Od pražské defenestrace k čínskému hladomoru

Praha 10. června 2018

Tak široký je záběr třetího letošního vydání revue Přísně tajné!, na jehož tvorbě se podílela řada významných autorů, zabývajících se literaturou faktu.

Albrecht Jan Smiřický ze Smiřic ve svém kabinetu, pod střechou rodového paláce na Malostranském rynku, do něhož sezval několik pánů a rytířů, večer 22. května 1618  bouřil. Co chvíli jednání spiklenců hlučnými nadávkami a kletbami překřikoval  hrabě Jindřich Matyáš Thurn.

Smiřický, předák nespokojených radikálů mezi protestanskými aristokraty, neomylně vystihl náladu účastníků této zvláštní sešlosti. Téměř každý z nich se cítil nějakým způsobem ublížený. Nejvíc Thurn. Po ustanovení Ferdinanda (II.) Štýrského českým králem, coby nástupcem stárnoucího císaře Matyáše, ztratil finančně výhodný úřad. O vlivná postavení přišli také měšťané, kteří se stavěli proti Matyášovu předurčenému dědici a zdůrazňovali volitelnost českého panovníka.

Co přinášelo „těžké psaní“, jež spiklenci, kteří se u Smiřického sešli, pokládali za velice důležité? Proč katolický místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Košumberku na sebe soustřeďoval obrovskou nenávist stavovských radikálů? Odpovědi hledá a nabízí Miloslav Martínek.

Nespokojenost s rolí často ponižovaných a šikanovaných  vojáků koncem Velké války zmítala mnoha vojáky habsburské monarchie. Zvláště příslušníků slovanských národů. Proti své vůli, nuceně, bojovali za cíle, které se jim z osobního, národního, politického nebo sociálního hlediska často jevily velice vzdálené a nesmyslné. Špatná nálada v  severočeském městě Rumburk vyústila do největšího povstání českých vojáků v rakouských stejnokrojích, odmítajících dál nasazovat krk za císaře pána. Jejich vůdcem se stal navrátilec z fronty, soustružník plzeňské Škodovky František Noha. Další vůdčí osobností vzbouření byl Stanislav Vodička, před válkou úředník na Hlavním nádraží v Plzni.

Krátké, leč neúspěšné revoltě rumburských vojáků přítrž učinily výstřely popravčích čet, které na základě rozsudku vojenského soudu 29. května 1918 popravily její tři vůdce. Kromě dvou jmenovaných ještě zahradnického pomocníka z Košíř Vojtěcha Kováře.

Zdeněk Víšek zmiňuje odlišná hodnocení dramatických událostí v Rumburku v různých dějinných etapách. Přijímá názor historika Radomíra Pecky, který o vzpouře v roce 2013 mj. napsal, že „ve skutečnosti byla především projevem odporu k válce a zoufalé touhy po svobodě“.

Byl opravdu Hynek z Poděbrad, nejmladší syn českého krále Jiřího z Poděbrad, černou ovcí rodiny? Značně pokřivený pohled na něj rovněž podnítil Hynkův malý zájem o vladařské povinnosti, který se však u panovníkova synova předpokládal jako samozřejmost.

Pravdou je, že coby velký státník se do historie nezapsal, nicméně, jak píše Šárka Studničková, stal se velkým milovníkem renesančního umění, zejména literatury. Nejenže byl vášnivým čtenářem, ale proslavil se i jako básník, prozaik a překladatel na velice dobré úrovni. Dokonce jsou mu po zásluze připisována některá prvenství v české literatuře. Ostatně, dostalo se mu kvalitního vzdělání od nejlepších univerzitních mistrů, což ve své tvorbě náležitě využil. Nechť čtenář posoudí sám, zda Hynek jako nesmírně přímý člověk, jenž se nebál vytvořit si vlastní názor a podle něho jednat bez ohledu na postoje druhých, byl skutečně temnou skvrnou panovníkovy rodiny. Nešlo v jeho případě, jak už to tak chodí, spíše o závist přetavenou do nenávisti, která na dlouhá staletí zastínila jeho schopnosti a talent? Nepředběhl v něčem svou dobu, na což česká společnost, v níž doznívalo husitství, tehdy ještě nebyla připravena?

