale účinnou metodou učení se z historických informací, které George Bernard Shaw kdysi popsal: Když máte jedno jablko a já mám také jedno jablko a vzájemně si jablka vyměníme, tak stále budeme mít každý jen jedno jablko. Ale pokud máte nápad a já mám také nápad a vzájemně si je vyměníme, bude mít každý z nás nápady dva.

Náš kolega R. Lindauer přišel s úvahou, že pokud energetický výdej potřebný k přijetí nových informací převyšuje množství energie dostupné pro paměťové funkce, systém si již nezachovává schopnost absorpce a je tudíž v nerovnovážném stavu. Jde o intuitivní, ale netriviální formulaci skutečnosti, že jakýkoliv příjem informace je spojen s energetickým výdajem, což vede ke známému propojení informace, hmoty a energie.

Základy skutečné neintuitivní teorie informace byly položeny Claudem Shannonem a jeho spolupracovníky ve 40. letech minulého století a byla spojovány hlavně s kódováním a přenosem dat. Na základě prvních výsledků vznikla celá řada metod a algoritmů, které se snažily odstranit či minimalizovat neurčitost a lépe extrahovat užitečnou informaci z dostupných dat. Jako další krok lze uvést interpretaci informace, při které je již nutno znát kontext i pravidla, kterými se sledovaný systém řídí. Nassim Taleb [10] popisuje příklad krocana, který čím lépe se má, tím dříve skončí na pekáči. Odvozovat jeho budoucnost pouze na základě jeho minulosti bez dalších souvislostí nedává smysl.

Pro popis informačních modelů můžeme využít analogií s fyzikálními systémy [11], kdy v každém takovém systému máme potenciální a kinetickou energii, kterým odpovídají potenciální a tokové veličiny. Příkladem budiž elektrotechnika, kde je definováno napětí jako potenciálová veličina a elektrický proud jako toková veličina. Zaveďme v tomto duchu proudovou informační veličinu [12] a nazvěme ji informační tok, který je určen v bitech za sekundu, a který popisuje přísun či odsun informace za časovou jednotku. Analogicky můžeme definovat potenciálovou veličinu, kterou nazveme informační obsah, která určuje množství práce v joulech na bit. Abychom získali nějaký konkrétní informační obsah, museli jsme činit v minulosti nějakou práci např. studiem, sháněním podkladů, atd. Nebo opačně, daný informační obsah nám umožňuje ušetřit určitou energii, optimalizovat chování systému nebo v dnešní době i vydělat nějaké peníze.

Díky výše uvedeným definicím informačního toku a obsahu byl do informačního systému kromě zdroje zahrnut i příjemce. Analogicky k Ohmovu zákonu z elektrotechniky můžeme definovat, jakým způsobem příjemce přijímá danou informaci. Nejjednodušším modelem je informační impedance, která říká, jak se příjemce dané informaci brání [13]. Se znalostmi informačního toku a informačního obsahu lze definovat další informačně-fyzikální veličiny například informační výkon, zavedený jako součin informačního toku a informačního obsahu. Z analýzy jednoduše vychází, že jednotkou informačního výkonu je práce za sekundu, která je vykonána díky přijatému bitu informace.

Na informačním výkonu lze demonstrovat dopad informace, který bude maximální, pokud přijatý informační tok je příjemcem vhodně zpracován a převeden na co nejlepší informační obsah. Pokud proudí cenný informační tok, který nejsme schopni zpracovat a využít, informační výkon je malý. Na druhou stranu, pokud umíme dobře využít informační tok, ale ten nenese potřebný obsah, informační výkon je rovněž malý.

V našich úvahách můžeme pokračovat ještě dále a zavést činný a jalový informační výkon. Činný informační výkon si můžeme představit jako výkon, který se přímo transformuje do konkrétních fyzických událostí, tedy událostí vedoucích k novému fyzickému uspořádání. Na druhou stranu, jalový informační výkon reprezentuje naše emoce, které vedou k vnitřnímu uspořádání. Nekonají sice žádnou práci, ale pomáhají při rozhodování a zlepšují kvalitu prostředí. Profesor Petr Moos v této souvislosti zmiňoval biblický příběh, kdy král Šalamoun chtěl dát rozpůlit dítě, o které se přely dvě ženy. Pravá matka se díky svým emocím raději dítěte vzdala, než aby ho nechala zemřít. Na tomto příkladu je vidět, že i emoční složka dokáže vhodně přispět k našemu rozhodování.

