Graham Allioson: Osudová past

Praha 18. června 2018

Může souboj Číny a USA o dominanci vést k válce?  Kniha respektovaného amerického politologa Grahama Allisona OSUDOVÁ PAST  odhaluje, že soupeření dominantní mocnosti  a vzmáhající se mocnosti  představuje riskantní historickou konstelaci.

Rozmach Číny s sebou nese rychlý a co do rozsahu historicky zcela nevídaný posun globální mocenské rovnováhy. Díky ekonomickému vývoji se Čína mění v impozantního politického a vojenského konkurenta. A to je klima jako stvořené pro „Thúkýdidovu past“, což je princip popsaný řeckým historikem již z doby války Athén se Spartou.

Americký politolog v knize OSUDOVÁ PAST ukazuje, že tento princip se v historii mnohokrát zopakoval a jen ve výjimečných případech neskončil válkou. Abychom si to dokázali představit – je to obdobné jako probíhající souboj „tradičních“ taxikářů s Uberem… Taxikáři si začnou stěžovat na vyšších místech, zaskočeni, že by měli ztratit výsadní postavení, a snaží se vytlačit neblahou konkurenci upozorňováním na pravidla – co na tom, že je sami léta porušovali, chtějí je totiž bez vyrušování porušovat dál… Když tu byli tak dlouho, jak by to najednou mohlo jít bez nich?

Jde tedy obecně o obavu, že výsadní postavení je najednou někým ohroženo… Graham Allison v knize OSUDOVÁ PAST používá Thúkýdidova poučení v rovině mezinárodních vztahů. A podává nejen přehled o historii, nýbrž nabízí i možné scénáře a řešení do budoucnosti. Je to velmi potřebný nadhled, který v současné záplavě protichůdných informací postrádáme, protože svět je opravdu propojený a USA ani Čína od nás nejsou zas tak daleko…

V překladu Martina Pokorného vydal PROSTOR.

Celosvětová politika se dlouhá léta hrála podle amerických pravidel. Teprve Číňané tuto „danou věc“ zpochybnili, vědomi si své síly. Bývalý předseda sboru náčelníků štábů ozbrojených sil USA Michael Dempsey k tomu podotkl: „Jednou věcí, která mě na Číňanech fascinovala, bylo to, že kdykoli jsem s nimi mluvil o mezinárodních standardech nebo mezinárodních pravidlech chování, pokaždé namítli, že k formulaci těchto pravidel došlo v době, kdy sami nebyli na světové scéně. Teď je jejich absence na světové scéně u konce, a je proto nutné s nimi příslušná pravidla znovu projednat.“

Ale aby bylo jasné, že tento model opravdu prochází dějinami a týká se každého světadílu, přibližuje Graham Allison v OSUDOVÉ PASTI i další případy. Margaret Thatcherová žádala amerického prezidenta, aby na konci 80. let zamezil znovusjednocení Německa: „Němci si takhle zajistí v míru, co Hitler nedokázal získat ve válce.“ Ovšem  o několik let později, jak podotýká Henry Kissinger, bylo – je – všechno jinak: „Sedmdesát let poté, co rozmetali německé nároky na ovládnutí Evropy, vítězové – z valné části z ekonomických důvodů – prosí, aby Německo Evropu vedlo.“

Vztah Velká Británie – Německo před druhou světovou válku je tedy dalším příkladem „Thúkýdidovy pasti“. A jelikož se Graham Allison v OSUDOVÉ PASTI zabývá všemi hypotetickými možnostmi směrem do historie i do budoucnosti, musí zmínit i to, co potvrzuje Churchillovu jasnozřivost, prokázanou následně během války: „V roce 1936 Hitler porušil versailleskou dohodu a znovuobsazením Porýní ohrozil Evropu. Kdyby Británie s Francií na prosazení dohody vyslaly ozbrojenou divizi, jak to v dané době energicky prosazoval Churchill, německá vojska by ustoupila, němečtí generálové – kteří Hitlerův opovážlivý krok jasně odmítali – by ho možná svrhli a ke druhé světové válce nemuselo dojít.“

Graham Allison: OSUDOVÁ PAST (anotace)