Podobně jako na Hynka z Poděbrad se názory dost výrazně liší na jinou postavu z minulosti. Na Oskara Schindlera. Člověka složitého, nejednoznačného a pro mnoho lidí málo průhledného. O jeho životě, upozorňuje Břetislav Ditrych, vyšlo nemálo publikací a článků. Jasno však do Schindlerova hodnocení nevnášejí. Stále zůstává mnoho nezodpovězeného. Historik Radoslav Fikejz a Jitka Gruntová, která se dějinami tábora v Brněnci, který je také spojen se Schindlerem, zabývala více jak deset let, uvádějí řadu pramenů, z nichž při své práci čerpali. V závěrečném hodnocení Oskara Schindlera se však neshodují. A tak možná nejpřiléhavější bude lakonické vyjádření jednoho ze zachráněných Židů – Leopolda Pfeffenberga: „Schindler hrál ruskou ruletu, hrál ji od roku 1939 do 1945 každý den, každou minutu, 24 hodin. To je celé vysvětlení role, kterou přijal, aby zachránil lidské životy.“

Nezřídka se ve sdělovacích prostředcích přetřásají i otázky výstroje a výzbroje policie, kvalita a využití služebních zbraní. Zejména však jejich (ne)oprávněné použití. Nic nového pod sluncem. První výstřel, který předznamenal řadu tragédií spojených se služebním revolverem, třeskl 11. března  1894. Nepadl ovšem, jak uvádí Miloš Vaněček, při zákroku proti nebezpečnému zločinci, nýbrž v důsledku neopatrného zacházení strážníka Jana Hrubého na pražském Žižkově.

Byla to první podobná „lahůdka“ pro dobový tisk. V Národních listech ze dne 31. března téhož roku se objevil nevýrazný titulek: Prvý výstřel z revolveru policejního strážníka v Praze. O rok později, 26. září, kdy služební zbraň použil civilní policejní strážník Václav Dítě, si novináři s vymýšlením titulků dali víc práce. Přitvrdili: Děsná krvavá událost ve Všechromech u Mnichovic-Stránčic, Krvavá srážka rolníků s detektivy…

Po každé válce lidé snili o tom, že byla poslední, že jejich děti budou mít více štěstí a život prožijí v míru. Jak liché, bohužel, tyto naděje zůstávají. Svědčí o tom i příspěvek Františka Mrázka, který rozebírá hladomor v Číně v letech 1959 až 1962. Podle nejčastějších odhadů usmrtil dvacet až čtyřicet milionů Číňanů, v závislosti na tom, zda autoři děl o této zemi do popisované tragédie zahrnují rovněž přechodné snížení natality.

Hladomor byl především důsledkem rozhodnutí Mao Ce-tunga, podmíněných vnitropolitickými problémy, ale také strachem z atomové války se Sovětským svazem, s nímž se po odsouzení Stalinova kultu politicky rozešel.

Rodiče doufají, že jejich potomci se budou mít lépe. Jak asi bylo matce, která své dceři v době naprostého nedostatku čehokoliv k snědku zdůrazňovala: „Na mně není již nic k jídlu, ale až umřu, snězte moje srdce.“

Vydává Pražská vydavatelská společnost, s. r. o., Olšanská 54/3, 130 00 Praha 3; www.pvsp.cz; příjem objednávek i starších výtisků: tel/fax: 222 718 046, e-mail: [email protected]; nebo na adrese PVS, P.O.BOX 142, 130 37 Praha 3; objednávky předplatného do zahraničí: Mediaservis s. r. o., Paceřická 2773/1, 193 00 Praha 9; e-mail: [email protected]; tel: 271 199 250)

Jana Vrzalová