Problém učení je ukázkou lidské evoluční výhody, kdy informační subsystém nazývaný jako učitel, může být považován za zdroj informačního obsahu, který učitel léta připravoval, a to jak obsahově, tak i didakticky pomocí vhodně zvoleného informačního toku, aby tyto znalosti mohl přenést na subsystém zvaný student. Pokud předpokládáme, že učitel má vyšší informační obsah než subsystém student, během vzájemné komunikace bude proudit informační tok od učitele směrem ke studentovi. Není-li student dobře naladěn či informační tok od učitele je zmatený, není schopen porozumět přijaté informaci a zpracovat ji, aby si zvýšil svůj informační obsah. Pomocí jalového informačního výkonu, který se dotýká emoční stránky příjemce i zdroje, tedy učitele i studenta, je možno navodit takové prostředí, při kterém je student maximálně vnímavý na přijatý informační tok, který dokáže vhodně zpracovat a přeměnit na cenný informační obsah. Obdobně správné naladění učitele může vést k lepší kvalitě jeho informačního toku.

Jednotlivé informační subsystémy se mohou chovat různě a jejich chování lze přirovnat k typickým situacím z našeho všedního života. Charakteristikou politika je, že dokáže i malý informační obsah využít k tvorbě velkého výstupního informačního toku. Malý obsah je schopen prezentovat bez hlubokého porozumění co nejširší mase lidí. Na druhou stranu typický profesor léta přijímá vstupní informační tok a v rámci své činnosti je nositelem velkého výstupního informačního obsahu, který však velmi málo a někdy i zmateně šíří mezi hrstku svých studentů. Těžko se hledá univerzální jedinec, který by skloubil výše uvedené informační charakteristiky, ale je možné vytvářet skupiny lidí, ve kterých se dají tyto charakteristiky vzájemně doplňovat. Tímto způsobem se chovají firmy či společenství lidí, kteří dohromady vytvářejí vzájemně komplementární výstupní znalosti, které vedou jak k přežití, tak i k následné evoluci dané skupiny lidí. Jde o vzájemné propojení mezi informačním a komplementárním myšlením.

Kolega docent Anton Markoš v publikaci o znacích a významech v evoluci [6] nabízí rozšířenější a barvitější metaforu v podobě badatele a jeho knihovny. V jeho knihovně najdeme různé druhy knih od poezie, beletrie až po odborné publikace, které badatel získával v průběhu celého svého života. Všechny tyto knihy mají své autory a každá z nich nějak badatele ovlivnila. Některé knihy si kdysi se zájmem zakoupil a přečetl je vícekrát, některé musel z donucení povinně studovat, ale řadu podrobností už zapomněl nebo jiné informace chybně interpretoval. Některé knihy ho ovlivnily pozitivně, jiné negativně, ale všechny určitým způsobem přispěly k utváření jeho činného, ale i jalového informačního výkonu a propsaly se v nějaké podobě do jeho paměti a jsou součástí jím nabytých životních zkušeností.

Celý koncept lze dále rozšiřovat, protože nejde jen o knihovnu, kterou si umíme dobře představit, ale o vliv předků, rodiny, komunity, vrstevníků, zkrátka o zahrnutí všech vnitřních i vnějších faktorů, jež vedly k akumulaci badatelových životních znalostí a zkušeností. Celá jeho evoluční historie se nějak promítá do jeho tvůrčích počinů, kterými mohou být například sepsání vědeckého článku, namalování obrazu atd. Každý tvůrčí proces lze připodobnit k pomyslnému vybití biologického kondenzátoru, ve kterém mají jednotlivé vstupy i výstupy různou fyzickou podobu, kterou lze při troše fantazie popsat pomocí námi zavedených informačních veličin.