Řecký historik Thúkýdidés popsal v Dějinách peloponnéské války dynamiku, která v 5. století př. n. l. vedla k velké antické válce mezi Athénami, jejichž moc vzrůstala, a dominující Spartou, u níž tyto změny vyvolaly velké obavy. Graham Allison, profesor politických věd z Harvardu, má za to, že podobná dynamika se v posledních pěti staletích šestnáctkrát opakovala. Na průřezu historií ukazuje, že dvanáctkrát skončil závod rostoucí velmoci s hegemonem válkou. Jen čtyřikrát se podařilo zachránit mír. A sedmnácté opakování je na obzoru: globální pořádek čelí zásadní otázce, zda mohou výrazně posilující Čína a stávající velmoc Spojené státy uniknout z Thúkýdidovy pasti. Autor, který má dar svým historickým rozhledem zaujmout nejen odborníky, ale i běžného čtenáře, předkládá závěry a postupy nutné k tomu, aby bylo možné vyhnout se válce.

Z anglického originálu Destined for War. Can America and China Escape Thucydides’s Trap?, vydaného nakladatelstvím Houghton Mifflin Harcourt
v New Yorku v roce 2017, přeložil Martin Pokorný

Odpovědný redaktor Luděk Čermák

536 stran, MOC 497 Kč

Vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2018

První vydáníGraham Allison (1940), americký politolog a specialista v oblasti jaderných zbraní a terorismu, vystudoval Oxford a Harvard, kde také získal doktorát z politologie a později zde působil jako profesor. Od šedesátých let pracoval jako poradce a konzultant pro zahraniční záležitosti amerického ministerstva obrany. Mezi lety 1977 a 1989 byl děkanem Harvard Kennedy School a od roku 1995 do roku 2017 ředitelem Belferova centra při Harvardově univerzitě. Je autorem několika politologických knih, např. Essence of Decision. Explaining the Cuban Missile Crisis (1971, Podstata rozhodnutí. Osvětlení kubánské krize); Nuclear Terrorism. The Ultimate Preventable Catastrophe (2004, Jaderný terorismus. Poslední katastrofa, které lze zabránit); Lee Kuan Yew. The Grand Master’s Insight on China, the United States, and the World (2013, Li Kuang-jao. Postřehy mistra o Číně, Spojených státech a světě).

O knize napsali

Allisonova kniha se věnuje otázce, proč jsou hegemon a rostoucí velmoc předurčeni ke konfliktu. Podtitul knihy odkazuje k Thúkýdidovu příkladu dominantní Sparty, která byla postupně vtažena do války s Athénami, jejichž moc postupně rostla.

   James Mann, The Washington Post

Dynamika Thúkýdidovy pasti popisuje zásadní světovou výzvu: střetnutí vzmáhající se mocnosti s mocností dominantní. Tuto knihu jsem četl s největším možným zaujetím a můžu jen doufat, že se vztahy mezi Spojenými státy a Čínou vyřeší mírem, nikoli válkou.

     Henry Kissinger, bývalý ministr zahraničí USA

Graham Allison zpřístupňuje současná dilemata zahraniční politiky nejen expertům, ale hlavně běžným občanům. Proto jsem pravidelně vyhledával jeho rady jako senátor i jako viceprezident. Ve své nejnovější knize si Allison pokládá jednu z nejdůležitějších otázek současnosti – jak zvládnout kritický vztah mezi Čínou a Spojenými státy.

 Joe Biden, bývalý viceprezident Spojených států

Můžete se vsadit, že představitelé Číny si jeho knihu přečtou, a přeji si, abych to samé mohl se stejnou jistotou říct o těch amerických. Ale Osudovou past by si měl tak jako tak koupit každý informovaný člověk.

  Niall Ferguson, britský historik, profesor na Harvardově univerzitě

Přestože Allison nepředpovídá budoucnost americko-čínských vztahů, považuje současnou politiku vůči Číně za chybnou, volá po větší opatrnosti a ptá se, jestli jsme opravdu ochotni riskovat jadernou válku kvůli zachování svobodného průplavu mezinárodními vodami na druhé straně světa.