Vezmeme-li v úvahu výše popsané poznatky z informatického principu myšlení, můžeme přistoupit k zavedení pojmů víry a moudrosti. Víru definujme jako kognitivní proces, který ovlivňuje naše vnímání, rozhodování a jednání v souladu s dalšími emocionálními, sociálními a spirituálními faktory. Z informatického pohledu lze víru chápat jako informační filtr, který rozhoduje, jaké informace budou akceptovány. Je to samozřejmě heuristika, která sice zjednodušuje složitost světa, ale na druhou stranu by měla být dostatečně široká, hluboká a velkorysá, abychom s ní mohli dále pracovat. Moudrost upravuje přesnost víry, adaptuje ji na nové podmínky, minimalizuje její kognitivní zkreslení, čímž vytváří efektivní nástroj pro naše rozhodování. Z informatického hlediska je moudrost optimalizačním algoritmem, který koriguje naši víru, aby lépe odpovídala realitě.

Jednání a rozhodování lze nazvat moudrým, pokud dokážeme vnímat a vyhodnocovat racionální a emocionální podněty v podobě činného a jalového vstupního informačního výkonu, kontinuálně rozšiřovat své poznání sebe sama i okolního světa včetně naší rolí v něm, a podle těchto výsledků uzpůsobovat naše etické chování ve formě činného a jalového výstupního informačního výkonu. Takto zavedenou definici lze považovat za přijetí světa formou informatického myšlení v souladu s analogií biologického kapacitoru, jehož nejlepší akumulované znalosti, dovednosti a zkušenosti mohou přispívat k zušlechtění nás samých i našeho okolního světa.

Teprve když jsou využity všechny složky našeho vnímání i chování, racionální, emocionální i spirituální, může být naše empatie a láska k sobě i ke svému okolí maximalizována a v tomto pojetí lze mluvit o moudrosti v souladu s citátem Aischylovým: „Bože, dej mi vytrvalost, abych překonal věci, které změnit nemohu, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu, dej mi moudrost, abych tyto dvě oblasti dokázal od sebe rozlišit“.

Světlo na cestě k přijetí světa

Světlo je odedávna spojováno se světem a životem. Připomeňme si J.W. Goetha, který svým dílem Teorie barev z roku 1810 polemizoval s Isaacem Newtonem, což se tehdy mezi vědci moc nenosilo. Dnes se zdá, že J. W. Goethe porozuměl světlu lépe než sám Isaac Newton, i když pomocí méně exaktních a spíše fenomenologických přístupů. Legendární jsou poslední slova J. W. Goetha: „Více světla.“

Čeština má tu zvláštnost, že se v ní slovo svět podobá slovu světlo. Není však zdaleka jediným jazykem, který o světle a světě hovoří. Dokonce se zdá být složité najít kulturu, ve které by se pojmy svět a světlo nepropojovaly, a proto lze hovořit o propojení vnitřního a vnějšího světla se světlem transcendentním, které se někdy pojmenovává jako světlo Boží. Připomeňme si v této souvislosti několik Komenského děl, které jsou světlem doslova prodchnuty například Via lucis, Didactica magna nebo Panaugia či Pansofia.

Jan Blažej Santini Aichel pokládal za jisté, že světlo je pro člověka nositelem zvláštního poselství. Těžko říci, jaká díla o světle Santini znal, jestli více ta vědecká jako byly práce Descartovy či Leonardovy nebo díla teologická, jako třeba Komenského Via lucis. Mohl znát mnoho dalších děl, nebo možná z toho nečetl nic a sám přišel s tvůrčím přístupem postaveným na světle. Podstatou Santiniho předpokladu univerzality je jednota lidské mysli a přírody. Světlo přírody a světlo mysli se potkávají v oku člověka a výsledkem tohoto setkání je vnímání obrazu neboli vidění. Jen těžko bychom našli v dějinách lidské civilizace nějakou kulturu, která by neobsahovala tuto vzájemnost a jednotu, do které Santini vstoupil tím, že jeho vnitřní prostory se stávají rozšířeným okem neboli místem setkávání světla přírody a mysli, v kontextu víry, jako světla Božího, nebo světla Duše, coby jeho krásy nebo v podobě santiniovských artefaktů a tvarů, od nichž se světlo odráží. Sebevětší denní záře nám však není nic platná, pokud nemáme utvářející, uměleckou sílu imaginace, jsme slepí, a to jak obrazně, tak doslova, protože k vidění potřebujeme světlo uvnitř, stejně tak jako světlo venku, a to jak k vidění básnickému, vědeckému, posvátnému nebo k tomu všednímu.

Světlo nelze spatřit, aniž by se od něčeho neodráželo. Lidské oko hledící do světla vidí tmu. Bylo to světlo ohně, které vymezilo lidský prostor ve tmě, a bylo to lidské obydlí, které vytvořilo tmu ve světle. Světlo a tma tak zformovaly prvotní lidskou intimitu, která byla důležitým předpokladem utváření lidského vědomí, sebeuvědomování a jáství. V santiniovských prostorech je toto všechno přítomno, ale jenom tehdy, je-li zároveň přítomen člověk, jeho city a touhy, jeho víra, naděje a láska. Pomocí poznávací, umělecké a duchovní činnosti se prchavé bytí světla neustále obnovuje v očích naší mysli a každé generaci tak nabízí svá nová zjevení. Teprve až ho spatří tisíce očí, světlo s námi spočine v jiném, snad lepším světě, který jsme po mnoho let utvářeli. Santiniovské prostory jsou možná ta místa, kde by se to mohlo podařit.

Spatření světla je podobenstvím vidění neviditelného ve viditelném. Je předpokladem pro odhalení neviditelné jemné sítě, která „tak nějak“ drží pohromadě a zatím pouze „Bůh ví, jak a proč…“. Jakmile dokážeme uvidět toto světlo, dokážeme spatřit svět jinýma očima. Někdy říkáme, že vidíme to, co si dokážeme představit v naší mysli s pomocí naší fantazie. Santini nás svým dílem, kterým světlo uchopil, na tuto změnu vidění připravuje. V této změně demonstruje ono vítězství ducha, které postrádá poražených, protože světlo bylo vždy popisováno jako životní princip spojovaný s ideály krásy, pravdy a harmonie.

Další ze zmíněných významů světla je popisován ve filozofickém a duchovním směru zvaném iluminismus, který zdůrazňuje poznání a vnitřní osvícení člověka. Po vzoru platónské tradice rozlišuje iluminismus mezi jednotlivými druhy světla – přirozené, nebeské, rozumové, duchovní. Boží intelekt, věčné světlo, působí na lidskou mysl a osvěcuje ji. Od věčného světla přebírá mysl ideje věcí vnějšího světa. Protikladným pojmem ke světlu je temnota, která symbolizuje nedostatek poznání. S temnotou jsou spojovány emoce a pudy. Světlo symbolizovalo ohraničený prostor peras, který bylo možné zkoumat. Pojem temnoty označoval neomezenost apeiron, jež vylučoval poznání a tím nemožnost daný pojem vymezit a definovat. Duše a intelekt jsou popisovány jako vnitřní oko nebo vnitřní zrcadlo.

V souvislosti se zrakem se často setkáváme se symbolem lucerny jako zdroje světla vycházejícího z mysli a umožňujícího poznání vnějšího světa. Pojem lucerny používá mimo jiné i Komenský pro označení zdrojů poznání, kterými jsou Boží intelekt, lidská mysl a vnější svět.  Světlo je již v řeckém myšlení vnímáno jako zprostředkovatel poznání mezi vnějším světem a rozumem. Vnitřní světlo je spojováno s viděním či zřením Božského intelektu, který zahrnuje ideje objektů vnějšího světa. Náš kolega dokonce začal v nadsázce místo zavedeného titulování pana rektora Vaše Magnificence, ve významu Vaše Velikosti, používat nové oslovení Vaše Luminiscence, které zdůrazňuje jeho zářivost.