      Randall Fortson, navyhistory.org 

Ukázka z knihy OSUDOVÁ PAST, str. 22

Thúkýdidova past

Vůbec nejcitovanějším výrokem v oboru analýzy mezinárodních vztahů je zjištění starořeckého dějepisce Thúkýdida: „Vzestup Athén a strach tím probuzený ve Spartě byly tím, co učinilo válku nevyhnutelnou.“

Thúkýdidův spis pojednává o peloponnéské válce, konfliktu, který v 5. století př. n. l. postihl autorovu vlast – městský stát Athény – a postupem času zachvátil skoro celé antické Řecko. Thúkýdidés měl rozsáhlé vojenské zkušenosti a nyní sledoval, jak Athény otřásají postavením hlavní řecké mocnosti té doby, vojenské Sparty. Viděl, jak mezi oběma mocnostmi propukají ozbrojené střety, a přesně zaznamenal strašlivé oběti, jež si boje vyžádaly. Nedožil se – možná naštěstí – hořkého konce, kdy zesláblá Sparta nad Athénami nakonec zvítězila.

Zatímco jiní autoři udávali pro peloponnéskou válku řadu dílčích příčin, Thúkýdidés zamířil k jádru věci. Upřením pozornosti k „vzestupu Athén a strachu tím probuzenému ve Spartě“ pojmenoval fundamentální motivaci, jež stojí u kořene těch nejkatastrofálnějších a nejhůře srozumitelných válek v dějinách. Bez ohledu na sledované cíle platí, že kdykoli vzmáhající se mocnost začne hrozit vytlačením dominantní mocnosti, vyvolává to tektonický tlak, v jehož důsledku je ozbrojený střet pravidlem, ne výjimkou. Stalo se to Athénám a Spartě v 5. století př. n. l. i Německu a Velké Británii před sto lety a málem to vedlo k válce mezi USA a SSSR v padesátých a šedesátých letech 20. století.

Jak to tak bývá, i Athény měly za to, že jejich rozmach je světu ku prospěchu. V průběhu padesáti let, které konfliktu předcházely, se etablovaly jako zářný vzor civilizace. Mohly se pyšnit filozofií, dramatem, architekturou, demokracií, dějepisectvím  i námořnictvem, a to na úrovni, jakou svět do té doby neviděl. Rychlý rozmach Athén začal ohrožovat Spartu, která si na Peloponnéském poloostrově navykla na pozici dominantní mocnosti. S tím, jak narůstala athénská sebedůvěra a hrdost, sílily  i požadavky na projevy

úcty a bytněla očekávání, že dojde ke změnám, v nichž se nová realita mocenských poměrů odrazí. To vše – uvádí Thúkýdidés – byly přirozené reakce na změnu vlastního postavení. Jak by si Athéňané mohli nemyslet, že se jejich zájmům musí přiznat větší váha? Jak by mohli neočekávat, že budou mít při řešení sporů větší vliv?

Stejně tak ale – vysvětluje Thúkýdidés – bylo přirozené, že Sparťané považovali athénské nároky za projev nerozumu, a dokonce nevděku. Kdo – ptali se právem – Athénám zajistil bezpečnostní rámec, díky němuž mohly vzkvétat? Zatímco se nadýmaly pocitem vlastního významu a vznášely nárok na větší vliv a rozhodovací pravomoci, Sparta odpovídala znejistěním, obavami a odhodláním bránit status quo.

Podobnou dynamiku lze odhalit v mnoha jiných prostředích včetně rodinných vazeb. Co musíme očekávat, když dospívající mladý muž začne tu a tam zastiňovat staršího sourozence nebo přímo vlastního otce? Má se rozdělení ložnic, skříní a místa u stolu upravit tak, aby kromě věku odráželo i tělesnou velikost? U živočišných druhů, u nichž dominuje alfa samec, například u goril, se vždy současně s tím, jak potenciální nástupce roste a sílí, připravují hlava smečky a uchazeč o nástupnictví k boji. A když v průmyslové branži dojde k tomu, že prudké technologické změny umožní nově se vzmáhajícím firmám typu Apple, Google nebo Uber vniknout do nových odbytových oblastí, důsledkem je často vypjatá konkurence, která etablované firmy typu Hewlett-Packard či Microsoft nebo tradiční taxikáře staví před dilema: buď se adaptovat  a přizpůsobit vlastní obchodní model, nebo zaniknout.