Mnozí myslitelé vycházeli z dlouhé tradice optických zkoumání, jejíž počátky nacházíme už v antice. Ve středověku se přirozeným světlem zabýval jen úzký okruh vzdělanců, ale zájmem o optiku byl oživen v renesanci, která navazovala mimo jiné na optická zkoumání arabských vzdělanců. Rozvoj výzkumu přirozeného světla byl v první polovině 17. století spojen s astronomií, která se snažila o jasné oddělení vědy od teologie. Připomeňme si Descartův požadavek, aby naše poznání bylo zároveň jasné a rozlišené, což lze považovat za základ novodobých vědeckých metod zkoumání vnějšího světa.

V tomto smyslu je obraz světa a nás samých ve světle zajímavým modelem, pronikajícím napříč časem, prostorem i kulturami a tvořícím další nástroj, pomocí kterého lze svět přijmout. Učiteli nám mohou být nejen Jan Ámos Komenský a Jan Blažej Aichel Santini, ale třeba i Frank Wilczek, jehož díla jsou rovněž postaveny na porozumění světlu [14].

Závěrem této části zamyšlení o světě a světle uveďme starou dobrou moudrost, kdy rabín položil svým žákům otázku: Jak poznáme, že noc ustupuje a vrací se den…?!? Jeden žák se zeptal: Je to chvíle, kdy už z dálky rozeznáme, zda se k nám blíží ovce, či pes…?!? Ne, odpověděl rabín. Mohl by to být okamžik, zeptal se další žák, kdy z dálky dokážeme rozlišit fíkovník od broskvoně…?!? Nikoli, odvětil rabín. Kdy to tedy je…?!?“ dožadovali se po rabínovi jeho žáci. Den se vrací ve chvíli, kdy v každém člověku, ať je to žena nebo muž, dokážeme spatřit svou sestru či bratra. Pak je skutečně den. Pokud to nedokážeme, zůstává kolem nás tma – a je jedno, co ukazují hodiny.

Přijetí světa jako dovednost

Přemýšlet o světě, o sobě samém, o svém prostředí může opravdu každý, ale všechno se musí umět. Kdybychom dnes hledali nejvíce zanedbávanou oblast při výchově, stejně jako při vzdělávání, a to bez ohledu na věk, pak to bude umění myslet. Bohužel v našem středoevropském prostoru nebylo školní vzdělávání spojováno s potřebou samostatného myšlení a utváření si vlastního svobodného názoru, ale bylo založeno hlavně na zvýšené poslušnosti ke shora sdělenému. Šlo o efektivnější šíření strachu z moci než vybubnovávání na náměstích. Povinná školní docházka k tomu ještě více přispěla a škola se stala nástrojem všestranné indoktrinace ve jménu mocenského paradigmatu své doby. Mnozí z nás si dobře pamatují takřka okamžitou názorovou otočku drtivé většiny našich pedagogů v období sametové revoluce.

Přijmout svět nelze nekriticky a bezmyšlenkovitě v duchu katechismu daného místa a doby. Je nevyhnutelné přemýšlet a skoro zároveň nepřemýšlet, přičemž jak přemýšlení, tak nepřemýšlení jsou dovednostmi svého druhu. Důležité je si uvědomit, že většina katechismu místa a doby jsou pro svobodné myšlení omezující, a to tím více, čím jsou samy mentálně, lokálně i časově omezené, jakkoliv o sobě tvrdí pravý opak. Naše generace je vycvičena k ostražitosti před dogmaty díky marxismu-leninismu, ale žádná doba, včetně té dnešní, není ušetřena těch jediných a správných pravd. Systematicky si proto pěstujme dovednost zkoumat omezenost čehokoliv, co je nám předkládáno jako obecná a věčná pravda. Součástí této dovednosti je i opačný myšlenkový proces, tedy lokalizace obecných a věčných pravd v místně a časově omezených podmínkách. Správnost čehokoliv nelze nikdy oddělit od podmínek, za kterých ono cokoliv je správné.

O světě lze přemýšlet doslova všelikými způsoby a je jenom na nás, co si z tohoto neuvěřitelně bohatého vějíře možností vybereme pro utváření svého vlastního názoru. Můžeme používat osvědčené metody přemýšlení včetně popsaného komplementárního myšlení nebo kritického myšlení. Dialektické myšlení je analyzováno v celé řadě filosofických děl. Sémiotické myšlení nás vede k různým interpretacím a tím i k nutnému odstupu, kdy někdy daleko více záleží na tom, jak se daná věc nebo událost jeví, než jaká ve skutečnosti je.

Je dobré si také uvědomit, že nemyšlení spojené s přirozenou intuicí se někdy stává cestou k lepším výsledkům. Klasickým příkladem jsou mnohá odvětví sportu, ve kterých platí, že vědomé reakce a jednání s rozmyslem tahají ve srovnání s těmi podvědomými bez zbytečných myšlenkových pochodů za kratší konec. Mnohé se o tom můžeme dozvědět od osobností současného koučinku, jakými jsou například Marián Jelínek nebo Jan Mühlfeit. Opět existuje nepřeberná řada metod, jak správně nemyslet a je na každém z nás, aby si vybral způsob, který mu nejlépe vyhovuje, nebo si dokonce vytvořil svůj vlastní.

Hledání osobního myšlenkového přístupu ke světu je celoživotní náplní a nikdy není pozdě nahlédnout na svět jinak, jinýma očima, pomocí jiných myšlenkových postupů, ale stejně důležité je nechat všechny postupy u ledu a přistoupit ke světu i k sobě samotným s čistou a otevřenou myslí plnou fantazie. Možná to lze nazvat uměním žasnout, o kterém mluvil profesor Petr Moos.

Obecně neplatí, že celek je víc než součet částí [12] a méně někdy může být více. Je lepší si utvořit několik různých pohledů na svět než se snažit vše zahrnout do jednoho jediného, aneb jak říká Gregor Bateson: „Dva pohledy jsou více než jeden.“ Ale zároveň si musíme být vědomi, že všeho moc škodí a moc psů zajícova smrt. Od určitého počtu pohledů je každý další méně přínosný a někdy může být i kontraproduktivní. V tomto duchu si připomeňme myšlenku: Je lepší jeden dobrý nůž než dva špatné kolty.“

Dovednost myšlení i nemyšlení má jeden pozoruhodný a příjemný důsledek. Pokud jsme v nějakém oboru specialisty a umíme se ponořit do hloubky dané problematiky, pak nám tato dovednost umožní se v dané hloubce porozhlédnout a minimálně vidět podobnou hloubku i v jiných oblastech. Nestaneme se samozřejmě všestrannými odborníky, to ostatně není ani možné, ale dokážeme rozpoznat, vnímat a radovat se z krás všech hlubších vrstev skrytého zjevného.

Závěr

V rámci našich úvah jsme z principu nemohli postihnout všechny úhly pohledu na přijetí světa, které jsou nám k dispozici. Lze to přirovnat k podobenství o řemeslníkově brašně plné všelijakých nástrojů, kde to podstatné není ani jejich počet nebo jejich pestrost, ale dovednost řemeslníka, jak s nimi umí pracovat a jak je umí používat v konkrétních situacích.

Detailně se nezmiňujeme o rituálech a iniciačních procesech, které v celé řadě kultur přivádějí mládež mezi dospělé. V podstatě jde o překonávání nebezpečí. V našem společenském kontextu můžeme vzpomenout na povinnou základní vojenskou službu nebo na maturitu coby zkoušku z dospělosti. Bohužel, naše civilizace věnuje stále více času a energie vyhýbání se nebezpečí a nastoluje paradigmata předběžné opatrnosti, coby stavu věčné nedospělosti. Předběžná opatrnost není skutečná opatrnost, ale způsob nabádání k přiměřenosti chování, kterou některé kultury, například ty indiánské, používaly i pro neviditelný svět, zásvětí všeho druhu. V naší kultuře tuto roli aktuálně přebírá všudypřítomný kyberprostor.