Thúkýdidovou pastí se míní přirozené a nevyhnutelné narušení poměrů, k němuž dojde, kdykoli vzmáhající se ohnisko moci hrozí vytlačením dominantního ohniska. K tomu může dojít v libovolné sféře, avšak na poli mezinárodních vztahů to má nejhrozivější důsledky. Neboť stejně jako historicky první příklad Thúkýdidovy pasti vyústil ve střet, který srazil antické Řecko na kolena, i diplomacie následných tisíciletí se odehrávala v hrozivém stínu tohoto fenoménu. Dnes přivádí obě velké mocnosti současného světa na cestu směřující ke kataklyzmatu, po kterém žádná ze stran netouží, ale možná se mu nebudou schopny vyhnout.

Jsou Spojené státy a Čína předurčeny k válce?

Rozmach Číny s sebou nese rychlý a co do rozsahu historicky zcela nevídaný posun globální mocenské rovnováhy. Pomyslná firma jménem USA zajišťovala v letech hned po druhé světové válce 50 procent globální ekonomiky, zatímco v roce 1980 už tento podíl dosahoval jen 22 procent a po třech desetiletích dvouciferného hospodářského růstu Číny poklesl na současných 16 procent. Při zachování nynějších trendů se podíl USA na globální hospodářské produkci za dalších třicet let sníží na pouhých 11 procent. Za totéž období se čínský podíl na globální ekonomice prudce vznese ze 2 procent roku 1980 přes 18 procent roku 2016 na 30 procent roku 2040.

Díky ekonomickému vývoji se Čína mění v impozantního politického a vojenského konkurenta. Když Spojené státy v období studené války neobratně reagovaly na sovětské provokace, objevil se v Pentagonu nápis, který hlásal: „Kdybychom se někdy ocitli před skutečným nepřítelem, jsme v kaši.“ Čína je vážný potenciální nepřítel.

Možnost, že by se USA s Čínou ocitly ve válce, se zdá nepravděpodobná a byla by velmi nerozumná. Připomínky stoletého výročí první světové války nám však ukázaly, že člověk je schopen i velkých pošetilostí. Když se tvrdí, že americko-čínská válka je „nepředstavitelná“, vypovídá se tím něco o možnostech skutečného světa? Nebo je řeč jen o mezích našich mentálních schopností?

Kam oko dohlédne, vznáší se nad světovým uspořádáním klíčová otázka, zda se Čína a Spojené státy dokážou vyhnout Thúkýdidově pasti. Většinou takovéto poměřování sil skončilo špatně. K tomu, že významná vzmáhající se mocnost ohrozila postavení dominantní mocnosti, došlo za období posledních pěti set let šestnáctkrát a ve dvanácti případech situace vedla k válce. Ona čtveřice případů, kdy k válečnému střetu nedošlo, nastala, pokud ze strany etablovaného vládce i jeho vyzyvatele došlo k ohromným a bolestivým adaptacím postojů i reálného počínání.

I Spojené státy a Čína se mohou válce vyhnout, ale jedině tehdy, pokud si dokážou vštípit dvě obtížné pravdy. Za prvé: při zachování současné trajektorie je válka mezi USA a Čínou během několika následujících desetiletí nejenom možná, ale i mnohem pravděpodobnější, než se dnes uznává. Z historického pohledu platí obecně, že válka je pravděpodobnější než zachování míru – a podceňováním rizika hrozbu jen zvyšujeme. Pokud vedení v Pekingu a Washingtonu setrvá v počínání, na které si navyklo za posledních deset let, pak USA a Čína takřka nepochybně spějí k válce. Za druhé: válka není nevyhnutelná. Historie ukazuje, že dominantní velmoci mohou své vztahy s rivaly – dokonce i s rivaly, u nichž hrozí, že je předstihnou – regulovat tak, aby k válce nedošlo. Popis těchto úspěchů i nezdarů je pro dnešní státníky zdrojem mnohých poučení. Jak poznamenal George Santayana, jen ti, kdo se o dějiny nezajímají, jsou odsouzeni je zopakovat.

 

Mgr. Denisa Novotná