Také neřešíme cesty k dospělosti skrze hlad, chlad a bídu, o kterých mluví František Koukolík, nebo krev, dřinu, pot a slzy Winstona Churchilla. O to více jsme se soustředili na cestu myšlení, která je podle Konfucia cestou nejkrásnější a nám také nejbližší.

Často se říká, že dobrý učitel vysvětluje, ale vynikající učitel inspiruje, protože světlo, které rozsvítíme druhému, také osvětlí cestu naší. Budiž tato již devátá esej inspirací pro naše pokračovatele při zamýšlení se nad světem, který musíme přijmout, ale také světem, který musí přijmout nás. Niels Bohr kdysi s nadsázkou prohlásil: „Jazyk, kterým chceme popsat atomy, musí připomínat poezii. Básník se také nezabývá popisem faktů, ale vytvářením vhodných podobenství.“ Jsme přesvědčeni, že život je určitý druh umění, jehož pochopení lze nazvat osvícení, jež se zjevuje jako neočekávaná souhra myšlenek, událostí, kdy se nám jakoby samovolně složí určitý obraz, při němž si náhle uvědomíme celou plejádu nových souvislostí, ale i poslání celku.

Naší povinností není jen sledovat vývoj, ale také ho vhodně ovlivňovat, jak nás učí J. A. Komenský: „Naši učitelé nesmějí být podobni sloupům u cest, jež pouze ukazují, kam jít, ale samy nejdou.“ Žádná umělá inteligence ani ve spojení se super mocnou výpočetní kapacitou za nás nemůže přijmout svět a přivést nás nevyzpytatelnými cestami k lidské dospělosti, což myslícím lidem dodává nový rozměr pokory. Exupéry kdysi uvedl, že „Člověk vnímá pouze takový svět, který nosí v sobě.“ Proto musíme náš svět, který v sobě nosíme, neustále zušlechťovat, učit se přijímat ho v plné kráse, síle a moudrosti. Slovy profesora Milana Zeleného řečeno: „Je třeba žít, jako bychom měli zítra umřít – je třeba se učit, jako bychom měli žít věčně.“ Přijetí světa je svým způsobem zvláštní druh herakleitovského boje, kde, kdo bojuje, může samozřejmě prohrát, ale kdo nebojuje, už prohrál.

O smyslu života pojednává také zajímavá kniha Viktora Frankla, která má dva české názvy: A přesto říci životu ano nebo Člověk hledá smysl, popisující, že lidé v koncentračních táborech, kteří věřili, že jejich život má nějaký smysl, lépe přežívali roky hrůzy a ponížení.Vnímání smyslu života se projevuje v různých situacích, třeba rychlostí, s jakou se hojí rány, či jak pociťujeme bolest. Chtělo by se v této souvislosti říci, že smyslem života je život sám, nebo poeticky vyjádřeno textem Michala Horáčka: „Zem, která nemá své nebe, ztratila všechno – i sebe.“

Na závěr ještě vzpomeňme slavného českého myslitele Járu Cimrmana, který byl přirovnáván k sopce, která svou činností zasypala sama sebe, neboť z Cimrmana jako z vulkánu tryskaly na všechny strany mohutné erupce objevů z oblasti fyziky, chemie, botaniky, geologie a pedagogiky, na něž pak dopadala sprška soch, obrazů, divadelních her, románů, básní, referátů i jeho slavných kondolenčních listů a vysoko nahoře – zůstaneme-li ještě v tomto přirovnání – se ještě dlouho vznášelo mračno drobnějších aforismů, matematických vzorců a historických dat, aby se nakonec, když už se zdálo, že se živel zcela uklidnil, snesl z čisté oblohy výmluvný mistrův epitaf: „Budoucnost patří aluminiu.“

Originalita Járy Cimrmana není v tom, že nikoho nenapodoboval, ale že ho nelze ani dnes napodobit, protože nám neustále předává poselství, že pokud by životní pouť byla bez problémů, určitě by nikam nevedla a život by byl nezajímavý. Řečeno jeho moudrými slovy: „Kdo nemá cíl, nepozná, že zabloudil.“

Dílo Járy Cimrmana je sice prodchnuto nadsázkou a absurditou, už i tím, že neexistoval, ale dnešní vážně míněné výkřiky jsou někdy ještě absurdnější. Budoucnost patří umělé inteligenci je heslem, které na nás všude vyskakuje, a přitom víme, že žádná umělá inteligence nepřinese to, co nás bude v příštích desítkách let udržovat při životě [17], což jsou především amoniak, ocel, beton, plasty a silikáty, jak uvádí ve svých knihách například Václav Smil[15]

Devátou esej lze po vzoru Ludvika van Beethovena připodobnit k Ódě na radost neboli v našem případě k radosti z hledání, nacházení, myšlení, úžasu a vděčnosti, že můžeme svobodně tvořit, že potkáváme mnoho krásných a inspirativních lidí, nebo že máme možnost pomyslně nabíjet náš biologický kondenzátor, který posléze využíváme při našich tvůrčích aktivitách. Immanuel Kant sice prohlásil, že je příjemné nikdy nedospět, ale na druhou stranu jenom dospělost nám dává možnost si svět opravdu užít aneb Svět má svůj zvláštní ráz, zprvu trpký, ale milý zas…

M. Svítek: Rozmanitost – tekutý akryl

(S poděkováním věnováno profesoru Vladimírovi Maříkovi, zakladateli a prvnímu řediteli Českého Institutu Informatiky, Robotiky a Kybernetiky, ČVUT a zároveň řediteli Institutu Equilibrium, z.ú., za dlouholetou spolupráci a neúnavnou inspiraci na nevyzpytatelných cestách interdisciplinárního výzkumu.)

Reference:

[1] Svítek M. Žák L.: V zrcadlech umělé inteligence, narace a vědy, 2024.

         (PDF) V zrcadlech umělé inteligence, narace a vědy

[2] Svítek M., Žák L: Nevyzpytatelnými cestami, Svítek&Žák, 2023.

         (PDF) Nevyzpytatelnými cestami / In Mysterious Ways / Неизповедимимы путьями

[3] Svítek M., Žák L.: Životaschopnost a žití…, 2024.

         (PDF) Životaschopnost a žití…

[4] Bonder N.: Jidiše kop, Euromedia Group, 2008.

[5] Wheeler, J. A. (1990). Information, physics, quantum: The search for links. In W. H. Zurek (Ed.), Complexity, Entropy, and the Physics of Information (pp. 3–28). Addison-Wesley.

[6] Markoš A.: Znaky a významy v evoluci, Nová beseda, 2015.

[7] Laplace P. S.: Essai philosophique sur les probabilités. Bachelier, Paris, 1840.

[8] Raymond M. S.: Na vždy nerozhodnuto, Academia, 2003.

[9] Mařík V., Maříková T., Svítek M.: Eseje o vědomí – směrem k umělé inteligenci, Pavel Mervart, 2024.

[10] Taleb N. N.: Černá labuť, Paseka, 2011.

[11] Svítek M..: Information Physics – Physics-Information Analogies for Complex Systems Modelling, Elsevier, 2021.

[12] Svítek M.: Víc než součet částí – Systémový pohled na proces poznání, Academia 2013.

[13] Svítek M., Votruba Z. Moos P.: Towards Information Circuits, Neural Network World 2010/2.

[14] Wilczek F: Deset klíčů k realitě, Argo a Dokořán, 2024.

[15] Smil V: Jak svět doopravdy funguje, Kniha Zlín, 2023.

[16] Grygar F.: Komplementární myšlení Nielse Bohra v kontextu fyziky, filosofie a biologie. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2014.

[17] Koukolík F.: Nezapomenu! Navždy vděčná vaše inteligence umělá, Galén, 2024.

[18] Serres M.: Vyjasňování, Pět rozhovorů s Brunem Latourem, Karolinum, 2024.

[19] Peirce Ch. S.: What is a Sign, 1894. Wayback Machine